Co jsem během egyptské revoluce neviděl

8. 3. 2011

Když studujete anatomii revoluce, vždycky se vyplácí konzultovat vousaté staré veterány. Ti, kdo se snaží zvládnout nový jazyk, napsal Karl Marx o nepokojích ve Francii v 19. století, vždycky začínají váhavě, překládáním zpět do známé řeči, kterou už znají. A Marx se svým kolegou Friedrichem Engelsem definovali revoluci jako porodní bábu, s jejíž pomocí se z těla staré společnosti rodí nová.

Při zkoumání seizmicky vypadajících událostí v Tunisu a Káhiře v lednu a únoru tohoto roku začali různí pozorovatelé okamžitě srovnávat s odlišnými precedenty. Šlo o pád Berlínské zdi arabského světa? Nebo to snad bylo spíše něco jako hnutí "people power" v Asii 80. let? Příklad Latinské Ameriky, s opožděným, ale rapidním únikem z moci vojenských vlád minulých dekád, byl zmiňován také. Ti s delší pamětí nabídli vzpomínku na nekrvavou revoluci "rudých karafiátů" v Portugalsku roku 1974: krásnou fiestu demokracie, která také pomohla zahájit emancipaci Španělska ze čtyřicetiletého stínu generála Franca.

Byl jsem krátce očitým svědkem těchto epizod v Lisabonu v roce 1974, v Jižní Koreji v roce 1985, v Československu v roce 1988, v Maďarsku a Rumunsku v roce 1989 a v Chile a v Polsku a Španělsku v různých obdobích během tranzice. Přihlížel jsem také některým z raných stádií historické erupce v Jižní Africe. A v Egyptě, bohužel - s výjimkou obvyklého faktoru lidské spontaneity a nepotlačitelné důstojnosti, jenž Saul Bellow nazýval "univerzální kvalifikací stát se šlechticem" - nemohu najít vůbec žádné paralely, modely nebo precedenty. (Mubarak žádal, aby byl považován za "otce", a zjistil, že "jeho" lidé si přejí stát se sirotky.) Toto je skutečně nový jazyk: Jazyk občanské společnosti, v němž je arabský svět takřka zcela nevzdělaný a nezkušený. A co více, zatímco je staré tělo snad zmítáno stahy, a dokonce je ve společnosti několika rádoby porodních bab, je velmi těžké nalézt puls embrya.

Ve Východní Evropě koncem 80. let jste věděli nejen to, co lidé chtějí, ale také jak toho dosáhnou. Aniž bychom snižovali majestátnost těchto revolucí, občané si v zásadě přáli žít v západoevropských podmínkách, ve větší prosperitě a větší svobodě. Vyžadovalo to jedno koordinované šťouchnutí do "zdi" a žili v Západní Evropě, nebo v každém případě ve Střední Evropě. Náruč Evropského společenství a NATO byla již více nebo méně otevřena, a každý od východního Berlína až po Varšavu byl už poměrně vzdělaný a kvalifikovaný, a nevzpomínám si, že by byl ztracen byť jen jediný nehet (s výjimkou Rumunska, kde se museli vyrovnat se skutečným Caligulou). Muži jako Václav Havel a Lech Walesa navíc už prokázali, že jsou připraveni převzít zodpovědnost za vládu. Voilà tout! (Je vidět, že pokud jde o historické detaily, paměť už Hitchensovi tak úplně neslouží, pokud si nepamatuje události na Národní třídě nebo fakt, že pro naprostou většinu "revolucionářů" v roce 1989 byl Václav Havel prostě jakýmsi tajemným dramatikem, který se ochomýtal kolem skupiny Plastic People of the Universe - pozn. KD.)

V Portugalsku v dubnu 1974, než liberálové a armáda svrhli nejstarší diktaturu v Evropě a vylomili všechny brány skutečných i metaforických vězení, existovala pouze jediná legální strana. Na 1. máje toho roku byly socialistická a komunistická strana schopny zaplnit ulice hlavního města. Během několika dnů byl oznámen vznik konzervativní a liberální strany, a během velmi krátké doby bylo Portugalsko, dá se říci, "normální" evropskou zemí. Tyto strany s velmi zkušenými představiteli tam existovaly po celou dobu. Vše, čeho bylo třeba, bylo rozbít křehký krunýř ancien régime. Totéž se o pár měsíců později stalo v Athénách: Před mými potěšenými zraky mučitelé a despotové vojenské junty odešli do vězení a veteráni z řad civilních politiků se vrátili z exilu nebo z vězení, a na konci roku se uspořádali volby, jichž se mohli zúčastnit příznivci minulého systému tmavých brýlí a ocelových helem - a získali zhruba 1%.

Patrně nejvíce vzrušující jednotlivou událostí v jihoafrické historii byl esteticky perfektní moment v únoru 1985, když za Nelsonem Mandelou přišli jeho věznitelé a řekli mu, že může jít. A on to vzletně odmítl! Opustí vězení až bude připraven, a až celá země bude osvobozena, a ani o vteřinu dříve. V tomto okamžiku si pitomci kteří ho uvěznili začali pomalu uvědomovat, že už je prezidentem republiky a v morálním smyslu už delší čas svůj úřad vykonává. Nebyla to jen otázka charismatu. Dobře zavedená a nerasová strana, Africký národní kongres, říkal po léta úřadům apartheidu, s plnou sebedůvěrou: Až skončíte s přiváděním země na mizinu, jsme naprosto připraveni vás nahradit. Nová Jižní Afrika už existovala in utero a ve třetím trimestru.

Na Filipínách v roce 1986 byl Ferdinand Marcos s tváří ještěrky svržen masivní občanskou neposlušností následující po zfalšovaných volbách a nahrazen Corazon Aquinovou, vdovou po muži - Benigno Aquinovi - jenž byl zavražděn, když hrozilo, že by mohl zvítězit ve volbách předchozích. Krátce předtím jsem letěl do Jižní Koreje s nuceně vystěhovaným Kim Te-džungem, který o vlásek unikl zavraždění. Všichni jsme byli na letišti uvězněni a pocucháni a jeden z největších vítajících davů který jsem kdy viděl byl rozehnán gumovými projektily a slzným plynem (některé věci se nikdy nemění), ale Kim Te-džung byl během několika let lídrem opozice a nedlouho poté byl zvolen prezidentem.

V Egyptě žádná z těchto podmínek nebo předběžných podmínek těhotenství neexistuje. Ani v exilu, ani v samotné zemi není nikdo, kdo by byť jen vzdáleně připomínal skutečného opozičního lídra. S částečnou výjimkou obsesívně zmiňovaného Muslimského bratrstva jsou zbytkové politické strany prázdnými slupkami. Jediná a nejsilnější síla ve státě a společnosti - armáda - je vypasenou institucí silně spojenou se statem quo. Jak bylo jednou řečeno o Prusku, Egypt není země, která má armádu, ale armáda, která má zemi. A co je ještě depresívnější, i kdyby zde existovala kompetentní alternativní vláda, je takřka nemožné si představit, jaký by mohla mít program. Egyptská populace zahrnuje miliony špatně vdělaných absolventů, kteří nemohou najít vhodné uplatnění, a desetimiliony dělníků a zemědělců, jejichž život je věnován subsistenci. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem při své první návštěvě Káhiry uviděl "Město mrtvých": Velkou populaci bezdomovců a chudáků žijících mezi hroby na jednom z rozlézajících se městských hřbitovů. Po celá staletí mohli vládcové Egypta při udržování "stability" spoléhat na pouhou drtivou váhu apatie a setrvačnosti. Tohle píšu ve druhém únorovém týdnu, a nedivil bych se, kdyby stroj - s Mubarakem nebo bez něj - byl opět schopen spolehnout se na tuto mrtvou ruku, zatímco příkladná odvaha a iniciativa občanů na náměstí Tahrír pomalu opadne...

Jak si smutně vzpomínáme, Ahmadínežádova parta v Íránu byla také schopna udržet moc tváří v tvář lidovému (převážně městskému) demokratickému povstání. Také ona byla při použití síly nemilosrdná a mohla spoléhat na pasivitu početného a převážně zbožného venkovského obyvatelstva, které z druhé strany samo závisí na státní podpoře...

Ve stejný den, kdy tohle píšu, měl proběhnout "Den hněvu" v Damašku, ale bylo to naprosté selhání, které zanechalo dědičnou Assadovu vládu na svém místě... V Jemenu patrně existuje pět rozdílných a navzájem oddělených příčin napětí, od rozdílů mezi severem a jihem přes šíitskou kmenovou rebelii až k stále sofistikovanější taktice místních poboček al-Kájdy. To neznamená, že by arabský svět byl odsouzen zůstat donekonečna imunní vůči tomu typu demokratické vlny, která z jiných regionů spláchla despotismus. Zárodky se jistě uchytily. Ale roztřesené početí je dramatu zrození dosti vzdáleno, a nebyla by to první revoluce v historii, jež by byla částečně potracena.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout