Potřebujeme filosofa, ne hordy právníků

Kriminalizace lidského chování je výsměchem osobní odpovědnosti

10. 11. 2014

Jak by řekl Raymond Chandler, potřebujeme filosofa, a to rychle. Místo toho ale máme jen zatracené právníky. Přitom případ, o němž je řeč, nemá nic společného se zdravím matky či dítěte. Je do očí bijící, že jde o peníze. Místní autorita jedná v zastoupení sedmileté dívky, které byla poškozena "akutním alkoholickým syndromem". Jde jen o to přesunout náklady na její péči z jednoho rozpočtu na druhý. V USA jsou v současnosti stovky žen (převážně černé pleti) vězněny za podobný přečin, ovšem v čí prospěch není jasné. V britském případě není žena obviněna z žádného zločinu, nicméně tvrdí se, že se nějaký zločin stal. Jestliže se ale stal zločin, muselo k němu dojít vůči nějaké osobě a plod není osoba. Taková hra se slovy musí tedy mít širší implikace, například v souvislosti s interrupcí. Postup práva na úkor osobní morálky je očividný. Vývoj v oblasti početí a embryologie byl v Británii relativně prostý právních sporů, bez ohledu na případ Diany Blood z roku 1997, která se snažila získat sperma svého mrtvého manžela. Vědci a jejich etické komise se snaží regulovat oblast biologie, zažívající nebývalý rozmach. Když jsem v jedné takové komisi sloužil, zjistil jsem, že dva přístupy pramálo pomáhají: ten právní a také ten náboženský. Kněží a právníci mohou být sami o sobě nebývale otevření ve svém uvažování, nicméně jejich profesionální zázemí je může vést k dogmatům, předsudkům a falešné jistotě. Morální komplexita genetického inženýrství, reprodukčního výběru a plodové chirurgie činí staré koncepty dobrého a zlého zastaralými. Kdy skutečně život začíná? Kam až můžeme zajít při manipulaci s embryem? Kdy je "příliš pozdě" na interrupci? Kde končí rodičovská odpovědnost a začíná odpovědnost státu?

Jímá mě hrůza ze skupiny právníků, kteří se přou ve věci osobní tragédie (a pro peníze). Považují matku odpovědnou za vědomé poškození jejího dítěte, předpokládám ale, že rozlišují mezi matkou přerušující těhotenství a matkou, která poškozuje plod, jenž chce přivést k životu. V prvním případě poškozuje sebe, v tom druhém poškozuje budoucí živou osobu. To je, zdá se, jasný rozdíl. Nevím ale, jak můžeme něco považovat za zločin, když chybí kriminální prvek. V případech dopravních nehod nebo otravy léky je vyplacená kompenzace uznáním toho, že plod je od matky odlišitelný. Jenže přehnané pití je záměrný akt. Je-li to zločin, matka musí být zločinec. Tak lze uvažovat jedině v případě amerického přístupu k ženám ohrožujícím jejich plody tímto způsobem.

Odpovědí nejrozumnějších lidí je, že plod není osoba, jakkoliv se jí může stát. Matky alkoholičky proto potřebují varování a péči, nikoliv kriminalizaci. V extrémních případech může soud nařídit sterilizaci, ale vinit matky, trestat je a v případě těch bohatých žádat finanční kompenzaci může věc jedině zhoršit.

Pokud odvolací soud tento případ smete, můžeme doufat, že se bude s podobnou tolerancí přistupovat ke zneužití drog, drobným krádežím, antisociálnímu chování jiným drobným přečinům, v jejichž případě je uvěznění jen primitivní reakcí. Británie je posedlá vězněním. Když Margaret Thatcherová končila, ve vězení bylo 45 tisíc Britů, Toto číslo se zdvojnásobilo. Tehdy bylo ve vězení 130 lidí za drobné krádeže v obchodech. Nyní projdou ročně vězením tisíce lidí za přestupky, které jsou ve většině Evropy řešeny podobně jako nepovolené parkování. Znám případy Britů, kteří byli uvězněni za relativně neškodné přečiny, jako urážlivé projevy na sociálních sítích, močení na pomník, bránění závodům lodí, znesvěcování kostela, překračování povolené rychlosti atp. Být proti věznění lidí za takové přestupky neznamená souhlasit s tím, co dělají, znamená to pouze mít smysl pro míru. Dav toužící po právních restrikcích ve vztahu k jakémukoliv lidskému chování dělá dlouho těžkou hlavu etikům. Jonathan Glover z Oxfordu se snaží ve své vynikající knize Způsobovat smrt a zachraňovat život aplikovat morální přikázání na každodenní život. Cituje euforický výkřik z Bratrů Karamazových o tom, že "každý je odpovědný za všechny ostatní v jakémkoliv ohledu". To s sebou nese, jak říká Glover, implikace podobné zlému snu.

Celý text ZDE.

Vytisknout