Omyly Stanislava Křečka

8. 3. 2011 / Martin Profant

Ten si jako filosof může podobnou přecitlivělost dovolit, praktický politik Křeček ví, že "ztotožňovat snahy o větší koaliční potenciál ... s usilováním o 'kšeftování‛, to politický potenciál ČSSD v současné politické situaci velmi zužuje." Vážím si osobně Stanislava Křečka, a proto chci uvěřit, že Křeček pouze mýlí a podsouvá Kohákovi nesmyslné stanovisko nezáměrně. Ten přece netvrdil, že se politická strana nemá starat o svůj koaliční potenciál, potíž je, když jménem tohoto potenciálu zakrývá pochybné kšefty.

Aby se z koalic nestávaly takové pochybné kšefty, k tomu politická strana paradoxně potřebuje právě silný a dobře promyšlený program. Stačí pohled na nejznámější případ pochybné koalice, na pražskou radnici. Prostý příběh, TOP 09 to vyzkoušela s příliš arogantní hrou a ČSSD měla řadu dobrých důvodů, proč situace využít. Nemám rád moralizování v politice a pouliční fraška o morálním rozhořčení nad programovou bezzásadovostí byla kromě Evy Holubové sice obsazena řadou dobrých herců, ale režii a scénář měla pramizerné. Ale tahle fraška stačila, aby připravila ČSSD o jakýkoliv možný politický kapitál, který mohla koaliční dohodou získat. Dejme tomu, že by se takový Karel Březina rozhodl -- lidé se přeci mohou změnit -- prosazovat prospěch celku a nejen prospěch svůj a svých známých. Příkop, který vytvořila právě ta moralizující fraška mezi koalicí a opozicí, ho udrží v roli bezmocného koaličního partnera stejně spolehlivě jako slona ve výběhu. Bezmocného, způsobilého leda korupci a opuštěného veřejností, včetně té, která v Praze volila ČSSD kvůli Jiřímu Dienstbierovi jr. Aby -- vypůjčím si teď Křečkovu terminologii -- dokázala politická strana svůj koaliční potenciál změnit v politický, k tomu potřebuje jasný a čitelný programový profil a důvěryhodnost. Pražské ČSSD ale právě to chybělo.

Křeček se zjevně mýlí také tehdy, když tvrdí, že lidé vědí, oč ČSSD jde. Nevědí a nemohou vědět, protože to v daném okamžiku neví ani ČSSD samotná. To by samo o sobě nevadilo, nejméně v levicových politických stranách by měla čas od času proběhnout diskuse o jejich dalších cílech a směřování. Problém je s načasováním. Současná vláda vyhlásila válku velké části české společnosti, páchá rozhodnutí, jejichž bezohlednost se snoubí s jejich dlouhodobou nevratností a nejsilnější opoziční síla v zemi si vybere devítiměsíční oddechový čas, aby si vyjasnila své problémy. V takové situaci zbývá z upřímného přesvědčení, že lidé vědí, oč ČSSD jde, jen zpupné přesvědčení, že lidé vědí, že současná vládní katastrofa nepůjde zastavit bez silné ČSSD. Přesvědčení zgruntu mylné, jestli se ČSSD včas nevzpamatuje, půjde to bez ní, kolen ní a možná také proti ní.

Zatím je nás dost, co bychom raději, aby to šlo se sociální demokracií. Proto tato strana dostala od Erazima Koháka, Václava Bělohradského a Jana Kellera dost slušný veřejný úvěr. Přiznali veřejně očekávání, že ČSSD dokáže přinést demokratickou a dlouhodobou změnu české politiky. Udělali to v situaci, kdy se přiznáním podobně otevřeného vztahu k politické straně (kterékoliv z těch, co jsou v parlamentu) člověk společensky bezmála kompromituje. Křeček se mýlí, pokud si myslí, že ČSSD bez podobného úvěru ze strany veřejně známých myslitelů může obejít. Mýlí se, protože uvažuje o koaličním potenciálu trochu příliš zjednodušeně, chce ho zvyšovat, aby se nestalo, že "případné předčasné volby by ČSSD zase vyhrála, ale vládu by opět s vysokou mírou pravděpodobnosti sestavili jiní."

To jistě hrozí, ale programová bezpáteřnost na tom nemůže nic změnit. Pro každou stranu, která je napravo od ČSSD bude vždy výhodné zdůrazňovat pravolevé štěpení spektra, protože pak znamenají hlasy pro komunisty vždy negativní bonus pro sociální demokracii. Buďto přímý, to tehdy, pokud setrvává na odmítnutí KSČM jako přijatelného koaličního partnera, anebo zprostředkovaný politickou a společenskou přehradou, za níž se octne, pokud s komunisty koalici uzavře. V tom druhém případě by se KSČM bez ohledu na počet hlasů stala silnějším partnerem, protože by mohla uplatnit zcela nadreprezentativní koaliční pozici, česky neomezený vyděračský potenciál. Popsané limity koaličních voleb jsou neodstranitelné, nepomohlo by, ani kdyby se ČSSD nejen vzdala levicového programu, ale dokonce se pokusila programově posunout napravo od VV.

Koaliční pozici si ČSSD v této situaci může vlastně zvyšovat jen dvěma způsoby. Musí hledat způsob, jak veřejně prosazovat své programové postoje. Znamená to čelit nepřízni rozhodující části médií a pravicové rétorice, kterou dnes nehlásají novináři ani tak za cizí peníze jako z vlastní pitomosti. Je jednodušší, přetrávená a snaze se s ní pracuje. "Nesmíme projídat budoucnost svých dětí" osloví zkušenost a morální intuici každého z nás, zatímco skutečnost, že takové neprojídání realizované úsporami na školních pomůckách v kombinaci se zvýšeným DPH na učebnice rovnou část našich dětí o důstojnou budoucnost připraví, tu už je třeba vysvětlovat a dokládat čísly. Jenomže ČSSD tento blok už jednou prolomit dokázala, v druhé polovině 90. let. Tenkrát hlavně proto, že její část dokázala intenzivně spolupracovat s neziskovými organizacemi a nastolovat témata těchto angažovaných skupin. Dnes by se mohla navíc opírat o zatím svobodný internet a onen úvěr ze strany veřejných myslitelů, o kterém byla řeč výše. Potřebuje k tomu ovšem jednu maličkost. Musí mít, co prosazovat. Potřebuje zkrátka ten jasný, poctivý a dobře napsaný program, kterým Křeček ve svém článku tak okázale opovrhuje.

Vytisknout