Franta zakopne a František si natluče nos

7. 3. 2011 / Ladislav Hinner

Slibují slušnější důchody (nikoli slušné), pokud se dnešní mládež podvolí dotovat penzijní fondy, a to jednou provždy, bez možnosti nápravy vlastního omylu. Mýlit se je lidské, silní slabým omyl ovšem neodpouštějí a zaslouženě trestají. Voliči některých stran mohou hudrovat (na sebe), ostatní sice také, ale to je asi tak všechno. Objevil se typ lidí, kteří nechtějí ani tolik přesvědčovat, ani mít pravdu, ale jsou rozhodnuti vnutit své představy. Číslo 118 se tak možná dostane na školní stránky dějepisu.

Naši pravověrní kazatelé (či karatelé?) nás straší čtrnáctiprocentním podílem důchodů z HDP v roce 2050 (nyní 8,4%), jenže tohoto procenta dosáhli v Rakousku (14,3 %) a Německu (13,3 %) již dnes.

Nesetkal jsem se s rozvahou možného ekonomického a sociálního vývoje v období, kdy by měla být reforma již pevně součástí našeho života - asi jsem nehledal dost systematicky. Možná leží v nějakém šuplíku, před veřejností je ovšem dobře utajená, proto mi laskavě nevyčítejte jistě trochu odvážné úvahy o budoucím vývoji a možných důsledcích pro naše děti a vnuky. V popisu práce to mají sice prognostici, ale mnozí z nich jsou dnes spíše sympatizanty změn, jejichž důsledky by měli predikovat, jenže tím by asi ještě více problematizovali jejich realizaci. Nahlédněme do zápasů dnešních dnů a také poněkud zamlženým kukátkem do běhu budoucích let, jak může vypadat budoucnost dnešní mládeže, když jim nastane čas zaslouženého odpočinku v druhé polovině jejich šesté životní dekády.

Uplyne dlouhá doba, než-li budou penzijní fondy povinovány plněním a v mezidobí budou mít jejich přednostové příjemné starosti, jak utratit svůj zákonitý díl vašich vkladů v marketingu, opulentních rautech a výstavbě ještě krásnějších paláců i slibováním slibů, které vám nikdo jiný neslíbí, natož aby je mohl splnit.

Popis dnešního zápasu

Peníze se množí rychleji než materiální hodnoty a na trhu se stávají virtuální realitou, kde se mimořádně daří spekulacím s prvky kasínových her. Banky a ratingové agentury jsou těmi hráči, kteří ovlivňují polohu komodit, podniků i ekonomik jednotlivých států na trhu a do jisté míry tak suplují v makroekonomice manažerskou funkci, to ovšem jen za předpokladu schopnosti předvídání vývoje a potřeb trhu. A jak víme z posledních let, je tato schopnost nevalná. Jenže u těchto účastníků trhu je významnou složkou v jejich rozhodování i spekulace a snaha o ovlivnění dalšího vývoje ke svým budoucím ziskům, i když při svém rozhodování realitu ignorovat zcela nemohou. Naproti tomu malí burzovní spekulanti, vysedávající před obrazovkou počítače, reaguji na pohyb internetových cen akcií podobně jako dostihoví sázkaři nebo v horším případě gambleři. Spekulace významně ovlivňují finanční trhy, a výkřiky o Tobinově dani a nespokojenosti s existenci daňových rájů jsou pouze těšínskými jablíčky předhozenými bezmocnému obecenstvu...

Finanční analytici, pojišťovací agenti, ekonomičtí experti, finanční poradci, poradci a experti k čemukoli, podomní obchodníci se štěstím a vším možným... Nějak moc neproduktivních či málo produktivních činností, jenže to si tito hráči přiznat nemohou, stali se součástí hry a uplatňují se na trhu tak, jak je okolnostmi vytvářen. Není jejich vinou, že trh je deformován na jedné straně přebytkem a současně na druhé straně zeměkoule zoufalstvím lidí nucených levně pracovat pro zajištění pouhého přežití. Přesun výroby do zemí s levnou pracovní silou, dovoz levného zboží odsud a nadprodukce služeb v bohatých zemích, je dočasným stavem. Lze zvyšovat HDP do nekonečna i vzájemným čištěním bot? Domnívám se, jak jsem již napsal v jiném svém článku, že s úbytkem dostupnosti zdroje mobilní energie (ropy) bude nutno reorganizovat ekonomiky a na pořadu dne bude návrat k větší soběstačnosti regionů. Nebudeme dovážet všechno možné z opačných konců zeměkoule, ani mrkev z Holandska nebo brambory z Francie. Brambory, které zachránily naše předky v druhé polovině 18. století před hladomory, se dnes prodávají dráž než řecké pomeranče a na polích nám rostou montážní haly a křižují je dálnice.

Z krajiny jsme vyhnali nejen valnou část průmyslu, nahradili jej montovnami a zbývající tři čtvrtiny průmyslu jsou dnes v cizích rukou. Jenže s průmyslem vyháníme i návyky a dovednosti pěstované po generace.

Skupiny dealerů, makléřů a jim podobných dnes profitujících profesí jsou rezervoárem pro budoucí rozšíření masy nezaměstnaných, jejíž skutečnou velikost v současnosti raději nezveřejňujeme. Dlouhodobě nezaměstnaní z kosmetických důvodů vypadli z evidence a můžeme jen odhadovat, nakolik se jejich celkový součet již přiblížil k milionu. Při neustálém strašení demografickým vývojem se nebere v potaz současná absence statisíců ochotných, ale nedobrovolně zahálejících rukou a také množství dalších, dnes sice ještě zaměstnaných, ale zabývajících se činnostmi v budoucnu pravděpodobně nadbytečnými.

Opakovaná teze, že stát neumí hospodařit, je rozladěnou veřejnosti přijímána a utvrzována životaschopností vyvolených soukromých firem, které se dokáží velmi efektivně přiživit na státu, protože mají dost prostředků i nevybíravých způsobů, jak se stát pijavicemi za pomoci vstřícných úředníků i politiků. Když se ztrácí etika, lze očekávat hypertrofii bezohledného prosazování egoistických skupinových zájmů i do legislativy a jejího uplatňování.

Není ovšem v zájmu soukromé sféry, aby stát zcela atrofoval, kdo by zajistil a dohlížel na stabilní finanční toky, třeba právě do penzijních fondů.

Komentáře k chystané penzijní reformě jsou často odmítavé, ačkoli vláda a reformám nakloněni experti ji dosud pořádně nevysvětlili. Pokud se ptáme po důvodech, slyšíme od koalice jen mlhavé odpovědi o dolaďování návrhu v očekávaných diskusích s opozicí, ale v tomtéž souvětí je upřesněno, že k hlavnímu (a jedinému možnému) kompromisu koalice již vlastně dospěla rozhodnutím o dobrovolnosti vkladů do penzijních fondů, takže v podstatě je hotovo. A sociální demokraté jsou čím dál náchylnější k akceptování neoliberálních tezí, nedělejme si o nich zbytečně iluze.

Kritické výhrady k reformě se točí v kruhu, jakoby uhranuty představou nezměnitelnosti stávajících socioekonomických podmínek, bez snahy dobrat se alespoň jakési představy o budoucích možných či dokonce pravděpodobných konfliktech ve všech sférách života, protože to odborníci přezíravě považují asi za doménu literatury sci-fi.

O vědeckých hodnotách ekonomie dnes už nejsou přesvědčeni snad ani samotní ekonomové, nicméně pořád nás uhrančivě přesvědčují o platnosti svých teorií a schopnosti svobodného trhu vypořádat se se všemi nástrahami. Následky jejich chyb nutno překonat dle jejich neomylných receptur, růst růstu je jistotou světlých zítřků.

Podle Maxe Schelera je člověk zvláštní případ - živočich obdařený rozumem a citem, ale především vůlí ke svobodnému rozhodnutí stavět se na odpor veškerému pudovému jednání.

Při pozorování politiků, a tím zdaleka nemám na mysli jen naši poněkud obskurní politickou forbínu, takovou (optimistickou) charakteristiku těchto lidí prostě nesdílím... Nahlédnutím do dějepisu i pohledem na současnou politickou scénu musím dát spíše za pravdu některým psychiatrům, že politika přitahuje zvláštní povahové typy a proto je v této skupině vysoce nadprůměrné množství deprivantů, asociálů a bezohledných predátorů.Toho by si občané měli být vědomi, jinak nebudou schopni najít účinnou obranu a zůstanou pod čím dál bezohlednější kuratelou.

Občan je objektem "masmediálního teroru" tj.vyvíjení tlaku společensky saturovaných, mocenskopolitických a finančně dotovaných institucí z tzv."nezávislých zdrojů", jenž působí na kteréhokoli příslušníka občanské společnosti, ať si to přeje nebo ne (Hodovský, 2003).

Vhled do časů mlžných (příštích)

Uvažujme hypoteticky, co může naše děti a vnuky potkat na cestě ke stáří - a nemusím snad dokazovat, že si podobný vývoj nepřeji a rád se budu mýlit. Uvedené události nenastanou náhle, dokonce ani rychle, ale o to je plíživý převrat nebezpečnější.

Postupné zdražování energie, nedostatek ropy, zatím jediného zdroje mobilní energie, adekvátní náhrada v přijatelné ceně není na dohled, ani hybridní stroje nejsou trvalým řešením. I v případě geniálního objevu dostupného a levného zdroje nastane dosti dlouhé období přechodu na nové technologie, se všemi negativními důsledky, snad s výjimkou dočasně zvýšené poptávky po pracovní síle. Zdá se, že na nedostatek energie si budeme muset zvyknout. Objeví se problém, jak udržet v chodu infrastrukturu a můžeme se také dočkat devastace všeho, co nebudeme schopni využít nebo udržovat.

Jestliže si nedostatek levné energie vynutí zvýšení soběstačnosti regionů, mobilní finanční kapitál si i nadále zachová schopnost významně ovlivňovat regionální ekonomiky. Budeme připraveni překonávat negativní nánosy globalizace ?

Jan Keller přišel s termínem nesouměřitelnosti bohatství sociálních skupin, způsobené diametrálně rozdílným přisvojováním bohatství. Pominu platnost tohoto termínu ve světové ekonomice, ale na naší scéně bych jej zmírnil výrazem nepřiměřenost. Jestliže na Západě diskrétní elita vysvětluje své nesouměřitelné bohatství úsilím v hromadění statků po několik generací, naši nejbohatší takovým argumentem nedisponují. Aniž bych naznačoval nelegitimnost nabytí neobyčejného bohatství v krátké době pohaslých světel, je zřejmé, že současní vlastníci jsou především správci majetku a podle toho by se měli chovat. Jestliže v minulém režimu byly rozdíly v odměňování značně rovnostářské (v hierarchii výše postavení byli zvýhodnění jinak), dnešní rozdíly jsou naopak nepřiměřené. Homo faber je v moderní době přehlížen a považován za téměř vymizelý druh s vysvětlením, že jeho funkce jsou marginální a nijak významně se nepodílí na růstu růstu. Hrdinnými hybateli jsou prý jen Bakalové, Kellnerové, méně se připomíná "přínos" Kožených, Řebíčků, Grossů, Krejčířů atd. Zlaté padáky, milionové odměny ve státním podniku ČEZ i jinde, jsou výsledkem dojemné shody úspěšných na jejich domněle samozřejmém právu ukrajovat z bohatství dle libosti, za tichého souhlasu naivní části společnosti, která si neuvědomuje, jak nebezpečná je polarizace. Askeze a služba je hodná úcty, nikoli rozmařilost. Společnost může zesurovět, jakmile se dobrovolně či nedobrovolně smíří a příjme za své zvyklosti nemorální, odporující právu a v takovém případě se dříve nebo později stane hrozbou nejen pro moc, ale i sobě.

Je celospolečenská prospěšnost nejúspěšnějších, vyjádřena jejich příjmy, opravdu třetí mocninou přínosu průměrného zaměstnance ? Pokud by byli osobně skutečně mimořádní a nenahraditelní, jejich případného nástupce by ve stejné funkci měl čekat hluboký příjmový propad, jinak je zřejmé, že jde pouze o iluzorní výjimečnost. Jak lze ohodnotit v tomto srovnání autory významných či dokonce převratných vědeckých objevů? Rozdělování, nikoli přerozdělování je klíčovým problémem současnosti.

Do povědomí společnosti se neustálým opakováním hluboce vsákly názory na neoprávněné ukrajování soust z krajíce některými skupinami obyvatel, alias příživníky (Romové, důchodci, nezaměstnaní). Žabám na prameni naopak patřičnou pozornost nevěnujeme. Shlédli se v nárocích bohatých v západních zemích a jelikož není bohatství jejich domoviny rovnocenné, nezbývá než vzít tam, kam můžou nejsnáze dosáhnout. Akceptaci nízkých mezd si snadno vynutí přílivem ještě chudších cizinců, daně právnických osob sníží v údajném zájmu zvýšení zaměstnanosti, progresivní daň je zapovězena tvrzením o beztak vyšším absolutním příspěvku z vyššího příjmu a navýšení DPH je jistotou. Dokud se nestanou extrémně vysoké příjmy v obecném povědomí nemravnými, nelze očekávat přiměřené rozdělování bohatství. Naopak, mocní mají prostředky i osvědčené způsoby jak pro ně výhodné poměry petrifikovat. Dnes ještě za obskurní považovaný názor na omezení volebního práva podle výše daní se může stát skutečností.

Budou mít lidé vydělávající méně nežli medián (17 000 Kč) na vyšší spořící částky, bez ohrožení kvality současného života? Kristina Kočí (VV) považuje za úspěch jejich strany, že proti ostatním členům koalice prosadili dobrovolnost zaměstnaneckého vkladu, protože jsou si vědomi, že někteří lidé na spoření nebudou mít. V souběhu se zdravotní reformou a zavedením zdravotních standardů může problém chudoby eskalovat.

Mocní implicitně přiznávají, že ačkoli, jak doufají, vývoj ekonomiky potvrdí neoliberální mantru "růst růstu" a společnost bude bohatší, budou mnozí (většina?) chudší. Zdůvodňují to nepříznivým demografickým vývojem. Očekávaný technologický pokrok záměrně nezmiňují. Neberou v potaz rozvoj automatizace, která na jedné straně zvýši produktivitu, ale současně za stávajících podmínek zvýši nezaměstnanost. V zemědělství byla začátkem minulého století zaměstnána téměř polovina práceschopného obyvatelstva, dnes je to jen zlomek. Co bude s narůstající armádou nezaměstnaných lidí? Nebudou přispívat do penzijního fondu a státní penze stěží zajistí přežití. Nebude vyplácení sociálních dávek pro státní rozpočet nakonec zničující? Nebo se již počítá s lhostejností, jako v případě současných bezdomovců? Jak dlouho budou lidé ve fyzicky náročných profesích schopni pracovat, najdou všichni starší padesáti let nové zaměstnání? Hloupým a drzým, jinak to nazvat nelze, je názor ministra sociálních věcí Drábka, který tvrdí, že nikdo nemůže počítat s tím, že u jedné profese vydrží celý produktivní život. Asi měl na mysli, že unavení zedníci se v závěru kariéry přeškolí na experty IT nebo ministry a odpočatý ministr bude zedničit.

Možným řešením bude zkrácení pracovní doby. Nepřetržitý šestihodinový pracovní výkon bude vyšší a může se blížit výkonu osmihodinové pracovní doby. Mzdy by měly být i za zkrácenou pracovní dobu důstojné, aby nikdo nebyl nucen k dalším pracovním úvazkům, jak se to děje již nyní. A pokud mzdy budou sledovat slibovaný růst růstu a elity si nebudou ukrajovat násobek svého přiměřeného dílu zasloužených odměn, není nemyslitelné (po určitých úpravách) ani udržení průběžného důchodového systému. Část pracovníků penzijních fondů si bude muset najít užitečnější zaměstnání.

Ve hře jsou také pokusy přenést na rodinu péči nejen o staré, ale i o ostatní příbuzné, neschopné zajistit vlastní existenci (invalidy, nezaměstnané). Tento model podněcuje k růstu natality, větší počet potomků snadněji zajistí rodiče ve stáří, ale jen pokud mají práci, jinak naopak zůstanou na krku rodičům a strhnou do bídy celou rodinu. V případě jeho postupného zavedení by argument o nepříznivém demografickém vývoji spadl nejspíš pod stůl. V Evropě je podobný model ovšem už dávnou minulostí a návrat k němu by byl nejen dlouhodobý, ale i velmi problematický.

Ptám se, zda lze rozvíjet kulturu civilizace zcela jinými prostředky, než ze kterých vzešla ? Nesnažili bychom se přesadit prvky jiných kultur do našeho prostoru ?

Staříci by se mohli usmívat nad naivitou mládeže přesvědčující před časem bábu a zároveň zlomyslně litovat, že dnešní vládci rychleji nedotáhli do závěrečné fáze také školné, aby včerejší středoškoláci, freneticky tleskající pravici, museli dnes pro změnu přesvědčovat dědky o nezbytnosti podpory jejich vzdělání. Prozatím zdravé mládí by zase mohlo být škodolibé při pohledu na churavějící starce čekající, jakou standardní péči jim nabídne připravovaná zdravotní reforma. Vše ale do času, do zpěvu nebude nikomu, kromě minority, mnoucí si již ruce nad zdánlivě úspěšným postavením Kolumbova vejce na špičku nože.

Vytisknout