ANALÝZA

Libye: Rusko a Čína

28. 3. 2011 / Jan Campbell

Důvod k odstranění z funkce ruského diplomata VČ (ruského velvyslance v Iráku a později v Libyi Vladimíra Čamova) kvůli „nekompetentnosti“, přitom že nebyl vyhozen z ministerstva zahraničních věcí a interview VČ v radio „Echo“, během kterého jasně řekl, že Kaddafi nenechal na nikoho střílet nebo dokonce bombardovat, ukazují nejenom na úroveň důvěry a profesionálnosti DAM. Jako právník prakticky ignoruje princip presumpce neviny, ukazuje možný směr zahraniční politiky a současně jakou demokracii lze v Rusku očekávat, bude li DAM zvolen prezidentem v roce 2012. Druhým důvodem ovšem prý bylo i to, že VČ zaslal několik hodin před zasedáním RB OSN telegram prezidentovi RF DAM, ve kterém ho nazval „zrádcem“. VČ tvrzení o nazvání DAM zrádcem v deníku „Moskevský Komsomolec“ odmítl. Přiznal nicméně, že DAM řekl, že Rusko zrazuje své zájmy v Libyi tím, že opustilo Muammara Kaddáfího díky nerealizování již uzavřených lukrativních kontraktů za desítky miliard eur, které Rusko ztratí. Řekl DAM, že v některých ohledech to lze považovat za zradu ruských zájmů. Prašť jako uhoď... „Echo“ a podobná media nehrají v Rusku prakticky žádnou roli při formování veřejného mínění, protože je sleduje podle mé zkušenosti méně než 5 procent populace. Proto DAM nemá problém s interview VČ. Rusko nicméně přiznalo, že ztratí 4 miliardy dolarů z nerealizovaných zbrojních zakázek v Libyi v důsledku embarga na vývoz zbraní. Platit VČ dál plat není také problém ve vztahu k ceně případného skandálu spojeného s výpovědí VČ. Proto ať raději sedí. Jako praktická ukázka „resetu“ BHO ve vztazích s Moskvou.

Podobně tomu bylo i na Senovážném náměstí v Praze při privatizaci začátkem 90 let: v jednom křídle designeři privatizace s novým know-how v čele s „ježkem“, v druhém křídle, za prázdnými stoly, bez papíru, tužky, péra, computeru, trávili pracovní dobu a pobírali plat odstavení designeři se „starým know-how.“ Nad nimi bděl dnem i nocí portrét prezidenta VH.

V této souvislosti je moje citace VYS, deupty chief kremlovské administrace, že ruská off-shore aristokracie zůstane a bude pracovat dál pro blaho Ruska z off-shore (viz Siamská dvojčata a síla ticha) dalším z důvodů předpokládat ještě více prozápadní orientaci Ruska při případném znovuzvolení DAM prezidentem v roce 2012. Kde jinde mohou oligarchové chránit své peníze, kromě USA s legislativou, ochraňující zloděje (USA PATRIOT Act, Dodd-Frank Legislation, FinCEN, OFAC, HIRE Act, Sarbanes-Oxley Act a další) a Velké Britanie, ayzlovým smetištěm novodobých ruských miliardářů-emigrantů?

EU včetně Švýcarska není adekvátním sejfem pro tento typ kapitálu a lidí, protože prokázala svoji slabost v jakémkoliv duelu s USA. Asie toho času nepřipadá pro uprchlíky předem popsaného typu v úvahu. Rusko již vůbec ne. Ukradené se přece neschovává u okradených. A ti borci totiž ví velice dobře, co je čeká v případě organizovaných i neorganizovaných nepokojů, nemluvě již o revoluci.

Proto DAM hledá investory s bezcennými dolary a tím i pomoc při příštích volbách. Rád se vsadím, že americká PR a nejnovější polit-technologie budou včas v Rusku a na správném místě. Pro druhou hlavu ruského orla, VPP, je Libye zkouškou a výzvou. Přijme-li výzvu DAM a zůstane-li ruským člověkem s profesionální loajalitou, DAM bude muset v roce 2012 balit kufry. Předtím ale VPP bude muset přiškrtit oligrachy a novodobou ruskou aristokracii, aktivní v používání metody rukojmí nejenom ve vztahu k ruskému přírodnímu bohatství. A bude se muset vrátit k dobám rozmýšlení o rublu, jako rezervní valutě ne cestou evoluce, ale revoluce. K tomu má uvnitř Ruska předpoklady a prostředky. Vně Ruska tato šance ve světle událostí v Libyi mizí. S pomocí ne-diplomacie DAM. Možná ale, že nezmizí zcela. Proč?

Síla ticha – Číny působí na několika úrovních. Rád bych samozřejmě věděl, kolik jich je. Protože to není možné, musím pracovat a žít s tím, co mám k dispozici. K tomu patří nenejom výrok čínského oficiálního představitele oddělení West Asian and North African affairs of MOFCOM: „The Libyan turm oil will not hurt China's investment and business in Africa as a whole, although investment activities have been halted after the breakout of the unrest...“ ale i skutečnost, že k začátku revoluce pracovalo v Libyi 33 000 Číňanů. Čínští dělníci přežijí přerušení kontraktu v Libyi a Čínu to také nebude bolet, když nebude ohroženo (budoucí) investování a podnikání v Africe jako celku, i když investiční aktivity byly (dočasně) zastaveny po eskalaci nepokojů v Libyi. Krátce před francouzským bombardováním měl Tripolis uzavřít dohodu s Čínou, ale také s Indií a několika druhými Libyi nakloněnými zeměmi, týkající se blokové smlouvy na naftu.

Kromě toho celý Middle East je více a více zajímavým partnerem pro Čínu, hladovějící po energii. Jako příklad může sloužit předposlední víkendové prohlášení saúdskoarabského ARAMCO: dodávka nerafinované nafty do jihovýchodní Číny, kde Čína staví pipeline, ropovod, vedoucí částečně i přes Myanmar, známý těm starším stále jako Barma. I proto nebude mít Myanmar dlouho klid, proto jsou tam přes všechny kritiky a křiky USA a Velké Británie hotely plné mírotvorců a podobných odborníků i na naftu, ale ne turisti.

Čína je pod tlakem potřeby diversifikovat dodávky energie pro své hospodářství. Na druhé straně, Čína má poměrně malou diplomatickou váhu na Blízkém východě a prakticky žádnou vojenskou sílu v tomto regionu. Z těchto jmenovaných důvodů, ke kterým lze přiřadit celou řadu jiných a které jsou srozumitelnější pro pozorovatele a nebo znalce regionu, Čína se poměrně často kloní před západem. Pochopit tento archetyp chování pomůže porozumění jednomu z mnoha výroků Konfucia „Poznat přání a vůli nebes znamená určitý druh vnitřní stability svého životního smyslu či účelu. A můžeme použít tuto stabilitu při střetech s vnějším světem.“

A komu to nestačí, ať se na chvilku zamyslí nad historií působení Číny v Africe. Výsledkem bude jasnější porozumění tzv. „Beijing consensus“ a jeho diametrální pozice k „Washington consensus“. Ten je nadále vodítkem k prosazování i evropských zájmů. Čína kopíruje pro sebe jenom část ex-koloniální strategie, kterou využívají čínští diplomaté a velcí obchodníci. Ve své strategii má ale zakomponované levné financování, ochotu se krok za krokem vymykat závislosti a příjmu dolarů a v neposlední řadě i osídlení zemí, ve kterých investuje, Číňany. Číňanů je v Africe, podle veřejně dostupných informací již více než jeden milion. Do třetice platí pro Číňany staré pravidlo: ohýbej se, jak je to jen možné, ale nenech se zlámat. Pro euroatlantickou civilizaci je toto pravidlo nepřijatelné, protože odporuje principu používání síly proti slabým při prosazování svých politicko-hospodářských zájmů. Pro lepší porozumění uvádím jednoduchou statistiku ex-státního sekretáře USA Schulze: od roku 1945 USA použily více než 300x vojenskou sílu, 185x realizovaly přímé vojenské tažení kvůli obraně a prosazení amerických hospodářských zájmů. EU pod vedením NATO dohání humanitárními akcemi zvané hurráá NA – TO a doposud vždy pod krycími hesly, vygenerovanými v USA.

V této souvislosti je podle mého na místě si připomenout, že 29. září tomu bude 100 let, kdy začali Libyjci pod vedením Omara Mukhtara poprvé bojovat za svoji svobodu. Tehdy 29. září 1911 vyhlásilo Italské království válku Osmanské říši. Opožděně, ale o to s větší chutí, jakou je dnes vidět u Francouzů, Angličanů a jejich sluhů, propadli vůni a vášním kolonialismu. Itálie byla v té době, stejně jako jsou tomu dnes lídři Aliance, v těžkostech: sjednocení Itálie, tehdy před 50 roky, nesplnilo sen malé menšiny liberální elity, týkající se „vnitřní jednoty“ země. Mezi 1901 a 1911 emigrovalo z Itálie více než 1.6 milionů Italů, převážně do Ameriky a Argentiny. Jako jedno z řešení svých sociálních problémů propagovali nacionalistické struktury koloniální expanze. Tak se dostalo místo na slunci, zvané Tripolitánie a Kyrenaika, na mušku. V minulém týdnu Itálie oslavovala 150 let od svého sjednocení. Dnes se nachází pravděpodobně ještě v horší situaci, než před sto lety, jak z hlediska demografie, hospodářství, bankovnictví, legislativy, o jednotě a identifikaci Italů se státem již nemluvě. Vím to ze svého pobytu v Itálii během posledních 25 let, pracovních zkušeností a chování Italů... Tenkrát, 5. listopadu 1911, byly anektovány obě province. Vítězství Italů bylo jenom na papíře, jak se brzo ukázalo. Tisíce obětí, sumární jednání vojenských soudů, věšení pro výstrahu, deportace Berberů a Arabů, nemohly místním obyvatelům zlomit vaz. Křik o utrpení místních, způsobeném osmanskými vládci, byl podobnou lží, jako to dnešní utrpení pozounované západními médii, které měl způsobit Kaddáfí. Také tenkrát, před sto lety, došlo poprvé v historii k použití vzducholodí a letadel proti obyvatelstvu. 1. listopadu 1911 shodil italský pilot několik bomb na oázu u Tripoli ze svého Bleriotu XI. Samozřejmě v rámci humanitární pomoci a ochrany civilního obyvatelstva... Již tento malý výlet do historie ukazuje, že cesta a let do Libye nebyly cestou rájem nebo cestou do ráje. A pravděpodobně nebudou i dnes, nehledě na vojenské technologie 5. a 6. generace. Tenkrát měla Itálie štěstí v neštěstí: válka na podčinění Instanbulu, přinutila vedení Osmanské říše podepsat 18. října 1912 mírovou smlouvu v Ouchy, nedaleko Lausanne, a předat Tripolitanii a Kyrenaiku. Tento diktát byl opět ale jenom prestižní papírovou záležitostí... Boje šly dál. Od ledna 1928 bombardovali italští piloti oázy jedovým plynem, nehledě nav roce 1925 podepsaný Ženevský protokol, který zakazoval jeho používání. Tisíce nevinných lidí a zvířat zemřelo na otrávení. To ale není vše, co se dělo: nevypočítavé bombardování neozbrojených nomádů, otrava vodních studní a pramenů, a naprostá ignorace pravidel vedení války (podobná dnešním humnitárním akcím NATO a VAA v Iráku, Afghánistánu a všude, kde by se neukázali) nemohly dlouho porazit odpor organizovaný charismatickým vůdcem, šejkem Omarem Mukhtarou. Zlom přišel až v roce 1930, devatenáct let po začátku války. Okupanti začali deportovat bezbranné a neozbrojené mladé a staré obyvatelstvo, včetně dětí a nemocných do 15 koncentračních táborů, postavených v poušti, stovky kilometrů od měst a vesnic. Hitler přišel s koncentráky po cestě ex-kolonizátorů mnohem později, proto není autorem konceptu koncentračního tábora. On se jenom učil. Podobně jako bezkonkurenční inovační Američané v Quantánamu. Tam se nedá ani dojet ani podívat. Když v září 1931 libyský národní hrdina Mukhtar, islámský mystik, jako člověk nesrovnatelný s lidskou odrůdou v podobě generála Rodolfo Graziani, byl zatčen a během pár dní, 16. září 1931 pověšen, odpor skončil. Čtenáři doporučuji si vyhledat fotografii Mukhtara, svázaného jako zvíře: picture alliance/AP. Odpor ale opravdu skončil až v roce 1935 okupací oáz Kufra. Čtenář, který má raději film, se může podívat na monumentální film „Lev pouště“ (1981, režie Mustafa Akkad). V něm hraje roli Mukhtara Anthony Quinn. Porč jsem se zmínil o této historce? A proč ve vztahu k reakci Číny?

Na první „proč“ si dovoluji odpovědět jednoduše: zvěrstva aliance ochotných a NATO budou v Libyi ne menší než za generála Rodolfa Graziani. My se o nich dozvíme oficiálně po desetiletích, a budeme se divit a zpytovat svědomí: kdybychom věděli... jako bychon nevěděli již dnes, že sliby NATO, VAA a všech recyklace schopných politiků jsou chyby.

Druhé „proč“ vyžaduje delší odpověď. Nemám důkazy, ale jsem přesvědčen, že Libye je částí velké hry několikrát reklamované panem Brzezinským. Ten prohlásil již dávno, že „Новый Мировой Порядок будет строиться против России, на руинах России и за счет России“ česky: „Nový světový řád se bude stavět proti Rusku, na ruinách Ruska a na účet Ruska.“ Nemám důkazy, ale zveřejnění informace francouzského analytika potvrzují stopu, na kterou mě vyslal jeden z mých starých známých. Výkřiky a individuální jednání galského kohouta a jeho spěch se jeví jako nekoordinované. Vyhrožování galského kohouta zastraší samozřejmě na chvíli revolucionáře v Egyptě a Tunisii, možná i jinde, a dá možnost ukrást revoluce mladých bez práce a důstojného života. Ale kdo ví víc, než denní tisk, dnes nemluví. Síla ticha přebírá moc, ať chceme či nechceme.

Nemám důkazy, ale věřím svým, kteří tvrdí, že libyští revolucionáři mluví velice dobře anglicky, mají vojenskou techniku ne 70 let ale... odpovídají na otázky jako školení papoušci a jsou pod vedením zrádců Kaddáfího. To vše za pomoci humánní egyptské armády a hladových vystrašených Egypťanů, kteří se hodí na všechno, i na odvoz mrtvol do Egypta po čistkách demokraticky naladěných revolucionářů v Benghází.

Vím, stejně jako VPP, že kdo jednou zradil, vždycky zradí a neumírá jako babička u Boženy Němcové: s klidem a záhadným úsměvem ve tváři, v kruhu svých milovaných.

Vím proto, že tato libyjská epizoda není především o naftě pro Evropu, není především o obnově zrušených smluv pro dodávky Rafalů a není především kdo ví o čem ještě.

Vím, že libyjská epizoda je o džamahírii, euroatlantické alianci cizím společenském a bankovním systému. Nicolai nedávno zkoušel ladit svůj hlas: „ливийцы замахнулись на финансовую безопасность человечества“ (Libyci si dovolili zamávat s finanční bezpečností lidstva). Mávat s papírovou vlajkou finanční bezpečnosti lidstva samozřejmě není po chuti ani Americe ani Albionu, a ani Francii. Vždyť jen pokus Kaddáfího kopírovat snahu de Gaulle osvobodit Libyi a druhé země od nezabezpečeného papírového dolaru je podle Nicolai a BHO trestné... a kopírovat Francouze může jenom Francouz. A dolar tisknout může jenom, kdo?

Kaddáfí zorganizoval džamahírii v poměrně krátké době. Nehledě na dlouholetá embarga, systém má větší demokratický potenciál (bez parlamentu, bez komiků – prezidentů) a větší hospodářský úspěch pro jednotlivce, než nabízí euroatlantický neoliberální systém. Proto byl a je Kaddáfi a jím vytvořený systém trnem v oku USA a EU: systém nedovoluje recyklaci politiků a pomocných loutek, jako je to možné v Dem–Rep, Lib–Lab a podobných prověřených systémech s mnoha demokratickými atributy. Krátký pohled do statistiky stačí na srovnání životní úrovně baltických zemí s Libyí, na srovnání sociálního zabezpečení a systému vzdělání a podobně.

Na základě tohoto systému se Kaddáfí snažil realizovat arabsko–africkou utopii: federální unii, ve které bude žít 200 milionů obyvatel, ve které se bude platit zlatem a ne dolarem. Proti plánu byla svého času jenom Jižní Afrika a dávno zkorumpovaná Liga arabských států. Přesto některé islámské země, včetně IDB (Islamic Development Bank), uskutečňují již delší dobu transakce pomocí platby zlatým islámským dolarem. Systém je velice podobný předchůdci EURa. Možná ale, že se tato elektronická valuta jmenuje již jinak. Nemám čas na rešerši. Ze své zkušenosti ale vím, že například v Malajsii, na začátku poslední dekády minulého století, v době mého dlouholetého pobytu v jihovýchodní Asii, bylo úředníkům placeno 10% ze mzdy v této formě. Islámské bankovní instituce měly a snad nebyly mezitím donuceny zrušit tento komplementární bankovní systém. Mezi prvními, kteří využily princip islámského bankovnictví, byly právě hladové anglické banky, od Barclays počínaje a konče...

Proto na cestě k vítězství nad Libyí v tomto novodobém křižáckém tažení těch, kteří se nepoučili z historie, vidím v dálce Čínu. Na cestě k ní leží Rusko, které se podle pana Brzezinského musí po právě dokončené první etapě přestavby světového pořádku stát jednou velikou ruinou se zdroji, které potřebuje jak Čína, tak i vůdčí země euroatlantické civilizace pro dokončení tohoto mamutího projektu. Ruinou, která vše zaplatí. Русский мужик здесь не нужен. Čína, dnes silná, ale ještě ne tak, jak se o ní píše a hovoří, se nesmí stát tak silnou, jak se o ní dnes píše a hovoří. Designeři ví, jaký materiál mají k dispozici. Politický systém Číny bez západního recyklačního podsystému není pro rychlokvašeně vzdělané politiky a manažery západního typu srozumitelný. Na učení a reflexi nemají čas, neb čas jsou peníze. Proto pojedou dál bez dlouhých zastávek, budou tankovat za letu ve vzduchu a budou se snažit zasadit demokratické principy pomocí googlů, twitterů, tanků a dalších vymožeností.

■ ■ ■

Čína, dnes čtvrtá po USA, Japonsku, a Německu v patentování, se mezitím a pravděpodobně již ke konci tohoto roku 2011 dostane na první místo ve světě, co se týče množství registrovaných patentů. To by nebylo možné, kdyby vedla válku. V roce 2009 Čína registrovala kolem 600 tisíc patentů (!!!). Nářek západních firem ohledně placení royalties Číňanům se bude více a více podobat pláči hysterika, který bude doprovázen šokem z několika novinek – podmínek spolupráce: písemně se zavázat platit licenční poplatky z čínských technologií, se kterými se bude moci západní partner seznámit až po podpisu smlouvy. Nastal nejvyšší čas pro podnikatele bez státní ochrany a pomoci se rychle doučit, že v Asii je cesta dlouhá ke smlouvě a že smlouva v Asii je většinou začátkem ještě delší cesty, cesty změn. Jak dělat byznys, když čas jsou peníze? Převychovat Číňany? To nejde. Oslabit je omezením dostupu k přírodním zdrojům? To asi jde. Pro naše vůdce je to jedna z možností, i k rozhodující válce.

■ ■ ■

Čína jistě ví, stejně jako věděla, že rezoluce RB OSN o Libyi je zelenou pro válku bez veřejně publikovaného cíle, že dolarová tiskárna se jednoho dne pravděpodobně utopí v dolarech, které svět hrozí nebrat. Regionální rezervní valuty, zlatý islámský dolar, zlatý islámský dinár a další ideje oblečené v kostýmech, nikoliv šitých na míru v Londýně a Washingtonu, nabízejí Číně příležitost se poučit z historie na reálném případu: v tomto případě Libyi. Vždyť i Čína nemůže koneckonců vyloučit odkázání se na dolar, bude li chtít opravdu přežít. Nemám na mysli vyhrát jednu bitvu a ztratit válku. Naopak: Čína prohrává teď jednu bitvu, ale má velkou šanci vyhrát konečnou válku, než nastane nová renaisance.

■ ■ ■

Euroatlantický shopper totiž kvůli hluku v obchodním centru a kavárně a kvůli hluku stíhaček a kokrhání galského kohouta a radosti vůdce VAA, BHO, neslyší změnu tónu čínské hudby na politickém a reklamním poli. Nerozumí ani tomu, jak lze interpretovat asijské ticho a jeho sílu. Moje omezené znalosti Asie a krátký pohled na oficiální čínské komentáře mi přesto dovolují vidět změnu postoje při hlasování v RB OSN a dnes, v sobotu a v neděli, týden po bombardování.

Být galským kohoutem, raději bych zalezl to kurníku a mlčel. Být sluhou HM, využil bych čas přestávek při bombardování a plánování na převyprávění historických činů Albionu v Indo-Číně. Být BHO s ambicí prezidenta i na další volební období, začal bych přemýšlet o nových reklamních, psycho- a jiných technologiích, které by pomohly vyprázdnit dolarové sklady a tím zamezily neplánovaným investicím do nových automatizovaných skladišť a věznic... Být barovým zpěvákem a la Silvio a vůdcem oslav 150 let hledání jednoty na liberální cestě, prosil bych pro odpuštění v poušti u svého zrazeného přítele, dal volnou ruku sběračům odpadků v Neapoli, aby mohli konečně admirálové mašírovat pěšky v čistých uniformách po čistých cestách do centrály, a tam se mohli podívat sami na sebe v zrcadle pravdy. Být Silvio, pokračoval bych v přípravě přednesu písničky „bunga bunga“ před dubnovým soudem. Možná, že se nechá nějaký soudce ovlivnit tou marocko – italskou romantikou. Být Silvio, nestaral bych se dnes a osobně o vyhledání srdce pro dvouletou holčičku z Novosibirska, Věru Smolinikovou, převezenou do Bergama na transplantaci srdce a s peněženkou, plnou 630 tisíc euro na léčení. Ať se o ní starají lékaři a rodiče. Silvio by mohl potom mít čas na podepsání výpovědi NATO, na zastavení aliančního bombardování a zastavení projektu vyhladovění nejen libyských dětí, ale i lidí v jeho věku podle ověřeného receptu italského vlastence, generála Rodolfa Grazianiho, řečeného „Řezník z Fezzanu“. VVP mu určitě poděkuje nejenom telefonicky. A Silviova cesta do nebe by mohla být příjemnější. Podobná té, jakou měla babička Boženy Němcové. Šťastné to děti...

■ ■ ■

Čínské vedení a velení s velkou pravděpodobností ví, co je čeká, a co je nemine: duel s VAA a NATO. Bude proto hrát na čas, který euroatlantičtí křižáci nemají. Proto teď válčit nebude. Stejně jako nemohou teď válčit VAA a NATO s islámským světem, reprezentovaným Iránem, Pákistánem, ale i Ruskem. Pomalu ale jistě Čína však bude pokračovat v práci na „ekonomické hladovce“ pro Západ, zpracuje a nebo zrecykluje zklamání velké většiny obyvatel nových demokracií, které nastoupí hned poté, až revoluce sežerou své děti a přiletí investovat dolary, kterých se musí před duelem zbavit, to vše bez demokratických podmínek. Čína bude pozorovat, jak euroatlantici rýsují svůj, sobě podobný, agresivní islámský svět, možná i s pomocí jimi vychované Al-Kaidy, od atomových zbraní pacifikovaného Pákistánu a s pomocí peněz vůdců arabských zemí, administrovaných západními profesionály.

Takto mírně agresivní islámský svět budou moci poměrně lehce kontrolovat. Bez hrozby atomovými zbraněmi. Čína si možná postaví novo (dobo) u čínskou zeď, ochraňující Ujgury a střední Asii před dalším jarním revolučním vánkem ze Západu. Design může mít ale i místo pro oběti. Jedna z nich může mít podobu Izraele. Věčně pronásledovaní mohou být také zrazeni svými, kteří tam vůbec nežijí. Účel přece světí prostředky. Při tolika státech pod kontrolou o jeden malý méně nebo více, to nevadí. Především budou-li sousedi demokraticky zpacifikováni. A kromě jiných, je tam více chytrých Rusů, než domorodců země vyvolené, a co s nimi?

Na vrcholu hory moci je místo jen pro několik vyvolených. A když doba výhod vyprší, proč by i v izraelské poušti nemohlo jednou červeně pršet?

Realiazace takového mamutího projektu bude mít i své systémové zpoždění: na cestě k cíli bude nutné se vyrovnat s nukleárním Iránem, Pákistánem, Indií. Samozřejmě i s degenerujícím Ruskem. Tam všude pomůže Cameron & Co a následníci Marca Pola, jestliže si mezitím nespálí v Libyi víc než prsty. Galský kohout bude budit v Africe k práci a uspávat technologiemi již 7. generace. Aby bylo opravdu ticho a nikdo nerušil. A Uncle Sam bude pracovat na nových teoriích a pobírat Nobelovy ceny v plném souhlasu se světovým míněním. Před tím vším však přijde 2012 a s ním současně volby v USA, Číně a Rusku. Jejich výsledek je předvídatelný: v USA – jasno. Je zcela jedno, kdo prohraje a nebo zvítězí. VAA a její NATO karavana pojedou dál. V Rusku to zatím vypadá na doladění kvapíku USA – EU s falešnými tóny lidu. Ten bude napomínán, aby pracoval lépe a více. Práce šlechtí člověka. Při případné emigraci VVP, třeba na pozici prezidenta Olympijského výboru, jak bylo před nedávném možno slyšet a při současném mičurinskému zázraku v inovačním parku Skolkovo, DAM bude pravděpodobně sedět v Kremlu vyzdobeném dalšími demokratickými atributy. Ale i to není jisté – v době, kdy jedinou jistotou je nejistota. Proto je Rusko nejenom velkou zemí, ale i velkou otázkou. A každý, kdo tam chce jet na delší dobu, by se měl zeptat nebožtíka Bismarcka, co si o tom myslí.

A jak to dopadne v Číně? Každý by rád věděl, co se tam opravdu děje, co si ten druhý opravdu myslí. Jenže to zatím nejde, i když s používání nové iPod generace a dalších inovací máme k tomu blíže. Protože ticho bývá před bouří, a bouře s blesky čistí vzduch, ve kterém se lépe dýchá, věřím ne na zázrak, ale na pohádku o bojovém umění: „Mladý šermíř, který ovládá vzácný meč nesrovnatelné ostrosti, nemá v zemi rovného soupeře. Předvádí neuvěřitelnou show svištícího ostří a baletu. Jakmile se mladý šermíř vypracoval ve svém bojovém umění díky disciplinovaným tréninkům a talentu, usadil se a upustil od života bojovníka. Zbylo jen trochu z jeho velké slávy... Pro něj už není vůbec důležité ostří nebo kvalita kovu. Cokoliv použije, to mu poslouží a zvítězí. A jakmile dosáhne dalšího stadia, toho nejvyššího, hrdina Dugu Qiubai hledá soupeře, se kterým by se utkal a předstupuje beze zbraně. Všechna jeho bojová síla, všechno bojové umění se mu během letitého studia vtisklo do srdce a mysli. V tomto stadiu už jeho soupeři nemají žádnou strategii boje a nejsou schopni protiútoku. Šance na poražení mistra nemají žádné.“ (Zu Dan: Confucius, from the heart – Ancient Wisdom for Today's World, Konfucius od srdce: Starověká moudrost pro dnešní svět, Macmillan 2009, ISBN 0330464531). Proto se jako „jeden osamělý“, budu nadále učit ohýbat se nehledě na bolesti v zádech, aby mě nikdo nemohl zlomit, ale jenom zavraždit. Přitom budu pozorovat, jak se čínská abstinence mění v další hořkou, tentokrát snad rychleji léčící pilulku obyvatel aliančních zemí, dovolující si luxus, na který nemají ani finančně, ani lidsky. Proto jako „samotář, který hledá porážku“ mám pochopení pro hlasování Číny v RB OSN, proto vsázím na Čínu a její možnou past, kterou nastavila barbarům – křižákům.

I v zájmu našich mladých...a wuxia.

Vytisknout