Jak Evropa napomáhá okupaci: Rozhovor s Davidem Croninem
5. 4. 2011 / Sarah Irving
Ve své nové knize, Europe's Alliance with Israel: Aiding the Occupation, zkoumá novinář David Cronin složitosti vztahů mezi státem Izrael a institucemi jako jsou Evropská unie nebo NATO. Odhaluje tím skutečné úmysly za pozicí Evropy jako neutrální síly a jejími tvrzeními o podpoře základních lidských práv Palestinců. Rozhovor Sarah Irwing s Davidem Croninem vyšel původně na serveru The Electronic Intifada.
Cronin vystoupí 5. dubna 2011 v panelové diskusi "Mír na Blízkém východě, okupace a role EU" na Novotného lávce v Praze od 18:30 h, pořádané iniciativou Ne naším jménem! - Iniciativa za spravedlivý mír na Blízkém východě.
Předpokládám, že jsem byl trochu naivní a člověk si říká, že není kouře bez ohně -- dojem, který jsem z jeho projevu tehdy měl, byl ten, že EU přinejmenším podporuje Palestince. Chris Patten, jenž byl v té době komisařem EU pro vnější vztahy, velmi obratně prezentoval Evropskou unii jako "čestného zprostředkovatele" a "upřímného vyjednavače", přičemž neustále zdůrazňoval, že EU dělá co je v jejích silách, aby pomohla dosáhnout pokroku v "mírovém procesu", je největším dárcem finančních prostředků Palestinské samosprávě a pomáhá v rozvoji zárodečného palestinského státu. Spoustu věcí jsem tehdy přijal tak, jak byly prezentovány.
Bod zlomu byl pro mě docela prozaický. V roce 2007 jsem se zúčastnil konference, kterou organizovala jedna z komisí Evropské unie o Palestině na půdě Evropského parlamentu v Bruselu. Jeden z bodů programu pojednával o vztahu Evropské unie k Izraeli. To bylo poprvé, kdy jsem skutečně vzal na vědomí druhou stranu příběhu a kdy jsem získal informace o skutečné povaze a hloubce vztahu Evropské unie s Izraelem. Byl jsem překvapen tím, že existovala spousta literatury -- dílo Noama Chomského a dalších -- o vztahu USA k Izraeli, ale nic, co by se zabývalo podobnými vazbami s Evropskou unií, tedy až na pár akademických publikací. Rozhodl jsem se tedy, že pokud o tom nenapíše knihu nikdo jiný, zkusím to sám.
Vztahy EU s Izraelem jsou založeny na dohodě, která vstoupila v platnost v roce 2000. Druhý článek dohody stanovuje, že je podmíněna dodržováním lidských práv. Úředníci EU namítají, že bod o lidských právech je jen něčím, k čemu obě strany aspirují, právníci ale namítají, že je tím, co samotná Evropská unie nazývá "základním prvkem". Je zcela zřejmě právně závazný a zahrnuje povinnost ze strany EU požadovat jeho dodržování, případně uplatnit sankce, pokud Izrael tento závazek poruší. Tvrdím, že zdrojem problémů je zbabělost -- neexistuje téměř žádná politická vůle postavit se ať už Izraeli nebo globální americké mocenské hegemonii.
Izrael poslední dobou rozvíjí úzké vztahy jak s EU, tak s NATO. V pozadí jeho snažení na obou frontách figuruje stejné strategické myšlení a v některých případech tento proces řídí stejní lidé. V době, kdy byla izraelskou ministryní zahraničí, si Cipi Livni uvědomila, že by bylo chybou, kdyby byl Izrael příliš závislý na Spojených státech. Ona a její poradci si uvědomili, že ve světě jsou i jiné, stále vlivnější mocnosti. V listopadu 2008 dosáhli dohod, na základě kterých měly být vztahy Izraele s EU a s NATO povzneseny na novou úroveň. Gabi Aškenazi, hlava izraelské armády, mnohokrát navštívil ústředí NATO a Izrael se účastnil mnoha společných vojenských cvičení v rámci NATO. V červenci 2010 bylo při nehodě vrtulníku v Rumunsku zabito několik izraelských vojáků. Tomuto incidentu se v mainstreamových médiích dostalo jen velmi malé pozornosti, ale nabízí nám vodítko k tomu, jak blízce je Izrael zapojen do záležitostí EU a NATO.
V roce 2000 si EU v rámci Lisabonské strategie vytyčila za cíl stát se nejvyspělejší informační ekonomikou ve světě. Ale tam, kde o tom EU jen mluví, dosáhl Izrael skutečných úspěchů. Intel ve své izraelské továrně vyvíjí novou generaci počítačových čipů. Bylo zde vyvinuto mnoho z těch nejpopulárnějších novinek v oblasti internetu. Izraelci věnují kolem 5 procent HDP na technologický výzkum, což je zhruba dvakrát tolik než USA. Lisabonská strategie stanovila za cíl 3 procenta, ale ve většině případů se nepodařilo dosáhnout ani toho. Takže nejdůležitějším aspektem vztahu EU a Izraele je vědecká spolupráce. Izraelci jsou již od roku 1990 součástí Rámcového programu EU na podporu vědeckého výzkumu -- minulý týden jsem viděl statistiky, podle kterých se Izrael v období mezi 2007 a 2013 zapojil do 800 vědeckých výzkumných projektů EU, jejichž celková hodnota dosahuje 4,3 miliardy EUR. V rámci evropské byrokracie tedy převažuje pocit, že je potřeba mít dobré vztahy s Izraelem, a to zejména kvůli stupni jeho vědeckého pokroku.
Odvrácenou stranou je, že mnoho z vědeckých triumfů, které Izraelci oslavují, je úzce spojeno s okupací. Jak zmiňuji v knize, Elbit (výrobce bezpilotních dronů, které Izrael použil při útoku na Gazu) a Israeli Aircraft Industries jsou mezi příjemci grantů EU na vědecký výzkum. Z pohledu daňového poplatníka Evropské unie to znamená, že přispíváme na izraelský válečný průmysl.
Pokud jde o novou strategickou koncepci NATO a protiraketový obranný systém, často se hovoří o zapojení Izraele. Mnoho oficiálních představitelů NATO navštívilo Izrael a dokonce se nedaleko Tel Avivu konala konference o možnostech spolupráce Izraele na tomto projektu. Izrael vyvinul celou řadu technologií, o které má NATO zájem, jako je například izraelský systém protivzdušné obrany "Iron Dome" ("Železná kopule"), takže je zřejmé, že Izraelci jsou v rámci NATO pravidelně informováni a konzultováni, a není těžké si představit, že hrají aktivní roli i v novém systému protiraketové obrany, ze kterého je NATO tolik nadšené.
Případ Salama Fajjáda je obzvláště znepokojující. Je to člověk, který se netěší velké popularitě mezi vlastním lidem, přesto je skutečným miláčkem Západu. Musíme se ptát, proč tomu tak je - a jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že je naočkován stejným neoliberálním způsobem myšlení, jaký převažuje ve Washingtonu a Bruselu. Je bývalým zaměstnancem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a, jak uvádím ve své knize, spis "Towards a Palestinian State" (Směřování k Palestinskému státu), jehož je autorem, je velmi podobný programům strukturálních změn, které Mezinárodní měnový fond v 80. letech vnutil mnoha africkým státům a připravoval pro mou zemi, Irsko. Hovoříme o snižování mezd ve státním sektoru a škrtech ve výdajích v téměř všech oblastech kromě bezpečnosti. Hnacím motorem růstu má být soukromý sektor. Takže vaše analýza Palestiny jako levné dílny pro Izrael je přesná.
Měli bychom mít na paměti, že EU prezentuje policejní misi COOPS (výcviková mise EU na Západním břehu) jako jakéhosi předchůdce policejního sboru nezávislého palestinského státu, ale tito muži nemají pravomoc k zatčení izraelských osadníků nebo oprávnění ke vstupu do oblastí C (částí Západního břehu, ve kterých má Izrael podle dohod z Osla kontrolu nad uplatňováním práva, výstavbou a územním plánováním). Přes 60 % území Západního břehu tak pro ně zůstává nedostupných. Existuje také mnoho přímých důkazů o tom, že EU tiše toleruje případy, kdy palestinská policie zneužívá své pravomoci. Palestinské občanskoprávní organizace shromáždily důkazy o mučení, je proto nechutné, že toto Evropská unie prezentuje jako laskavost pro Palestince.
Přístup Catherine Ashton k Izraeli je katastrofický. Abychom byli spravedliví, učinila několik ostrých prohlášení o Jeruzalému a expanzi izraelských osad a také o odsouzení grassroots aktivisty Abdalláha Abú Rahmah, což některé lidi překvapilo. Ale jinak zacházela s Izraelem v rukavičkách. Několikrát navštívila Gazu, ale odmítla se setkat s Hamásem -- snažila se prezentovat své mise jako čistě humanitární a bagatelizovala jejich politický význam. Ať už si o Hamásu myslíme cokoliv, vyhráli v roce 2006 volby, které byly samotnými pozorovateli EU uznány jako svobodné a spravedlivé. Je nepředstavitelné, že by Catherine Ashton jela kamkoliv jinam na světě a odmítla se sejít s místním politickým vedením. Když v létě navštívila Jeruzalém, hovořila na společné tiskové konferenci s izraelským ministrem zahraničí Avigdorem Liebermanem a jediným vězněm, u kterého vyjádřila znepokojení byl, alespoň na veřejnosti, Gilad Šalit. Zcela tak ignorovala fakt, že Izrael ročně uvězní 700 dětí, ve většině případů za nic vážnějšího než je házení kamenů, a že tyto děti jsou ve vězení často podrobovány hrubému zacházení a zneužívány. Ale zdá se, že Catherine Ashton se ve své moudrosti nezajímá o zneužívání palestinských dětí a daleko větší zájem projevuje o osud vojáka, se kterým by rozhodně mělo být zacházeno humánně a měl by být propuštěn, ale který v době svého zajetí vynucoval brutální vojenskou okupaci.
Takže možná není v silách Evropského parlamentu zmrazit veškeré vztahy s Izraelem, ale může je do jisté míry ovlivnit. Je zde tedy dobrý důvod k tomu, aby občané EU vyvíjeli tlak na své poslance a přiměli je postavit se tlaku izraelské lobby. Ze strany Izraele dochází k rozsáhlému lobbingu, existuje rovněž aliance "Přátelé Izraele", která sdružuje členy různých politických stran, je tedy velmi důležité, aby hnutí solidarity s Palestinou tuto netransparentní lobby, která disponuje značnými prostředky a která se snaží ovlivnit klíčové instituce, vyvažovalo.
K té druhé otázce -- zhruba a velmi jednoduše řečeno, lidé nemohou čekat, až začnou politici a státní úředníci jednat proti politice Izraele. Proto si myslím, že je nutné podporovat kampaně BDS (bojkot, stahování investic a sankce). Nesmíme ale zapomenout na to, že je to taktika, nikoliv celá strategie, a že potřebujeme využívat i jiných taktik. Izrael investuje mnoho času, energie a peněz, aby se mohl prezentovat jako "jediná demokracie na Blízkém východě" a hnutí solidarity s Palestinou potřebuje zmobilizovat všechny své zdroje k odporu proti této úlisné propagandě.
Anglická verze ZDE.
Sarah Irving je novinářka na volné noze. V letech 2001--2002 pracovala s Mezinárodním hnutím solidarity na území okupovaného Západního břehu Jordánu a v letech 2004--2006 spolu s organizací Olive Co-op propagovala palestinské fair-trade výrobky. V lednu 2010 vyšla její první kniha, "Gaza: Beneath the Bombs", na které spolupracovala se Sharyn Lock.
David Cronin je novinář, bruselský korespondent tiskové agentury Inter Press Service a autor knihy Europe's Aliance with Israel: Aiding the Occupation (Aliance Evropy s Izraelem: Napomáhání okupaci). Jeho články byly publikovány v The Guardian, The Wall Street Journal Europe, European Voice, The Irish Times, The Sunday Tribune, openDemocracy a The Electronic Intifada. Jako politický aktivista vzbudil pozornost v souvislosti se svým pokusem o občanské zatčení bývalého britského premiéra Tonyho Blaira za jeho podíl na páchání válečných zločinů během války v Iráku a izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana za zločin apartheidu.
(Překlad Eva Nováková)
VytisknoutObsah vydání | Úterý 5.4. 2011
-
5.4. 2011 / Daniel VeselýČlověk v tísni otevřeně přiznává dvojí metr ohledně přístupu k lidským právům5.4. 2011 / Je třeba stavět se za Achaba?5.4. 2011 / Vladimír HejnicSpolečnost, ať socialistická či kapitalistická, nesmí být založena na vládním vydírání4.4. 2011 / Jaromír DrábekMísto jednoho štvavého článku denně by bylo záhodno hledat konstruktivní řešení4.4. 2011 / Daniel VeselýKritik izraelské ofenzívy v Gaze soudce Goldstone čelí židovskému hněvu a zpytuje svědomí4.4. 2011 / Oni, my a zánik Západu ve dvanácti obrazech8.3. 2011 / Hospodaření OSBL za únor 2011