Prochází česká levice krizí?

15. 4. 2015 / Milan Mundier

Sociální demokracie doprava

Česká levice na tom není v poslední době zrovna nejlépe. Vlastně by se dalo říct, že je v troskách. Sociální demokracie je dnes sice hlavní vládní stranou, ale nechová se jako levicová strana. Selhává především na Ministerstvu práce a sociálních věcí (viz článek Politika strachu z dílny MPSV), resortu, který by měl být její „vlajkovou lodí“. Boj s nezaměstnaností zaměňuje za boj s nezaměstnanými, jako by právě oni za všechno mohli. Přichází s návrhy, které budou lidem až příliš zasahovat do soukromého života. A dodnes nebyla vyřešena důchodová reforma.

Ba co hůř, sociální demokracie nedodržuje některé sliby, které svým voličům dala. Např. církevní restituce. Není to o tom, zda s nimi souhlasíme či ne, je to o tom, že se o nich ani nediskutuje. Ano, někteří sociálně-demokratičtí poslanci na toto upozorňují a předkládají i konkrétní návrhy, jak se s tímto tématem „vypořádat“, ale jsou v menšině a často se stávají obětí jakéhosi mediálního lynče. Že se musí sociální demokracie v tomto ohledu podřizovat svým koaličním partnerům? Do jisté míry musí, ale určitě ji nikdo nenutí, aby se tvářila, že svým voličům nikdy nic neslíbila.

Je to opravdu smutné a jestli to tímto způsobem půjde dál, tak se od sociální demokracie řada voličů odvrátí. Otázkou ale je, ke které jiné straně se tito voliči – dostaví-li se vůbec k volbám – přikloní. Příliš dalších možností se totiž nenabízí.

V zajetí předsudků

Někdo by mohl říci, že určitou "levicovou alternativou" jsou komunisté. V očích mnoha lidí jsou ale stále nedemokratickou stranou, protože se nedokázali plně distancovat od své minulosti. Pravicové strany pak využívají komunisty jako strašáka na nerozhodnuté voliče a jeden ze základních stavebních kamenů toho, čemu já říkám "politika strachu" (viz článek „Politika strachu“ jako základ postmoderní společnosti). A přitom jejich přítomnosti v Parlamentu občas rády využívaly i pravicové strany, zejména když potřebovaly protlačit na Hrad svého kandidáta.

Jenže proč by měl každý levicově orientovaný člověk volit stranu, která (oprávněně) působí dojmem, že se nedokázala vyrovnat ani sama se sebou, nikdy už neponese plnou vládní odpovědnost a zůstane jen jakousi „truc stranou“, jejímž prostřednictvím budou voliči „dráždit“ selhávající polistopadovou politickou reprezentaci (viz článek "Kolaps občanské společnosti v důsledku selhání politických elit").

A díky předlistopadovému režimu dodnes řada lidí považuje „levicový“ za takřka sprosté slovo. Jak smutné! Vždyť mezi levicové politiky se řadili takoví velikáni jako Franklin D. Roosevelt nebo John F. Kennedy. Levicového smýšlení byli i velcí spisovatelé jako Ernest Hemingway či Jack London (jeho román Železná pata bych doporučil i studentům politologie a filosofie). Ideový labelling prostě funguje dokonale.

Chcu Žít Brno? Nechcu!

Tak co tedy mají levicoví voliči dělat? Někteří to u nás v Brně vyřešili tím, že dali svůj hlas hnutí Žít Brno. Hnutí, které se jasně vymezovalo proti bývalému primátorovi Romanu Onderkovi. Možná právem, ale nabídlo vůbec nějakou alternativu? A jak si dnes vede na brněnské radnici? Jako bdělý Brňan odpovím jedním slovem: Strašně. Jedna věc je někoho kritizovat a vymezovat se vůči němu. Ale když to dělá „borec“ (parafrázuji lídra tohoto hnutí), který nemá za sebou to, čemu se říká „škola života“ (viz článek "Proč je v politice důležitá škola života"), a vlastně ani o té politice toho moc neví, k ničemu dobrému to nepovede.

Jsou voliči, kteří papají koblihy a vypouští oranžové balónky. A jsou voliči, kteří čtou programy. A tito voliči pak možná ke svému překvapení zjistí, že třeba taková Strana zelených má sociální problematiku ve svém programu daleko propracovanější než strany, které se chlubí svoji levicovostí.

Pokusů o založení či obnovu nových politických stran jsme tu měli v posledních letech nemálo. Některé byly míněny upřímně, některé méně upřímně, některé byly už jen pouhým kalkulem. Ale SPOZ (aka „Zemanovci“) ztratili de facto smysl ve chvíli, kdy se jejich čestný předseda stal prezidentem, NS-LEV 21 zase někteří lidé vnímali jako „truc podnik“ bývalého sociálně-demokratického premiéra Jiřího Paroubka, přestože Národní socialisté byli za „tatíčka“ Masaryka jednou z nejsilnějších politických stran.

Tak co teď?

Kritizovat je snadné. Horší už je radit. Já vám ale, moji milí čtenáři, mohu poradit to, co vždycky. Čtěte programy politických stran, koblihy nechte holubům v parku. Angažujte se. Nemusíte vstupovat do politických stran, stačí, když budete diskutovat se svými politiky, dělit se s nimi o své podněty, promlouvat jim do duše. Pak zjistíte, že ti, kteří jsou ochotni vám naslouchat či s vámi spolupracovat, za to opravdu stojí. A ti, kteří vám ani nejsou schopni odepsat na e-mail, si váš hlas nezaslouží. Mějte na paměti, že politici jsou tu kvůli vám, kvůli těm, kteří je volí. Ne kvůli sobě. A o těch levicových (protože se tak rádi ohání slovy jako empatie, lidskost či rovnoprávnost) by to mělo platit dvojnásob.

Nevzdat to! Bojovat! Držet pospolu! Jak prosté!

Vytisknout