Sociální a ekonomické dopady integrace České republiky do Evropské unie: Nové příležitosti, možná rizika Zpracoval kolektiv autorů pod vedením Růženy Vintrové podle zadání Rady vlády pro ekonomickou sociální strategii vydavatel Vysoká škola ekonomická, červenec 2001 190 s. , [66] s. příl. + il. ISBN 80-245-0197-X

V naší zemi občas slyšíme, že se málo diskutuje o tom, co nám přinese členství v Unii a co za to budeme muset zaplatit. Nejčastěji takový názor vyslovují spíše ti, kteří od členství odrazují. Od nich se často dozvídáme, že je vlastně vůbec zbytečné o našem členství uvažovat, protože Unie nemá budoucnost a stejně rozpadne. Jiný český autor z podobných pozic varuje před členstvím, protože Unie jednoznačně směřuje k evropskému superstátu, v němž se naše země může rozloučit se svou identitou. A čeští eurorealisté k tomu dodávají alternativu, totiž orientovat se na Severoamerické sdružení volného obchodu nebo na Evropský hospodářský prostor.

Na tomto místě dnes nehodlám polemizovat s nositeli těchto názorů, nehledě k tomu, že jde vždy pouze o tvrzení, které není podloženo žádným seriózním rozborem. Chceme jenom dodat, že mají od určité doby ztíženou situaci, protože je k dispozici studie, která poprvé důkladně analyzuje, co bude pro Českou republiku členství znamenat a jaké náklady a rizika budou s tím spojeny. V dalších diskusích už nebude tak snadné leccos tvrdit a nebrat v úvahu fakta, výsledky analýzy a závěry, které nyní má každý zainteresovaný k dispozici.

Studie, kterou mám na mysli, vznikla na základě objednávky Rady vlády pro ekonomickou a sociální strategii, která reagovala na podněty české tripartity. Nejde však o vládní dokument, ani o stanovisko zmíněné Rady, ale pouze o názor autorského týmu vedeného Ing. R. Vintrovou, DrSc. . Ten se ve své práci opíral o studie mnoha zahraničních institucí, mezi něž patří Světová banka, Mezinárodní měnový fond, vídeňský ústav srovnávacích studií aj. . Jak vidíme, zahraniční instituce si zpracovaly studie o šancích a rizicích českého začlenění do Unie dříve, než se k tomu dostaly české instituce. Předložená analýza se opírá také o podpůrné materiály zpracované českými institucemi (STEM, Česká národní banka, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky) a také o vyžádané dílčí rozbory od téměř 30 českých expertů. Nejde tedy o vládní názor, ale také ne o názor několika "státních úředníků", jak se vyjádřil jeden čelný představitel opozice.

Tím se také liší tato analýza od dřívějších rozborů, které jsou velice cenné, nicméně vycházely z vládní kuchyně a mohly být považovány za předem "zaujaté". Máme tím na mysli dokument o hospodářské strategii vstupu do Evropské unie, který poprvé zpracovala až vláda J. Tošovského, o kterém bohužel česká média tehdy snad vůbec nereferovala . To se týká také další rozšířené verze této strategie zpracované současnou vládou v roce 1999 (Hospodářská strategie vstupu do Evropské unie: konkurenceschopnost - růst - zaměstnanost - solidarita), kterou současní zájemci o diskusi také obcházejí a nepovažují za nutné, alespoň s ní polemizovat.

Na rozdíl od těchto vládních dokumentů, které si kladly za cíl navrhnout hlavní směry domácí hospodářské a sociální politiky před vstupem a v nejbližší době po něm, vytkla si nová studie jiný úkol, který před tím nebyl nikde prozkoumán: jaké nové příležitosti a také jaká nová rizika vznikají s naším vstupem do Unie, jak v ekonomické, tak v sociální oblasti. Jinými slovy: jaké jsou přínosy a jaké budou náklady našeho zapojení do evropského společenství. Myslím, že se tím pokrývá "terra incognita", takže jak veřejnost, tak politická representace jsou tím o složitosti celé operace včas informováni.

Je také jasné, že tuto práci a tuto analýzu nemůže za českou stranu udělat někdo jiný, žádná zahraniční instituce, což nikterak nesnižuje poznávací přínos jejich rozborů. Jejich příliv zdaleka neskončil a bude zapotřebí jejich závěry neustále studovat a konfrontovat je s domácími studiemi. Chtělo by se také připomenout, že podobné analytické zprávy nalézáme také v jiných kandidátských zemích, přičemž dvě sousední v tomto ohledu dávno předčily naši zemi, Maďarsko a Polsko. Také jiné země si v předvstupním období podrobně zmapovaly úskalí vstupu a předložily ji své veřejnosti. Dobře je známé sousední Rakousko, které dalo svým občanům k dispozici řadu takových rozborů. Bylo by si jen přát, aby takovou roli sehrála studie, o které dále chceme podrobněji informovat.

Co tedy publikace vlastně obsahuje? Autoři odpovídají na tři hlavní otázky: za prvé, jaké jsou očekávané přínosy integrace a zapojení České republiky, za druhé, jak je na vstup připravena naše země v současnosti a za třetí, zřejmě nejzajímavější část, v níž nalezneme odpověď na otázku, na kterou čeká mnohý český občan: jaké šance a jaká rizika budou spojena se vstupem naší země do Evropské unie. Odpověď na první otázku považujeme za velmi důležitou. Ve shodě s mnoha rozbory, které nalézáme také v zahraničí, zjišťujeme především to, že žádnými makroekonomickými ukazateli nelze kvantitativně přínos našeho členství změřit. To není výmluva, protože vstupem do Unie se nejen zajišťuje naše mezinárodní postavení a bezpečnost, které nelze převést na žádné peněžní jednotky. Domnívám se, že odpověď autorů, že totiž zapojení ČR do evropského integračního seskupení bude znamenat celkovou kultivaci našeho tržního a sociálního prostředí je velice výstižná. Nejen to: za zmínku stojí také to, že země jako je naše, a to platí také pro další kandidátské země, se vlastními silami jen obtížně dostávají z neprůhledného a nepředvídatelného právního prostředí, jež u nás v polistopadovém období vzniklo. Jeho kultivaci , jak ukazují také naše zkušenosti, nebrání zdaleka jen absence znalostí a zkušeností, jež je pochopitelná dlouholetou izolací od zemí s fungujícími institucemi a respektováním práva. Vstup do Unie je významné proto, že v úsilí o stabilní a předvídatelné právní prostředí se naší zemi dostává dodatečné vnější pomoci. Jak důležitá je tato pomoc, svědčí odpor mnoha obhájců "české suverenity" při přebírání evropské legislativy. Že taková "vnější pomoc" je důležitá, zdůrazňuje mimochodem i poslední zpráva Mezinárodního měnového fondu, která, jak také autoři připomínají, konstatuje, že "k vytvoření institucionálního rámce může významně přispět vnější politická kotva", kterou se stává Evropská unie a její právní akty. Ona "kotva" je zárukou , že česká příprava na vstup do Unie nepůjde originální "českou cestou", kterou se již jednou ukázala , že nevede do civilizované Evropy. A vyjádření Mezinárodního fondu nelze podezírat z vědomého nadbíhání "bruselské byrokracii".

Ve studii sice nacházíme výčet bezprostředních ekonomických přínosů vstupu (k nim patří další příliv kapitálu, příznivé důsledky pro exportní schopnost země, která je obchodně jednoznačně orientována na západní Evropu a nikam jinam, finanční pomoc ze strukturálních fondů, jejichž přínos je prokázán v řadě členských zemí, které vstupovaly do Unie s nižší ekonomickou výkonností a také očekávané zlepšení ekonomických ukazatelů). Avšak hlavní přínos vstupu do Unie, který naznačuje, že při něm nemůže jít o rozhodnutí opřené o chladný ekonomický kalkul, spočívá v tom, že se naplní "letité ambice českého národa stát se oficiálně uznanou součástí evropského prostoru, jehož duchovní, kulturní, společenské, etické a další normy sdílí" (str. 41 ).

V odpovědi na otázku, jak si Česká republika stojí v období před vstupem v ekonomické a sociální oblasti se dozvídáme, že naše země se sice pyšní tím, že svou ekonomickou úrovní je vedle Slovinska v popředí kandidátských zemí, za což ovšem vděčí zděděnému historickému náskoku, ale k pocitu sebeuspokojení máme daleko. Vedle Rumunska je naše země jediná, která si v 90. letech během transformačního období svoje postavení (měřené HDP na obyvatele) zhoršila. Autoři dodávají, že k tomu velkou měrou přispěla také uplatňovaná transformační strategie, která se příliš upínala na makroekonomickou stabilizaci. Rychlé stlačení inflace bylo vykoupeno zpomalením přizpůsobovacích mechanismů. Naše země se sice zařadila mezi státy s tržním hospodářstvím,ale jeho fungování bylo velice vzdáleno západoevropským vzorům, protože neexistoval systém, který by nutil respektovat smlouvy, který by umožňoval vymáhat právo a zaručoval vlastnická práva. Ostatně na všechny tyto nedostatky upozorňovala dávno nejen Evropská komise (například v Posudku z roku 1997), ale také zprávy renomovaných institucí, které nelze podezírat z toho, že jen otrocky opakují názor evropských institucí (např. zprávy OECD o České republice). Tato výchozí situace ovlivňuje stav konkurenceschopnosti české ekonomiky, která je jedním z klíčových kritérií hodnocených při vstupu do Unie a jejího vnitřního trhu. Před vstupem do Unie se tak česká ekonomika vyznačuje nízkou produktivitou, navíc s velkými rozdíly mezi různými sektory. To je situace dlouhodobě neudržitelná. Podle autorů je řešení v restrukturalizaci výroby a v modernizaci ekonomiky, což je ovšem proces, který bude trvat poměrně dlouhou dobu. Na rozdíl od některých jiných kandidátských zemí má Česká republika při vstupu jednu výhodu: je na něj připravena díky tomu, že disponuje vzdělanými a kvalifikovanými pracovníky a také sítí vzdělávacích institucí.

Na otázku, která našeho občana zřejmě nejvíce bude zajímat, totiž jaké nové příležitosti a rizika budoucí členství představuje, nabízí studie velice podrobnou odpověď opřenou o solidní výzkum. Ten umožnil předložit odhady skutečných nákladů, který si vstup vyžádá. Chtělo by se jen dodat,že tyto náklady by v naprosté většině případů bylo nutno vynaložit i tehdy, kdyby Česká republika do Unie nevstoupila. Takovou zkušenost koneckonců učinilo Norsko, které sice dvakrát v referendu odmítlo do Unie vstoupit, avšak přesto převzalo veškerou legislativu týkající se vnitřního trhu (sociální, ekologickou,technické standardy aj.). To mu totiž umožňuje bezbariérový vstup na jednotný evropský trh, ovšem bez možnosti se podílet na přípravě jeho legislativy.

Vraťme se však k české studii. Vytypovává citlivá místa a problémy, s nimiž se musí vypořádat všechny kandidátské země. Pro všechny tyto země je přímo životní otázkou, jak se bude vyvíjet jejich konkurenceschopnost, jednak před vstupem, jednak po něm. A přitom každou z těchto zemí musí zajímat, jaké dodatečné náklady vstup vyvolá a jak tyto náklady ovlivní právě zmiňovanou konkurenceschopnost. Podle studie Česká republika (stejně jako každá jiná kandidátská země) musí počítat s vyššími náklady v těchto oblastech (před vstupme i po něm): při přebírání zásad společné obchodní politiky, při uplatňování standardů Unie platných v oblasti pracovních vztahů a sociální ochrany a také v oblasti ochrany životního prostředí.

Jako celkem bezproblémové se jeví autorům zapojení do společné obchodní politiky. Intenzita obchodní integrace naší země se zeměmi Unie je už nyní poměrně vysoká (s výjimkou obchodu zemědělskými výrobky), vzájemný obchod je zbaven cel, kvót a většiny dalších obchodních bariér. Česká republika je ze 70% obchodně orientována na země Unie. Převzetí společného celního sazebníku, který se vlastně týká jen malého podílu obchodu s třetími zeměmi, by nemělo vyvolat žádné větší otřesy, ani žádné dodatečné náklady. Tak snadná situace však neexistuje v jiných oblastech, především při přejímání sociální legislativy. Jde zejména o převzetí standardů týkajících se bezpečnosti a zdraví na pracovišti, legislativy týkající se pracovních podmínek a sociální ochrany. V těchto případech se nebude možno vyhnout zvýšení nákladů pro podnikatelské subjekty. Mnohem větší zátěž vznikne při přejímání ekologické legislativy, kde náklady na uplatňování unijních zásad ochrany životního prostředí jdou do desítek miliard korun. Větší náklady dopadnou jak na podniky, tak na veřejné rozpočty, nejen centrální, ale i místní. Česká republika vzhledem k investiční náročnosti tohoto úkolu žádá, jak známo, o přechodná období. Autoři přiznávají, že přijetí zmiňované legislativy bude znamenat zvýšení nákladů podnikatelského sektoru o 0,5% ročně, což by mohlo snížit průměrnou rentabilitu českých podniků a ovlivnit po určitou dobu jejich konkurenceschopnost.

Rozsáhle je iskutována v našich odborných publikacích otázka, jaké budou dopady vstupu do Unie na pohyb domácí cenové hladiny a na cenové relace. Podaný výklad je přesvědčující, ale musím přiznat, že je pro běžného občana poněkud náročný. Každý zainteresovaný občan by se ale měl seznámit s mnoha údaji, které nejsou běžně známy a z nichž je třeba vycházet při úvahách o tom, jak se budou vyvíjet domácí ceny po vstupu. Výchozí je zjištění, že celková cenová hladina českého HDP se v současnosti nachází na úrovni 39% Unie a 36% Německa. Vstup do Unie v žádném případě neznamená, že se v krátké době a ani v delším období naše cenová úroveň přiblíží úrovni sousedních zemí EU. Na druhé straně je ale pravda, že příprava na vstup do EU určitě bude působit na zvýšení nákladů podnikové sféry, což se promítne do pohybu domácí cenové úrovně. Největší obavu u našich občanů vyvolává představa růstu cen potravin. Studie počítá s tím, že k tomu dojde. Buduje na tom, že zapojení do společné zemědělské politiky by mělo znamenat také přechod na ceny zemědělských výrobků podle způsobů praktikovaných v Unii. Podle odhadu autorů by to mohlo znamenat, že ceny potravin se zvýší o 40-45% do roku 2005. Cenová adaptace by však mohla proběhnout dvěma způsoby: buď jednorázově v krátkém období po vstupu, nebo postupně počínaje již v předvstupním období. Studie se přimlouvá za druhou cestu a připomíná, že vzestupu cen se po vstupu do Unie nelze vyhnout.

Velice přesvědčivý je výklad opřený a důkladný průzkum postojů různých skupin českého obyvatelstva se týká volného pohybu pracovníků, přesněji připravenosti českých pracovníků odejít do zemích EU pracovat. Nacházíme zjištění známé i jinak, že u českých občanů (na rozdíl od jiných kandidátských zemí, třeba Polska) není naakumulována taková touha masově odcházet a pracovat v zahraničí. Jedním z argumentů je to, že úroveň českých mezd k průměru EU je sice nižší, ale přibližuje se k prahu, který podlamuje motivaci k pracovní emigraci do zahraničí.

Studie se neomezuje na výčet šancí a rizik, ale předkládá také dva scénáře o perspektivách České republiky k ekonomické a cenové úrovni Unie,přičemž se srovnání provádí jak vůči 15 členským zemím, tak vůči sousednímu Německu, které je pro naše občany dosti známé. Jen mimochodem uvádíme, že podobné projekce byly už dříve uveřejněny v zahraničních rozborech, například Světové banky nebo vídeňského ústavu srovnávacích studií. Je proto zajímavé se seznámit s výsledky české projekce. Opírá se o řadu předpokladů, které na tomto místě neuvádíme a odkazujeme zainteresované čtenáře na publikaci. Pokud se česká ekonomika bude v nadcházejícím období vyvíjet se vzestupnou ekonomickou dynamikou v rozmezí 4-5% ročně, což překračuje průměrné přírůstky v zemích Unie a pokud budou také splněny předpoklady o růstu produktivity práce, inflace a vztahu mezi růstem produktivity práce a růstem mezd, pak je naděje, že v letech 2008-2009 by ČR mohla dosáhnout 70% průměru zemí Unie (v současnosti kolem 58 %). Pokud by tato růstová tempa byla udržena i v dalším období, mohla by se naše země pyšnit tím, že v roce 2012 dosáhne přibližně 75% průměru Unie a 70% úrovně sousedního Německa. Jiná perspektiva se týká přiblížení k cenové úrovni Unie, což je mnohem dlouhodobější záležitost. Navíc je známo, že i mezi členskými zeměmi dlouhodobě existují značné rozdíly v cenových úrovních stejného zboží.

V čem shledávám přínos recenzované studie? Především ve sdělení, že přínosy a jejich efekt jsou na rozdíl od nákladů obtížně kvantifikovatelné a navíc se mohou dostavit až v delším období. Určitě souhlasím s názorem autorů, že jedním z hlavních přínosů vstupu je ten, že převzetím aquis communautaire se vlastně provádí transfer osvědčeného institucionálního uspořádání zemí Unie, jejich kvalitního, stabilního a předvídatelného prostředí. Na němž se ovšem stále nechá pracovat, chtělo by se dodat. Poprvé se ve studii předkládá naší veřejnosti dosti přesvědčivý odhad nákladů, s nimiž se budou muset vypořádat jak české podniky, tak i veřejné finance a tím i naši občané. Také zdůraznění, že trvalé úsilí jak hospodářské politiky státu, tak podnikatelského sektoru o udržení a zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky, jež dává šanci, že se ČR po vstupu zařadí mezi prosperující evropské země, je důležitým a trvalým mementem.

Několik poznámek bych chtěl říci na adresu autorů. Nikterak nesnižují jejich zásluhu o to, že zaplnili velkou mezeru, která chyběla v naší přípravě na vstup do Unie. Jde o několik pocitů čtenáře, který jinak sympatizuje s přístupem studie.

1. Ve výčtu očekávaných přínosů a také jinde se uvádí, že všechny výhody, které České republice poskytne členství v Unii, by měly "umožnit rychlejší restrukturalizaci a modernizaci ekonomiky", což by mělo v dalším přispět k rychlejšímu ekonomickému růstu, vzestupu životní úrovně a sbližování ekonomické úrovně s EU a jejím vyspělým jádrem (str. 16). Je pravda, že toto očekávání je potvrzeno zkušenostmi členů, kteří do Unie vstoupili dříve (Portugalsko, Španělsko, Irsko, nikoli zatím Řecko). V zásadě s tímto tvrzením můžeme na základě těchto zkušeností souhlasit, ale všechny výhody členství jsou pouze příležitostí, šancí. Koneckonců, Irsko se začalo přibližovat průměru Unie až po projití prvních deseti let členství v Unii. Členství tuto příležitost nabízí, ale automatiky nezaručuje. K tomu, jak také ukazuje zkušenost Irska, je nutná velmi odvážná, pružná a předvídavá politika nové členské země. Autoři by asi namítali, že tento úkol si nekladli. Ano, avšak nemůžeme na tuto skutečnost zapomínat, nechceme-li, aby líčení našich perspektiv v Unii nevypadalo jako laciná agitace (což studie v žádném případě není).
2. Úvahy o růstu cen zemědělských výrobků po vstupu jsou obklopeny mnoha neznámými faktory. Do roku 2006 Unie nepočítá s reformou své společné zemědělské politiky a nepočítá také s rozšířením přímých plateb zemědělcům v nově přijatých zemích. O tom ostatně svědčí struktura rozpočtu do roku 2006, která sice počítá s novými členy, nikoli však s jejich zapojením do společné zemědělské politiky. A se předpokládat, že po roce 2006 bude Unie těžko pokračovat v dosavadní politice, ať už z důvodů jednání ve Světové obchodní organizaci, nebo z důvodů neufinancovatelných nároků zemědělců nových členských zemí. To všechno staví úvahy o růstu cen potravin do jiného světla.
   S tím částečně souvisí moje třetí poznámka. Výklad šancí a rizik se ve studii orientuje téměř výlučně na sektor průmyslu a zemědělský sektor a jeho problémy nejsou příliš zmiňovány. Je pravda, že pro Českou republiku nepředstavuje zemědělství takový problém jako třeba pro Polsko, ale zůstává pravdou, že i české zemědělství stojí před restrukturalizací a náročnou adaptací.
3. V předmluvě ke studii je sympatické konstatování, že řada otázek nastolených ve studii zůstává otevřených. To stojí za ocenění, ale bych se rád připojil k jejich doporučení, aby se v započatém výzkumu pokračovalo. Škoda, že Česká republika nemá zatím instituci srovnatelnou s Polskem nebo Maďarskem, institucí, která by se trvale zabývala výzkumem otázek nastolených ve studii a mnoha dalších spojených s naší integrací do Unie. Byla by to neocenitelná pomoc jak pro veřejnost a její informovanost, tak pro decizní místa a jejich rozhodování. Potřeba kvalifikovaných rozborů z této oblasti určitě dále poroste.

---

Autor, prof. Ing. Luděk Urban, CSc. , působí na Institutu ekonomických studií, Fakulta sociálních věd UK

Poznámka editora: Některé kapitoly knihy navazují a rozšiřují zásadní studii Miloše Picka Do třetího tisíciletí třetí cestou