Kapitalismus, anebo liberalismus?

5. 4. 2011 / Miloš Dokulil

Dobře situovaní lidé naopak touží po "minimálním státu"; přisouzená barva je modrá, a politické zaměření "pravice". Kupodivu vždycky se do třetice vyvrbí také "střed"; nejednou bývá rozkmitaný do řady odstínů, ať už vpravo či vlevo od toho pomyslného středu. Pak se takto verbálně roztočí i politika.

Do toho takto vytčeného pole se sluší hned dodat, že "levici" sluší progresivní daň, "pravice" bude hlásat spíše daň rovnou. Už v tomto citlivém bodu se můžeme začít hned dohadovat o tom, co je či není -- a proč -- "spravedlivé". O "potřebné solidaritě napříč celou společností" lze ovšem hovořit z obou vytčených stran. Určitě by nás neměla klamat čísla o tzv. průměrných příjmech či platech (ne-li pouze mzdách). Stačí hrstka lidí s astronomickými příjmy, aby vyvážila fakt, že většina do toho "průměru" zahrnutých lidí je nemálo pod tím průměrem. Samozřejmě snad opravdu všichni můžeme uvést na jedné straně příjmy nedosahující ani poloviny toho vyhlašovaného "průměru", a na straně druhé třeba stěží i těm příjemcům "průměrných příjmů" představitelné odměny či "zlaté padáky" pro špičkové manažéry. Ne že by nutně politika tancovala pouze kolem zlatého telete nebo stolečku, který se prostírá z nekontrolovaných zdrojů sám.

Ještě si připomeňme, že teprve v 19. století se -- ze sociálního hlediska -- začala pronikavěji rozvrstvovat kapitalisticky našlápnuvší společnost. Zemědělský venkov měl na stáří jako svou "samoobsluhu" už dříve zaběhaný a tradiční systém výměnků. Nově roku 1871 vzniknuvší německé císařství dokázalo zcela inovačně a velmi rychle zavést na tehdejší poměry povzbudivou sociální síť přímo pro dělníky. Přitom ani na počátku 20. století ještě nebylo běžné všeobecné volební právo (pro začátek kéž by aspoň pro muže). Dnes už se má v tzv. evroamerické civilizaci za samozřejmost, co zřejmě bylo největší sociální revolucí 20. století: masový vstup žen do pracovního procesu a do veřejného života. (Přesněji: Nevrátily se po 2. světové válce do domácností, jako to ještě předtím učinily po 1. světové válce. I když stále není samozřejmostí rovnocenný přístup do vyšších funkcí a za stejnou práci stejná odměna, bez ohledu na pohlaví.)

A také hned připočtěme ještě pár dalších okolností, které zplodilo pro "Západ" 20. století: Nemalé zprůměrování sociálního statutu dřívějších tzv. "středních vrstev"; ty jako kdyby přestaly existovat (pokud se početně zanedbatelnou menšinou nevyšvihli mnozí z nich mezi boháče). Ta tzv. střední třída už svou početností bývala tradičně nemalým zdrojem státních příjmů k zajištění "sociální sítě" pro chudé a nemajetné; a teď ji hledejme s lucernou za bílého dne. A pokud byl dříve poměr mezi zaměstnanými lidi a důchodci 4 : 1, nyní je přibližně jen 2 : 1. Kde pak brát zdroje na krytí důchodů? Nu a do třetice, během posledního století se nemálo zvýšil věk dožití, nad 70 let také v ČR... (Neuvažujeme o tom, že např. v arabském světě v současnosti v průměru žijí dvě třetiny obyvatel s věkem pod 20 let! Nebereme v úvahu, že -- opět v tom "průměru" -- chudší lidé si mnohem hůř zajišťují přijatelný standard pro šance na delší život.)

Na počátku 90. let Francis Fukuyama, Američan s japonskými kořeny, napsal nejdřív pozoruhodnou stať a následně knihu o "Konci dějin a posledním člověku". Jako kdyby dějiny -- především evroamerické civilizace -- končily politicky parlamentní demokracií a ekonomicky jakýmsi "liberalismem". Jako kdyby takto šlo o osvědčenou optimalizaci stavu, na němž není co měnit nebo podstatně vylepšovat. (Hodí se připomenout, že např. "liberalismus" 30. let 19. století v tehdejší kapitalisticky se rozvíjející Anglii byl ekonomicko-politicky jistým středem mezi tehdejšími konzervativci a radikály. Pouhá slovní nálepka nemůže být automaticky považována za nějakou něco vysvětlující charakteristiku.)

Konečné řešení sociální problematiky nabízel už před víc jako půl druhým stoletím také "Komunistický manifest" Marxe a Engelse. Když byl Fukuyama mnohými svými čtenáři upozorněn na různé vady a nešvary soudobého kapitalismu, cítil to jako výzvu k revizi předchozích svých zveřejněných názorů. Nato napsal obšírnou knihu s názvem "Důvěra: Sociální ctnosti a tvorba prosperity". Kupodivu právě v této druhé závažné publikaci přihlédl ke stále ještě zcela nezapomenuté tradici ve vlasti svých předků: k nutnosti vzájemné důvěry a k životné potřebě považovat osobní čest za neodlučitelnou hodnotu osobnosti. Kdo chce, můžeme si také vzpomenout na koncepci vyjádřenou kdysi prezidentem Masarykem lapidárním "Nebát se a nekrást!" Nemá to k deklarované potřebě vzájemné důvěry u Fukuyamy daleko...

A kupodivu: Není to nutně ani "vlevo", ani "vpravo", ani někde v kompromisním "středu". Ale je to až příliš často uprostřed našich problémů, v nichž mezilidsky, ale i v politických sférách vězíme až po uši. Ne-li nad ně...

Vytisknout