Rychetského podezření mířilo ovšem také proti státním zástupcům a soudcům, kterým jejich kvalifikace, postavení a svědomí ukládaly, aby si také všimli domnělých vad policejního řízení. Pokud by vyšlo dalším šetřením najevo, že Rychetského názor byl správný, byla by zpochybněna oprávněnost několika vysokých policejních důstojníků, státních zástupců a soudců k dalšímu výkonu služby a někteří by patrně skončili za mřížemi. Ministr Bureš se k tažení, zahájenému Pavlem Rychetským, připojil až po pečlivém uvážení. Sama skutečnost, že dva ministři, oba vysoce kvalifikovaní právníci, zaujali k případu stejný postoj, je znepokojující, jistě je vnímána dotčenými příslušníky orgánů činných v trestním řízení jako vážné ohrožení jejich postavení a možná je vede k protiopatřením. Měla by také znepokojovat veřejnost, media a ostatní ústavní činitele, protože svědčí o tom, že v represních orgánech možná panují poměry, ohrožující práva a svobody občanů.

Ministr Bureš se stížností pro porušení zákona u Nejvyššího soudu neuspěl. Ten ji zamítl v neveřejném jednání za nepřítomnosti stěžovatele. V této situaci se ministr Bureš odhodlal k velmi neobvyklému kroku: napadl usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností.

Domnívám se, že ministr Bureš tímto krokem směřuje dále než k pouhému zvrácení výroku Nejvyššího soudu a dosažení spravedlnosti pro Kajínka. Spor mezi orgány činnými v trestním řízení a ministerskou dvojicí má totiž obecný politický rozměr, který přesahuje přes hranice justice. Podezření, vyslovená veřejně vicepremiérem, byla velmi závažná. Byla veřejně vyřčena ústavním činitelem a mají proto tomu odpovídající váhu. Vicepremiérovy výroky neznamenaly nic menšího než to, že část policie a justice slouží zájmům organizovaného zločinu. Měl-li Pavel Rychetský pravdu, znamená to, že v případě Jiřího Kajínka došlo k justičnímu zločinu, jehož pachatelé musejí být zbaveni možnosti dalšího veřejného působení a musejí být po zásluze potrestáni . Šlo-li však jen o jalové řeči, měl by být zbaven možnosti dalšího veřejného působení jejich šiřitel, protože ústavní činitel právě kvůli váze svého postavení nesmí na veřejnosti vznášet neopodstatněná obvinění. Za těchto okolností je nanejvýš žádoucí, aby pravda vyšla najevo, ať již bude bolet kohokoli. Cesta k pravdě však vede pouze přes nové přezkoumání Kajínkova případu. Ať již by byl výsledek nového Kajínkovi procesu jakýkoli, svými důsledky by vedl k posílení důvěryhodnosti policie a justice. Takto to zřejmě chápe ministr Bureš, proto vede spor tak houževnatě.

Vedlejším produktem této fáze střetu mezi ministry a justicí je poodkrytí podivných vztahů mezi předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Eliškou Wagnerovou a ústavními činiteli, působícími v justici. Ta se v této souvislosti vyjádřila ve večerním zpravodajství Novy dne 10. října, že ministr spravedlnosti není oprávněn podat ústavní stížnost. Zák. č.182/1993 o Ústavním soudu v §72 odst.(1) písm.a) ovšem praví, že k podání ústavní stížnosti je oprávněna každá "fyzická nebo právnická osoba, jestliže soudí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem..." Z laického hlediska se tak oprávnění ministra k podání ústavní stížnosti zdá být zcela jasné, ovšem paragrafy jsou křivé a je možné, že soudce je s pomocí nějaké krasobruslařské piruety může někdy zvrátit v pravý opak. Bude proto v každém případě zajímavé, zda Ústavní soud ČR ministrovu stížnost projedná a potvrdí tak jeho oprávněnost ji podat, či zda se ztotožní s postojem Elišky Wagnerové. Na té věci mi však v každém případě vadí, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR veřejně zpochybnila odborné kvality svého resortního nadřízeného. Kdyby měla pravdu, znamenalo by to, že ministr spravedlnosti, sám bývalý soudce, projevil základní neznalost práva. To by se právě ministrovi spravedlnosti zřejmě stát nemělo a je otázka, zda by pak neměl odejít z úřadu. Není to první veřejný projev neloyality Elišky Wagnerové, známé hlavně výroky, nadřazujícími soudcovskou nezávislost nad autoritu Ústavního soudu.

Ctím princip soudcovské nezávislosti. Neměl by však být uplatňován v takovém rozsahu, aby se soudci obecných soudů vymykali jakékoli regulaci, vykládali zákon libovolně a následně nejednotně a případně pak vydávali protiprávní rozhodnutí. Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR svou autoritou takové jednání zaštiťuje.

Znepokojuje mě otázka, proč právě případ Jiřího Kajínka se stal podnětem k tak závažnému sporu uvnitř justice. Je sympatické, že se páni ministři ujali člověka, který i v případě osvobozujícího rozsudku v novém řízení bude mít i dále skvrny v trestním rejstříku z jiných kauz. Jako by nám tím chtěli připomenout, že spravedlnost je jen jedna a nárok na ni má i hříšník. Jiřímu Kajínkovi tento zájem přeji. Je-li nevinen, nechť touto cestou dojde spravedlnosti. Přesto: proč právě Kajínek, když stejní ministři odmítají stížnosti, nebo nechtějí vidět pochybení, na která byli upozorněni jinak, týkající se případů osob netrestaných, poškozených trestnou činností, jejichž případy orgány činné v trestním řízení odmítají řešit, popřípadě je řeší v neprospěch poškozených, hájíce papažskou neomylnost policistů a státních zástupců.

Tak pan ministr Bureš je jistě informován o průběhu trestního stíhání kriminálního rady pplk. JUDr. Jana Mareše pro údajné úplatkářství a zneužití pravomoci veřejného činitele, i když tuto aféru zdědil po Otakaru Motejlovi. Také by patrně měl být informován o odloženém souvisejícím trestním oznámení proti příslušníkům Inspekce ministra vnitra, kteří vedli vyšetřování zmíněné kauzy. V této věci vydal Ústavní soud ČR nález, jímž označil postup Inspekce ministra vnitra při vyšetřování proti JUDr. Janu Marešovi za nezákonný a protiústavní a zrušil proto všechny čtyři rozsudky, které obecné soudy do té doby vydaly. Nepřímo tím řekl, že soudci, kteří obžalovaného na základě takových důkazů odsoudili k nepodmíněnému trestu vězení a desetiletému zákazu činnosti, se vědomě ztotožnili s nezákonným a protiústavním postupem Inspekce ministra vnitra. S přihlédnutím k odborné kvalifikaci soudců lze dovodit, že sami soudci jednali nezákonně a jsou tedy nebezpečím pro společnost. Zakročil proti nim některý ministr spravedlnosti ? Učinil jako ústavní činitel odpovědný za trestní politiku státu opatření, aby se podobné případy neopakovaly ? Patrně nikoli, protože stejný obvodní soud, který na základě nezákonně a protiústavně získaných "důkazů" odsoudil obžalovaného dvakrát, jej po třetí odsoudil znova, byť k mírnějšímu trestu, bez ohledu na výrok Ústavního soudu ČR, s použitím původních "důkazů" znehodnocených ústavním nálezem. Stejně tak v resortu pana ministra Bureše nerušeně působí státní zástupkyně, která schválila vyšetřovatelovo rozhodnutí o odložení Marešova trestního oznámení proti pracovníkům Inspekce ministra vnitra. Ústavní nález, ač se přímo tímto trestním oznámením nezabýval, nepřímo potvrzuje podezření, které vedlo k jeho podání a zpochybňuje usnesení o odložení případu. V případě, že se vyskytnou nové, dříve neznámé okolnosti odloženého případu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny obnovit řízení. To se v tomto případě nestalo, ač ústavní nález určitě je závažnou novou okolností. Státní zástupkyně nejednala, ač jí to zákon ukládá. Nezbývá než konstatovat, že v tomto případě ministr, jenž sympaticky usiluje o spravedlnost pro Jiřího Kajínka, v jiném případě trpí svým podřízeným neúctu k ústavě a zákonům ke škodě obviněného. Proč ?

O nevyváženosti postojů ministra Bureše v některých případech svědčí přímo vlastní praxe jeho předchůdců. Znám případ, kdy stěžovatel napadl stížností k ministrovi spravedlnosti jedním podáním dvě usnesení téže státní zástupkyně, která jimi potvrdila správnost dvou usnesení vyšetřovatelů o odložení případu. V jednom případě ministr Motejl podal stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele v neprospěch obviněného a dokonce s ní uspěl u Nejvyššího soudu ČR. V tom druhém případě již od Motejlových časů ministerstvo tvrdí, že ministr není oprávněn podat stížnost proti usnesení vyšetřovatele o odložení případu, protože to samo není překážkou k obnovení vyšetřování, pokud by se objevily nové okolnosti. Spor mezi stěžovatelem a ministerstvem, zahájený za působení JUDr.Otakara Motejla, vyvrcholil v době působení Jaroslava Bureše. Pro úplnost uvádím, že stěžovatel v tomto případě tvrdí, že prvoinstanční policejní orgán poskytl ochranu pachatelům násilného trestného činu až v takovém rozsahu, že nesprávně zaznamenal události a odstranil tak důkazy.

Ministra neznepokojuje, že posvěcení takového postupu státní zástupkyní, jejíž rozhodnutí na základě stížnosti stejného autora zvrátil Nejvyšší soud, možná znemožnilo usvědčení a potrestání pachatelů. Nezodpovězena zůstává otázka, proč v jednom ze dvou zmíněných případů se ministr ze zákona necítí být oprávněn podat stížnost, zatímco v druhém ji podal, zákon-nezákon, a dokonce s ní uspěl. Je důvodem rozdílnost v osobě poškozeného v obou případech? Uvedené případy nejsou ojedinělé. Podobných nepravostí se děje více. Pokud by se prokázalo, že v případě Jiřího Kajínka došlo k porušení zákona ze strany orgánů činných v trestním řízení, vznikl by precedens, který by otevřel cestu k řešení dalších nepravostí. I proto přeji ministru Burešovi úspěch v řízení před Ústavním soudem.

Postup ministrů Rychetského a Bureše v kauze Jiřího Kajínka má ještě jeden sympatický rys. Prozrazuje vůli udělat v resortu pořádek před očima veřejnosti a potlačit ochotu k zneužívání nástrojů státní moci ve prospěch zločinu, ať to postihne kohokoli. Tím se jednání obou pánů odlišuje od postojů ministra vnitra, jehož se rovněž týkají všechny kauzy, o nichž jsem se zde zmínil, stejně jako desítky dalších, na které se nedostalo. Byly to totiž vždy jeho orgány, které udělaly první krok po nesprávné cestě, zatímco orgány resortu spravedlnosti se provinily až tím, že je po této cestě nechaly jít. Nedovedu si však představit, že by se ministr vnitra odhodlal otevřít před veřejností nějaký podezřelý případ možného pochybení stejným otevřeným způsobem, jak to udělali pánové Rychetský a Bureš. Zatím jsme byli téměř vždy svědky toho, že velké, veřejnost zajímající kauzy pochybení policistů vyšuměly do ztracena. Jako příklad uvádím vyšetřování týrání účastníků protiglobalizačních demonstrací. Ostatně je to zřejmé i v případě výše zmíněné kauzy Jana Mareše: Ústavní soud ČR označil jednání příslušníků Inspekce ministra vnitra, tedy orgánu, přímo podřízeného ministrovi, za nezákonné a protiústavní. Inicioval ministr vnitra trestní stíhání svých podřízených ? Volal k odpovědnosti ředitele Inspekce ? Patrně nikoli. Proč?

Inu, nejen papež, ale i policisté jsou neomylní a nedotknutelní a pan ministr své hochy proti "civilistům" vždy brání a uděluje jim odměny i tehdy, kdy by bylo na místě spíše vyznamenání na zadní část těla. Hájí je tak tvrdě, že to přechází až do ohrožení obranyschopnosti státu. Tím mám na mysli skutečnost, že v době ohrožení země se nesmí zúčastňovat zasedání různých orgánů Václav Jakubík, náměstek policejního prezidenta, odpovědný za řízení neuniformovaných (tedy v daném případě mimořádně důležitých) složek policie, protože nevyhověl zákonem předepsaným bezpečnostním prověrkám a úřad zastává jen díky svévoli ministra, pro kterého možná osobní sympatie znamenají více než zákon. Nemám osobně vůbec nic proti Václavu Jakubíkovi ani Stanislavovi Grossovi. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, nemám s nimi osobní spory ani jiné vztahy a věřím, že Václav Jakubík je schopný policista a Stanislav Gross byl dobrý strojvůdce. Nicméně zákony platí pro každého a právě ministr vnitra by neměl jít příkladem v jejich chytráckém obcházení.