Bylo mu 15. Británie mu odmítla dovolit přijet za sestrou. Umřel.

27. 1. 2016



Děti by neměly umírat, když se snaží dostat se za svými příbuznými.

Moderátorka: Bylo mu teprve 15 a měl legální právo na vstup do Británie, kde žije jeho sestra s britským občanstvím. Britské ministerstvo vnitra však odmítlo se vůbec zabývat jeho žádostí o azyl, a tak se Masud Naveed pokusil dostat do Británie v uzavřeném kamionu. Udusil se.

Až po jeho smrti rozhodl britský soud, že stovky uprchlických dětí, které se nacházejí v děsivém táboře v Calais a mají příbuzné v Británii, mají právo na to, aby byly s nimi sjednoceny. Pro mrtvého Masuda je to však už pozdě. Je to chabá útěcha pro jeho sestru a jejího manžela.

Reportér: Sameer Naveed zatajil po dobou dvou týdnů své manželce, že její bratr je mrtvý. Zatajil to i celé své rodině a svým přátelům. Žil se strašlivým tajemstvím, že jeho patnáctiletý švagr byl usmrcen. Ne ve svém domově, v Afghánistánu, ale při pokusu dostat se z uprchlického tábora Džungle v Calais.

Patnáctiletý Masud snil o tom, že bude moci žít u své sestry a jejího manžela v Londýně. Ale když jeho každodenní telefonáty sestře najednou přestaly, rodina v Londýně začala mít vážné starosti.

Sameer Naveed: Neozval se čtyři dny. Nekontaktoval nás a jeho telefon jen vyzváněl. To bylo všechno. Pak jsem hovořil s nějakým činitelem, myslím v Calais. Řekl mi, že musím přijet. Že Masud utrpěl nehodu.

Reportér: Bylo to těsně před Novým rokem. Zpráva nemohla být horší. V Dunkirku našli Masuda mrtvého. V hermeticky uzavřené dodávce.

Reportér: A oni vám řekli, co se stalo?

Sameer Naveed: Ano, řekli mi, že se schoval v té dodávce.

Reportér: Sameer zařídil, aby Masudova mrtvola byla letecky dopravena do Afghánistánu na pohřeb, než o jeho smrti řekl své manželce, jeho sestře.

Reportér: A jak reagovala, když jste jí to řekl?

Sameer Naveed: Strašně plakala. Pořád, každý den. Věděla, že se mu něco stalo. Ale nevěděla, co konkrétně. Tajil jsem to před ní patnáct dní.

Reportér: Řekl jste jí to až po patnácti dnech?

Sameer Naveed: Ano.

Reportér: Masudova cesta začala v městě Mazar-e-Sharif. Vydal se pak přes Írán, přes Turecko, přes Balkán, do Švédska a odtamtud přes Německo v září do Calais. O tři měsíce později, po Vánocích, se pokusil dostat se za svou sestrou v Anglii. 3. ledna jeho cesta skončila v dodávce v Dunkirku. Masudova sestra i její manžel mají britské občanství. Až do minulého týdne britská vláda popírala, že by Masud měl právo žádat o azyl v Británii. Tento týden zveřejní britský soud důvody, proč v obdobných případech nařídil ministerstvu vnitra, aby do Británie vpustil z tábora v Calais tyto tři děti a jednoho dospělého. Příliš pozdě pro Masuda.

George Gabriel, organizace Citizens UK: Chtěli jsme aby tohle vládu probudilo. Že opravdu musí poskytnout bezpečnou alternativu. Bezpečnou, legální, právní cestu pro lidi, kteří jsou v zoufalé situaci. Děti by neměly umírat, když se snaží dostat se za svými příbuznými.

Reportér: Jaký máte pocit z toho, co se stalo Masudovi?

Sameer Naveed: Je mi strašně.

Reportér: Myslíte, že ho sem měli pustit legální cestou? Aby se nemusel sem snažit dostat v nějakém kamionu?

Sameer Naveed: Měl mít možnost přijet za svou rodinou. Neměl tam umřít.

Velká Británie - politika a společnost | Imigrace do Evropy
Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Středa 27.1. 2016