Jak došlo ke zchátrání ukrajinské armády? A proč je ruská nepoměrně silnější?

11. 11. 2014

Když ukrajinské ozbrojené síly vznikaly, na papíře šlo o čtvrtou nejsilnější armádu světa. Pouze USA, Rusko a Čína disponovaly početnějšími a lépe vybavenými jednotkami. Navíc pokud se týče technické úrovně vybavení, v té době byla na tom Ukrajina situovaná na západě bývalého SSSR v "první linii" výrazně lépe než Rusko používající často techniku bývalých sovětských záložních útvarů. To je ostatně zřejmé například u tankového vojska, kde Ukrajina používá dodnes především typy odvozené od někdejších sovětských "průlomových tanků" (T-64, T-80), technicky vyspělejších a určených pro vysoce připravené jednotky první třídy, zatímco Rusko postavilo své ozbrojené síly kolem mobilizačního druholiniového typu T-72, jeho modernizovaných verzí a odvozenin (T-90). Ukrajina má tyto typy v menších počtech nemodernizované v záložních mobilizačních skladech.

Během postsovětského období však papírově silná armáda nedostávala téměř žádné peníze. Neměla prostředky na údržbu vybavení ani na výcvik. Reformy v podstatě neprobíhaly a nedošlo ani k výraznějším pokusům nahrazovat stárnoucí vybavení sovětského původu. Rozsáhlý ukrajinský vojenský průmysl žil z dodávek do Ruska a do třetího světa, vlastní armáda však nakupovala jen symbolické počty nových vzorů, jako např. tanku T-84 Oplot. V roce 2010 bylo v bojové pohotovosti udržováno už pouze 6 000 vojáků, všechny ostatní jednotky nemohly být nasazeny bez mobilizace. Letectvo disponovalo 31 stíhačkami, 10 bombardéry a 8 bitevníky schopnými operačního nasazení, nicméně létající personál nebyl adekvátně vycvičen. Námořnictvo málokdy vůbec vyplouvalo z přístavu, systém protivzdušné obrany po tragické nehodě v roce 2001 zrušil ostré střelby a postupně se stal také zcela nepřipraveným.

Redislokace jednotek proti sovětskému modelu by si samozřejmě také vyžádala finanční prostředky, proto k ní docházelo teprve po ruském vpádu. Až do jara 2014 se naprostá většina ukrajinských jednotek nacházela na západě země a ve východních oblastech nebyly téměř žádné. Žádná hrozba z této strany nebyla očekávána. Částečná profesionalizace armády vedla k faktickému rozložení její jednotné vnitřní kultury a zdůraznila význam regionálních identit.

Ruská armáda na tom byla ovšem dlouho velmi podobně, jako ukrajinská, jak už jsem uvedl, v oblasti vybavení dokonce ještě o něco hůře; na druhé straně byla financována přece jen o něco lépe, než její protějšek na východě. Výjimku navíc vždy tvořily strategické jaderné síly, které i v dobách nejhorších ekonomických otřesů dostávaly alespoň minimální nutné prostředky. Pokusy o reformu v zásadě selhávaly až do roku 2009, kdy se svou nyní v Rusku velmi zlehčovanou modernizační koncepcí přišel exministr obrany Anatolij Serďukov, a kdy také armáda rychle začala dostávat značné prostředky na výzbroj a výcvik. Po Serďukovově odchodu v prosinci 2012 způsobeném nesmírným politickým tlakem vojenskoprůmyslového komplexu a korupčním skandálem kolem podílu ve firmě, k níž exministr outsourcoval logistiku (v této oblasti se sotva najde cokoliv, zač by zasloužil ocenění) vznikl za současného ministra Sergeje Šojgu "hybridní" systém zahrnující asi 10% vysoce připravených jednotek udržovaných ve stavu trvalé bojové pohotovosti, přibližně stejně tolik relativně dobře vycvičených záložních mobilizačních útvarů a zbytek mobilizační kapacity, kde se toho stále proti (post)sovětským časům změnilo jen velmi málo.

Jak upozorňuje Michail Barabanov, byl to právě zatracovaný Serďukov, a nikoliv oslavovaný Šojgu, kdo vytvořil moderní útvary ruských ozbrojených sil nasazené během krymské operace. (Studie z pochopitelných důvodů nemůže pokrýt probíhající krizi na východní Ukrajině a analýza letošních událostí končí anexí Krymu, jíž se podrobně věnují Vasilij Kašin a Anton Lavrov.) Serďukovovo opuštění schématu masové mobilizace, přechod k západní koncepci mobilních brigád a důraz na intenzívní výcvik jsou tím, co zajistilo velký rozdíl v bojeschopnosti elitních ruských útvarů na jedné a podfinancovaných a zanedbaných ukrajinských na druhé straně. I když Serďukovovova reforma v řadě oblastí selhala, v některých byla naopak velmi úspěšná.

Jak ukazuje Anton Lavrov, přípravy k vojenské části krymské operace začaly okamžitě po Janukovyčově útěku z Kyjeva. Ruské speciální síly opustily základny a ve spolupráci s místními milicemi a bývalými jednotkami Berkut se začaly rozmisťovat na Krymu počínaje 21. únorem. Neprodleně vyhlášené manévry na ukrajinské hranici poskytly krytí pro tuto infiltraci. 27. února ruské jednotky obsadily krymský parlament a následující den dostaly určité posily. Avšak teprve 13. března přijely motostřelecké útvary s těžkou výzbrojí, které zajistily takovou úroveň obrany Pěrekopské šíje, jaká fakticky znemožňovala rychlý a účinný ukrajinský zásah. O úspěchu operace rozhodlo tedy mj. také to, že Kyjev nedokázal více jak dva týdny prakticky nic podniknout. Později se ovšem stejná situace zopakuje po průniku ruských ozbrojenců financovaných miliardářem Malyševem do Donbasu.

Vjačeslav Celujko v závěru uvažuje nad možnostmi dalšího vývoje ukrajinské armády. S ohledem na finanční zdroje, které jsou k dispozici, navrhuje jako priority výcvik a opravení a modernizaci existujícího vybavení. Armáda podle něj také nutně potřebuje omezit počty nebojového personálu v pozicích uniformované byrokracie. Je třeba obnovit povinnou vojenskou službu. Pozemní síly se musejí zaměřit na obranu velkých populačních center, cvičit pro boj ve městě a rozmístit tam raketové systémy protizemního i protivzdušného určení, zatímco námořnictvo se musí koncentrovat na pobřežní obranu. Stálé jednotky musí doplnit výcvik guerillových útvarů určených k útokům na komunikační linie postupujícího protivníka. Cílem je vytvořit stav, kdy náklady na případnou další invazi budou pro Moskvu prohibitivní a možné ztráty dosáhnou nepřijatelné úrovně.

***

V České republice je ovšem mnoho lidí svatosvatě přesvědčeno, že útočníkem je v ukrajinském konfliktu Kyjev se svou zchátralou armádou a nynější obnovení bojových operací směřuje k ofenzívě ukrajinských vojsk. Nejen že takový pohled ignoruje směr časové osy (kdo zde vojensky zasáhl jako první?), ale nebere také vůbec v úvahu žalostný stav ukrajinské armády, opotřebení lidí i techniky, vyčerpání zásob i finančních prostředků - a v neposlední řadě rozsah ruské pomoci separatistům a přítomnost pravidelných ruských bojových jednotek, které Ukrajincům způsobily značné ztráty.

Jinak řečeno Kyjev s ohledem na poměr sil nemůže ani ve snu pomýšlet na nějaké obnovení ofenzívních operací. Rozkazy vydané Porošenkem také hovoří o přípravě na obranu Mariupolu, Dněpropetrovska a Charkova před obnovenou ofenzívou ruských a proruských sil.

Vytisknout