Politici bez životní zkušenosti nemohou získat empatii
Proč je v politice důležitá „škola života“?
9. 4. 2015 / Milan Mundier
Jedním z největších neduhů naší politiky je skutečnost, že v ní na vysokých postech působí lidé, kteří jsou sice „papírově“ vzdělaní, ale neabsolvovali to, čemu se běžně říká škola života. Tento trend u nás přetrvává již řadu let a je s podivem, že někteří voliči k jeho udržení ochotně přispívají (viz třeba volby na brněnskou radnici).
Z lavic do lavic
Jak to vypadá v praxi? Jsou politici, na jejichž vysokoškolském diplomu ještě ani nestačilo zaschnout razítko a už ze škamen školních přesedli do lavic parlamentních. S takovýmito politiky se u nás v první polovině 90. let doslova roztrhl pytel. Někteří to dotáhli „pouze“ na vlivné poslance, někteří dokonce na ministry či premiéry.
A pak jsou tu tací, kterým se hned po dokončení vysokoškolského studia či završení puberty nepodařilo v politice prorazit, tak se z nich stali aktivisté, založili nějaké to recesistické hnutí a díky pečlivé prezentaci na sociálních sítích (a chybám těch, proti kterým byly jejich aktivity namířeny) „dobyli“ alespoň radnice. A to bez jakéhokoliv programu. To jsou věci, že?
V čem je problém?
Je to prosté! Představte si, že patříte k té obrovské spoustě lidí, kteří pracují za deset tisíc korun měsíčně a s touto částkou musí nějak vyžít. Případně jste nezaměstnaným nebo (ať už starobním či invalidním) důchodcem. A o vašem životě teď má najednou spolurozhodovat někdo, kdo v životě nechodil do normální práce. Neví, jaké to je pracovat za minimální mzdu, neví, jaké to je ztratit práci, neví, jaké to je žít na podpoře.
Politici, kteří neabsolvovali to, čemu říkáme škola života, nikdy nemohou být dostatečně empatičtí. Byť se tváří, že ví, co prostý lid trápí, a dokonce dávají na odiv svoji ochotu strávit jeden den na invalidním vozíku. Populistické? Ano. Trapné? Velmi! A chraň bůh, aby někdo takový zakotvil na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Jak to pak může dopadnout, už víme.
Ostatně na brněnské radnici to dnes nevypadá o nic růžověji. Sociální oblast tam má na starosti někdo, kdo má možná smysl pro humor (jeho úroveň komentovat nebudu, leč žádný Richard Curtis či John Cleese to není), ale o dané problematice toho ví asi tolik, co já (sociální pedagog a sociální pracovník) o kvantové fyzice. A dokonce si nenechá ani poradit. Možná si myslí, že chce-li mu být někdo nápomocen, tak jen za získání nějakého teplého místečka. Ano, i takto někteří lidé smýšlí. Vlastně nemalá část...
Smutné.
Do Parlamentu jen za zásluhy
Kdo by měl tedy sedět v Parlamentu? Je to jednoduché! Měli by tam sedět ti, kteří už něco v životě dokázali. Například za sebou mají úspěšnou advokátní praxi. Jsou úspěšnými lékaři, pedagogy či ekonomy (nezaměňuj s byznysmany). A tak dále, a tak dále... Pouze takovýto lidé ví, co je to poctivá obživa. Pouze takovýto lidé ví, co je to nést odpovědnost za druhé. Takovýchto lidí si lze opravdu vážit, takovýmto lidem je možné důvěřovat. A pouze takovýto lidé jsou dostatečně zralí na to, aby mohli řídit stát, kraj či město.
Ano, už jsme tu měli řadu vážených politiků „z lidu“, kteří nás zklamali. A bylo to zklamání opravdu bolestivé. Ale tím bychom se neměli nechat odradit. Protože pořád je „lepší“, když nás zklame někdo, kdo už v životě něco dokázal, než někdo, kdo nedokázal v životě vůbec nic. A ta možnost, že nás zklame, je přeci jen o něco nižší.
Takže, moji milí čtenáři, až půjdete zase jednou k volbám, zajímejte se nejen o to, kterou stranu volíte, ale také o to, kdo za tuto stranu kandiduje. Kandiduje-li za ni někdo, kdo nikdy předtím nechodil do zaměstnání a otevřeně se přiznal k tomu, že svým voličům dával nereálné sliby (a poté, co dostal druhou šanci, už je dokonce otevřeně porušoval), zaslouží si vůbec náš hlas?
Na to už si musí odpovědět každý sám.
Vytisknout