Kam jsme se to poděli, když libertarián obhajuje "regulátory" polské demokracie

Kde končí demokracie

28. 1. 2016 / Bohumil Kartous

Občanský život v Maďarsku skomírá. Demokraticky zvolenému premiérovi Viktoru Orbánovi se podařilo udusit demokratický disent do té míry, že o něm není slyšet. Populisté stavějící na manipulaci, jako Orbán, pochopili, že není nutné odpůrce přímo zavírat do vězení. Je lepší, když vůbec nemají chuť se projevovat. V současném Maďarsku je stále ještě natolik vysoká životní úroveň - a natolik živý posttotalitní resentiment - že "drobné" změny v demokratických pořádcích prostě nestojí za osobní angažovanost. 

Česká republika si prozatím udržuje relativně nejsvobodnější atmosféru. I před mentální meteorismus Miloše Zemana a jeho epigonů se zde ještě dá vcelku dýchat. Stále ještě existuje řada vzduchových bublin, do nichž je možné se uchýlit a dokonce se i nahlas vztekat. Tak asi vypadá demokracie pod tlakem: vytlačováním svobodné atmosféry do periferních oblastí. Nedávno zveřejněný průzkum KPMG v ČR ukázal mimo jiné, že pro "kvalifikovanou" většinu české společnosti je životní úroveň důležitější než svoboda a demokracie. Člověk musí být obezřetný před průzkumy jakéhokoliv druhu, ale podezřívat KPMG, že by měla nějaký účelový důvod k tomu tvrdit o české společnosti, že je pro ni demokracie druhořadá, lze jen těžko. Ústavní většinou bychom si tak dnes mohli odhlasovat, že pokud životní úroveň neklasne, mohli bychom se vzdát některých demokratických výsad. Třeba omezení svobody slova  shromažďování by většina těch, kterým životní úroveň stojí nade vše, těžko zaznamenali.

V Polsku se teď děje v podstatě totéž, co v Maďarsku. Demokraticky zvolená vláda dělá zcela nedemokratické kroky a licoměrné zlehčování typu "nic se neděje" je vzhledem k historické zkušenosti nepochopitelné. Copak omezování svobody veřejných médií snahou kontrolovat je vládou stále ještě demokratické jen proto, že to má na svědomí vláda vzešlá z demokratických voleb?

Není vůbec vyloučeno, že by demokracie nemohla zplodit despocii. Předválečné Německo je příkladem za všechny. Je pravděpodobné, že nové formy despocie, zvláště v zemích s relativně malými geopolitickými ambicemi a dosahem, budou nebezpečné pro své okolí. Budou se, jak je to vidět v zemích celé Visegrádské čtyřky, mnohem více izolovat a snažit se uzavírat před světem, což velmi výrazně vyhovuje populistům typu Orbána, Kaczyńského, Fica i Zemana, tedy lidem, kteří většinově spoléhají na nevzdělanost, omezenost a malé sebevědomí. Pokud nedojde k poklesu životní úrovně natolik že riskovat svobodu či dokonce život se stane reálnou možností společenské směny, vystačí si s izolací a pouhým ohlupováním zajišťujícím vnitřní politickou podporu. Pokud životní úroveň poklesne, může se stát v podstatě cokoliv.

O to důležitější roli má Evropská unie i přes všechny její známé nemoci a handicapy. Když si europoslanec Mach připíchl na klopu ceduli s dojemným vzkazem "Jestem Polakiem", šlo možná jen o nějaký laciný politický marketing, asi jako když stejný člověk chodí demonstrovat proti praktikám norské vlády ve věci odebírání dětí, aniž by se alespoň trochu zajímal o praktiky té české ve stejné věci. Přesto jde o projev dost nepravděpodobné náklonnosti  libertariána k etatismu, a to jen proto, že sdílí zhruba stejný postoj proti EU. Stejně jako mnozí jiní obhájci "demokracie" v Polsku. 

V podstatě právě jen příslušnost k EU brání populistům v dalším posunu k despocii. Po pravdě řečeno, brání jim v tom ekonomická a bezpečnostní závislost. Zatím si to stále ještě uvědomují...

Vytisknout