8. 11. 2014 / Daniel Veselý
Rozvinula se zajímavá diskuse. Náměstek amerického ministra zahraničí Richard Stengel si posteskl, že jakýsi východoevropský spojenec Spojených států nedodržuje "stranickou linii" světového četníka, co se lidskoprávní agendy týče; prý se odklonil od správného, tedy havlovského pojetí lidských práv. Mám za to, že je to jedině dobře, třeba proto, že si stěžoval představitel země, která v porušování lidských práv ve světě drží smutné prvenství ZDE.
Redaktor časopisu Respekt Ondřej Kundra zareagoval tak, jak se od tohoto vůči moci servilního a nepříliš soudného listu dalo čekat:
"Je stále víc zřejmé, že Sobotka se v USA pořádně zapotí, aby americkým partnerům vysvětlil, proč v Česku dochází k zásadnímu odvratu od politiky podpory lidských práv, tedy tradice založené právě Havlem." ZDE Kundrovi zjevně přijde automatické, že se premiér na první pohled suverénního státu musí před někým "potit", aby vysvětlil suverénní krok své země, který se na základě racionálních argumentů ZDE zdá být obecně přijatelný.
Jeden by čekal, že nezávislé gesto svrchovaného státu bude vítané jak mezi českými novináři, tak politiky. Nová koncepce české diplomacie týkající se porušování lidských práv srozumitelně formulovaná prvním náměstkem ministra zahraničí České republiky Petrem Drulákem rozšiřuje značně omezené havlovské pojetí lidských práv, jež akcentuje především nedostatek či absenci svobody disidentů v kvazikomunistických zemích; jde o jakýsi "lidskoprávní atlantismus", jak Drulák uvádí.
Nicméně Havlova koncepce ignorovala či přímo smlčovala mnohokrát daleko větší utrpení v řadě zemí po celém světě, jež -- jakoby náhodou -- přinášela zahraniční politika USA, a proto byla nespravedlivá. Souvislost s polistopadovou zahraniční politikou ČR stavěnou primárně na "spojenectví" se Spojenými státy je též objasňující. Zatímco "privilegovaní" disidenti byli vynášeni do nebes a opakovaně oceňováni, ostatní bojovníci za lidská práva u nás nevzpomenuti nebo zapomenuti čelili brutálním represím, invazím a okupacím, a to mnohdy ze strany Spojených států a Izraele.
Drulákova koncepce, jež Havlovu lidskoprávní agendu výlučně nezatracuje, ba naopak v řadě ohledů respektuje, ji nicméně doplňuje o sociální a kulturní aspekty nezamřížované ideologickou nadutostí, a staví ji na širších základech: "Realistickým sněním je možné založit politiku, která zachytí lidská práva v jejich šíři a odlišnosti perspektiv a která nebude vnímána jako klacek Západu."
Tento celkem suverénní přístup přirozeně nemohl naše "spojence" ve Washingtonu potěšit. Ti si vzpomněli na "opuštěného sirotka" kdesi ve východní Evropě zrovna ve chvíli, kdy si dovolil formulovat vlastní postoj.
O to horší je ale reakce českých médií; za všechny odkazuji právě na Ondřeje Kundru z Respektu. Kundra píše, že Drulák opustivší Havlovu přežitou linii "propaguje nekonfliktní dialog s různými autoritáři". Novinář hájí stanovisko "klíčového spojence" a zdůrazňuje naši "nečitelnost" v tomto ohledu. Mám za to, že kriticky uvažující novinář by neměl svéhlavě obhajovat stanoviska vysokého politického představitele supervelmoci, nýbrž se zevrubně pídit po důvodech, jež tyto postoje vyvolaly a na čem v tomto případě nová lidskoprávní agenda ČR buduje.
A to nezmiňuji fakt, že je tato supervelmoc podle průzkumu veřejného mínění zveřejněného koncem minulého roku BBC ZDE považována za největší hrozbu světovému míru. Je však pochopitelné, proč se tato informace, pokud tedy vím, neobjevila v českých mainstreamových sdělovacích prostředích. Hanět "klíčového spojence" se příliš nesluší, přestože nejde o pochybný zdroj informací.
Zatímco za mlčení kundrů a českých "lidskoprávníků" bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg navazoval obchodní a diplomatické styky s feudální tyranií v Saúdské Arábii a v mafiánském Kosovu, Zemanovo úsilí o totéž se stalo předmětem fanfaronsky vyhrocené kritiky napříč českými médii a sociálními sítěmi. Co se nyní českými lidskoprávníky propírané Číny týče, podivuhodný je fakt, že stranou zůstala kritická reflexe činnosti západních korporací, jež se zde podílely a podílejí na výstavbě cenzorského aparátu ZDE, ničení ekosystémů ZDE a vykořisťování laciné pracovní síly ZDE.
Jestliže je pravdivé tvrzení o tom, že premiér vyvíjel tlak na ministra zahraničí, aby se s Drulákem "rozešel", jak v závěru textu píše Kundra, je to na pováženou a paralela s chováním Sovětského svazu k vazalským režimům se o to víc zhmotňuje. Zatímco třeba Švédsko učiní svéprávný krok tím, že uzná existenci samostatného palestinského státu, Česká republika se jen zbaběle skrčí a chová se jako nesvéprávný vazal. Bohužel jako obvykle v našich dějinách.
Vytisknout7.11. 2014 / Josef Švéda
Bývaly doby, kdy čeští politikové jezdili na oficiální návštěvy do Moskvy. Mnozí z nich se na ně příliš netěšili. Někteří se těchto cest přímo děsili. A věděli proč. Gottwald měl takovou hrůzu, že se mu zdravotně přitížilo, když měl tuto cestu ...