Když vloni s vysíláním dánského Zločinu ČT začala, nasadila "jedničku" do nemožného, v zásadě nočního vysílacího času a sklidila za to oprávněnou kritiku. Byla seriálem uhranutými diváky podezírána, že "uklizení" do pozdních hodin není neúmyslné. Někteří se domnívali, že je to odrazem programového zprůměrnění Kavčích hor, které v prime timech upřednostňují nenáročnou a společensky bezproblémovou produkci. Někteří pojali podezření, že odsunutím různými cenami ověnčeného Zločinu I se Česká televize brání masivnějšímu srovnání své vlastní produkce s dílem, které jí nepřímo nastavuje nemilosrdné zrcadlo.

(...)

Politika ve Zločinu III srůstá s vysokým byznysem a uzavírají spolu těžko kontrolovatelné pakty. V bezpečnostních kruzích spolu soupeří policie s rozvědkou, která se ukazuje být nástrojem jedné z politických part. Ve finále premiér, o němž divák nabývá stále pevnějšího přesvědčení, že mu vážně jde o zásady, které veřejně prezentuje, náhle ustupuje před tvrdou pravdou a jejími možnými politickými důsledky. Strach o pozice zmítá postoji nejen předsedy vlády, nýbrž většiny postav. Včetně policejních velitelů, z nichž někteří berou zpátečku, jakmile souvislosti případu míří k institucím rozhodujících o rozpočtech, a tedy i o početních stavech bezpečnostních složek. Nezní nám to všechno povědomě?

Zabejčená inspektorka Lundová naráží při pátrání do zdí, které tato společenství a struktury budují, a přestože případ se podaří objasnit, souhrou různých okolností hrozí, že pachatel se dál bude pohybovat ve vlivných strukturách. Hraniční, anarchistický krok, k němuž se Lundová - v mistrovské kreaci otřeseného lidství v podání Sofie Grabolové - vybudí, zanechává otřeseného i diváka, před něhož je velmi naléhavě položena otázka možnosti nápravy věcí.

Chorobopis vystavený Zločinem však nelze považovat za depresivní. Naopak, je burcující a je produktem poměrů, v nichž se nerezignuje na ideály humanity a demokracie, na dobrou správu věcí veřejných. Sváry, srážky, soupeření, podrazy, ústupky, koalice a kompromisy jsou tu vedeny na poli demokratické soutěže, nikoliv autoritářských manýr, natož tyranie.

To do hloubky nemocné společnosti o sobě točí "nejzdravěji" vyhlížející seriály, v nichž se vše udá tak, jak se to takzvaně udát má - dle ideologického diktátu vedení státu. O tom bychom měli něco vědět. Zejména když normalizační seriálové produkty do zblbnutí nasazují do svých programů zdejší televize. Nebo si představme, že by takový "Zločin", zasazený do nynějšího Kremlu a volně odkazující na reálné politiky a události, natočila a vysílala televize v putinovském Rusku.

Velmi dobrý, jako obvykle, byl ruský film slavného režiséra Andreje Zvjaginceva Leviathan (2014). Ve výpravném filmu dokazoval absolutní zkorumpovanost nynějšího postsovětského režimu. Na prostoru téměř dvou a půl hodin vyprávěl příběh obyčejného opraváře automobilů, jehož domu a pozemku kolem něho se usmyslí zmocnit místní politik a primátor města kdesi na severu Ruska, na Kolském poloostrově. Mechanik Kolja se proti tomu pokusí vzepřít za pomoci svého kamaráda, moskevského advokáta, který zdokumentuje, že místní primátor je zločinec a vrah. Jenže pokus skončí neúspěchem, mafiánovi pomocníci zavraždí Koljovu manželku a zkorumpovaná policie a prokuratura mechanika nechá za fingovanou vraždu odsoudit na pětadvacet let do vězení. Člověk nezmůže nic, protože podvodníci mají moc a navzájem si nesmírně efektivně pomáhají. Film má děsivý, kafkovský efekt. Je napínavý a dramatický a na osudu jednoho obyčejného, nevinného člověka, dokumentuje tvrdé mafiánství dnešních politických a správních struktur v současném Rusku. Zajímavé, že se to tam smí točit.