31. 10. 2014 / Karel Dolejší
Někdejší pravicové vlády fantazírovaly o tom, jak Česká republika údajně získá na mezinárodním významu výstavbou radaru v Brdech. Ty samé vlády však nepodnikly nic proti výstavbě plynovodu Nord Stream ani projektu South Stream. Výsledkem tedy je, že poté co polistopadové politické elity bez rozdílu umístění na pravolevé ose nadšeně asistovaly rozvratu zděděné průmyslové základny, nakonec odkývaly i marginalizaci ČR coby tranzitní země. A ideologického na tom samozřejmě nebylo vůbec nic.
To důležité, co se ještě v Evropě bude dít, se odehraje na západě kontinentu, kde leží ekonomické centrum, nebo na východě, kde se nachází nejhojnější zdroj surovin. Důležité a významné věci se stanou severně a jižně od nás, kudy už vedou nebo brzy povedou klíčové energetické přepravní trasy. Bulharsko, Polsko, pobaltské státy mají ještě význam pro oba kontinentální póly, východní i západní. Malý doplněk německé ekonomiky zvaný Česká republika je však černou dírou uprostřed starého kontinentu, která už teď v mezinárodním měřítku téměř úplně význam postrádá a do budoucna i ten, který si ještě zatím zachovává, ztratí.
Česko už velmi dlouho nemělo prakticky žádného politika slušného formátu, nehledě na jejich manifestované mezinárodní vazby. Mezi (typově) tajemníky okresních výborů v různých partajích však v poslední době dává spíše přednost těm, kdo se místo snobsky hraného demokratického zapadnictví více přiklánějí k autoritářskému východňárství. Tím se drží fikce, jakoby autoritářské balancování na hraně Východu a Západu, které předvádí maďarský Viktor Orbán, mělo jakousi umírněnější českou podobu. Jenže nemá. Odhlédneme-li od obsahu Orbánovy politiky, s níž žádný evropsky orientovaný člověk nemůže souhlasit, stále zbývá říci, že Orbán velmi dobře ví, co dělá, a provádí to ve velkém stylu. Čeští okresní tajemníci si na to pouze hrají, včetně těch bilderberských. Takže máme strukturální úpadek mezinárodního postavení ČR a vedle toho politické hry na stále další a čerstvější spasitele před pádem do jámy, kterou si na sebe Češi sami vykopali. Žádná z minulých vizí a misí, kterou čeští politici v manažersko-mocenském delíriu lidu ordinovali, však nefungovala. V lepším případě se z projektu vyklubal nějaký ten jánabráchismus s užitkem pro velmi omezený počet osob. V horším selhaly docela. Čechům totiž nejde o to, aby stát nějak fungoval. Stát ve skutečnosti neleží na srdci téměř nikomu, politickým elitám asi ze všech nejméně. Když se mohou blýsknout a přihodit z eráru nějaký ten kšeft kamarádovi, nezajímá je, že zemi ničí. Mnohem více než o to se starají o naštvání osobních nepřátel a pokud možno pomstu na nich. S tím jsou naprosto spokojeni. Po nich potopa. Žít v černé díře uprostřed kontinentu vyžaduje dalekosáhlou adaptaci. Jeden způsob, jak probíhající marginalizaci někdejšího průmyslového centra rakousko-uherské monarchie pojmout, je nalézt v marginalitě zvrácenou zálibu. Obávám se, že jde asi o jediný způsob, který by mohl být dlouhodoběji udržitelný. Symbolem Česka se zřejmě nakonec stanou krteček s pandou pojídající sádelnatou vepřovou konzervu Ma-ling "z darů naší země". Nezbývá, než k tomu všemu popřát dobrou chuť a silný žaludek. Vytisknout9.4. 2015 / Milan Mundier
Jedním z největších neduhů naší politiky je skutečnost, že v ní na vysokých postech působí lidé, kteří jsou sice „papírově“ vzdělaní, ale neabsolvovali to, čemu se běžně říká škola života. Tento trend u nás přetrvává již řadu let a je s podivem, že n...