Plné letadlo novinářů a tiskových poradců přiletělo s britským premiérem Tonym Blairem tento týden do Ománu. Blairova cesta byla součástí intenzivního programu zahraničních cest západních státníků s cílem získat další zahraniční podporu pro americkou "válku" proti Osamu bin Ladenovi a terorismu po celém světě. V Blairově letadle byl přítomen i známý britský novinář, nyní komentátor BBC Andrew Marr. V sobotu 13. října v poledne v pořadu "From our own correspondent" vyjádřil své pochybnosti o cestách novinářů s politiky do zahraničí:

Není to turistika, není to ani novinářská práce. Cestovat s britským premiérem během jeho frenetických křižujících diplomatických odysejí je nepříjemné pro zadek a má to i pochybný vliv na duši. Byla to třetí moje takováto cesta od 11. září.

Byla to podivná "mocenská turistika", v jejímž rámci jsme v třech etapách navštívili francouzský prezidentský palác, místo katastrofy v New Yorku, letěli jsme pak do Rady Evropy v Bruselu, do Kremlu v Moskvě, do ostře střeženého prezidentského paláce v Pákistánu, do daleko uvolněnějšího oficiálního letního sídla indického premiéra v Dostihové ulici v Dillí, pak jsme se setkali se šejkem Zaidem ze Spojených arabských emirátů v Ženevě a posléze jsme se vydali do Ománu a k britským jednotkám v poušti a pak, ano, do Káhiry, k prezidentu Mubarakovi do jeho skleněného maurského paláce, samé lustry a mozaiková výzdoba.

Jestliže se někde skládá maturita z předmětu "architektura prezidentských paláců", tak to už mám skoro nastudované.

Taky mám množství informací o tom, jak kde vypadají bezpečnostní stráže - od paranoidně vyhlížejících moskevských mladíků v levných oblecích až po dramatické licousy v Islamabádu, nebo až po jednoho důstojníka, mávajícího šarlatem, modří a zlatem vykládaným mečem, který sám vlastnoručně zastavil náš autobus, řítící se jako neřízená střela v Káhiře po ulici.

Ať jsou oblečeni v jakékoliv uniformě, civí na vás ve všech zemích se stejným výrazem: je to zpocený, mrkající, napjatý pohled bez humoru s pevně vystrčenou bradou - jsou to muži, kteří si v duchu opakují: budu mít tu smůlu a budu ve službě zrovna ten den, kdy mi zastřelí šéfa?

Často jsme z celé země viděli jen silnici z letiště - byla prázdná, místní policajti ji uzavřeli, aby naše kolona liumuzín mohla s houkáním proletět městem - poznámka sobě samotnému: začni být opravdu vážně znepokojen prezidentským stylem politiky Tonyho Blaira, až začnou uzavírat i ulice v Londýně, jen aby mohl nerušeně projet.

Když na tyto cesty jezdí novinář, je v neustálém nebezpečí, že se promění v jakéhosi dvořana u někdejšího královského dvora. Působí to trochu, jako že je člověk nemajetným, druhořadým zemanem v předposledním potahu, který je součástí dlouhého průvodu královny Alžběty I., jaký v shakespearovských dobách kodrcal od jednoho venkovského sídla k druhému. Místní lidi pohlížejí na váš status s podezřením a on skutečně je poněkud pochybný.

To kodrcání nezmizelo. Většinu doby je nutno strávit v letadle. Buď je to relativně pohodlné letadlo BA 1, pokud máte štěstí, anebo hlučné vojenské letadlo RAF DC 10, v němž je horko, když štěstí nemáte.

Sedávali jsme donedávna v pohodlných luxusních křeslech v první třídě těsně za Tonym Blairem a jeho malou diplomatickou armádou šéfů ministerských oddělení, vojenských poradců, tiskových mluvčích, špiónů a sekretářek. Pak, údajně, nějaký novinář zaslechl něco, co neměl, a otiskl to, a tak nás teď odstrčili v letadle až dozadu.

Ale skutečná novinářská práce se dělá právě během letu. Lidi z úřadu britského premiéra chodí mezi nás - někdy, protože se nudí, někdy si přijdou tajně zakouřit. A je jasně vidět, jak se u nich mění nálada. Dovídáme se, jaké mají obavy, jakým směrem se proměňuje agenda.

Během těchto posledních konkrétních cest do zahraničí jsme například byli svědky brutálního vyjednávání se zeměmi, které Západ potřebuje pro podporu ve svém boji proti Talibánu:

Vy nám dáte právo využívat vašeho vzdušného prostoru a tyto konkrétní výzvědné informace a my vám pomůžeme u MMF anebo řekneme tohle a tohle o Kašmíru anebo o Blízkém východě. Je to docela šokující.

Stejně pozoruhodné bylo rostoucí znepokojení Tonyho Blaira ohledně toho, jak obrovské názorové rozdíly existují mezi Západem a muslimským a arabským světem.

A my víme všechny tyto věci částečně proto, že i Tony Blair chodí mezi nás na zadní konec letadla a dlouze se s námi vybavuje. Je sice velmi zkušený v tom, jak se dokáže vyhýbat otázkám, přesto nakonec z něho vždycky vypadne hodně informací.

Existuje ale problém o němž se musím otevřeně zmínit. Jestliže my, novináři, trváme na tom, že všechno, co nám říká, máme právo otisknout, dává si Blair víc pozor a mluví tak banálně jako na svých oficiálních tiskových konferencích.

Ale hovoří-li off the record, tedy, že ho nesmíme citovat, tak to taky není k ničemu. Tak se totiž už skutečně stáváme jen odposlouchávajícími dvořany na jeho dvoře a nebezpečně se vzdalujeme profesi novináře.

Proto máme tuto dohodu. Blair mluví volně off the record, my se ho snažíme přesvědčit, aby nám řekl, co nejvíc a pak napíšeme všechno, co od něho chceme přímo citovat. A když se to jeho úřadu zdá příliš citlivé, žádají nás, abychom to či ono necitovali. My reagujeme: Ale prosím vás, to snad nemyslíte vážně. A oni říkají: Ne, tohle ne. My říkáme: Tak budeme přímo citovat od Blaira alespoň část. A oni říkají: No tak dobře.

Je to proces vyjednávání, a my se snažíme získat co nejotevřenější výroky politiků, které bychom mohli citovat v médiích. Všechny ostatní informace zveřejníme stejně, ale nemůžeme je připsat žádnému konkrétnímu politikovi.

Tímto způsobem jsme byli schopni v minulých dnech informovat veřejnost o tom, kdy začne bombardování, že se připravuje pozemní invaze, že došlo k trapasu, když Saúdská Arábie odmítla vpustit Tonyho Blaira na své území a publikovat i mnoho dalšího.

Shrneme-li to tedy, celkem vzato novinářská práce - jen těsnou většinou - nakonec vítězí a není to tedy jen "mocenská turistika".

Ale je to nebezpečná a potenciálně korumpující hra. Každý člověk má totiž v duši něco, co ho vede k tomu, že si na cestování v limuzíně uzavřenými ulicemi města z letiště rychle zvykne.