Revoluce 2011, déjà vu 1848

23. 2. 2011 / Robert Zaretsky

Pozadí obou sérií revolucí je podezřele podobné. Naše nedávná "velká recese" byla pouhým škytnutím ve srovnání s hospodářskou depresí známou jako "hladová léta", která převálcovala Evropu ve 40. letech devatenáctého století. Katastrofální sklizně tehdy všude vyhnaly do výše cenu obilí; obyvatelé měst vydávali více peněz na potraviny a tudíž kupovali méně jiného zboží; průmyslová a komerční činnost slábla, až se skoro zastavila. Žádný div, že se Alexis de Tocqueville tak hrozil důsledků: "svět rozdělený na ty, kteří nemají nic sjednoceni ve společné závisti, proti těm, kdo mají vše sjednoceni ve společném děsu".

Tocquevillův rozpolcený svět nicméně přemosťovaly nové formy komunikace. Noviny byly sice pořád poměrně vzácné a pečlivě nad nimi bděli vládní cenzoři, ale jejich vliv postupně sílil v důsledku šíření gramotnosti a vzniku šestákového tisku plného inzerátů a reklam, díky němuž se stal tisk cenově dostupnějším. Stejně důležité byly železniční a telegrafní sítě explodující po celém kontinentu, které umožnily rychlé pohyby sociálních aktérů a šíření politických událostí.

K ohromujícím událostem roku 1848 přispěly také formy sociálních sítí mnohem starší než Facebook. Tak například kavárny si předplácely noviny, aby přilákaly a udržely zákazníky. Nabízely tak veřejný prostor, v němž klientela nejen četla zprávy, ale také o nich debatovala. Pouta mezi politickými disidenty posilovala kromě toho řada tradičních praktik a rituálů, které jim poskytovaly sociální strukturu a komunikační sítě. Politické rozhořčení se mohlo ventilovat na slavnostech jako byly karnevaly -- a dokonce i ostentativně nepolitické bankety dávaly jinak umlčovanému hlasu disidentů příležitost, aby byl slyšen.

Podobně jako v Tunisku zažehl revoluce roku 1848 akt sebeobětování; nesáhl po něm ovšem zoufalý mladý muž na protest proti starému a brutálnímu vládci, ale zoufalý (a méně brutální) starý vládce pokoušející se umlčet lidové protesty. Pařížští republikáni, kterým bylo znemožněno zorganizovat politický mítink, se rozhodli pro velmi francouzské řešení. Na 22. února zorganizovali masový banket, na němž si chtěli připít na konec vlády krále Ludvíka Filipa. Když vláda banket zakázala, stalo se, co se dalo očekávat: vypukly pouliční demonstrace.

Následovala série krvavých a urputných srážek mezi povstalci a městskou gardou; vojenští velitelé podobně jako jejich dnešní tuniské a egyptské protějšky drželi své jednotky mimo bitvu. V noci na 23. února začala garda střílet na skupinu protestujících a zabila nebo zranila přes padesát mužů a žen. Masakr ovšem "pařížskou ulici" nijak nezkrotil, naopak ještě vystupňoval její hněv. Ludvík Filip nakonec přes rady ministrů a generálů vyslyšel slova Emila de Girardin, majitele novin La Presse, tištěného francouzského ekvivalentu dnešní Al-Džazíry: "Abdikujte, Sire!" Příštího dne dopoledne vyšel básník Alphonse de Lamartine na balkon pařížské radnice a nesmírnému davu shromážděnému pod ním ohlásil zrození Francouzské republiky.

Zatímco zpráva o pádu Bastilly potřebovala roku 1789 týdny na to, aby prošla Evropou, zpráva o zmrtvýchvstání Francouzské republiky se rozšířila po nových komunikačních linkách za pár hodin, nanejvýš dnů. Vlaky rachotící po kolejích a parníky brázdící Atlantik rozvážely novinové články a očité svědky doplňující podrobnostmi titulky vyťukávané po telegrafních linkách. Obrovská rychlost, s jakou přicházely zprávy, vzrušovala kontinent neméně než jejich obsah. Už v prvních březnových dnech se studenti od Berlína po Budapešť a od Piemontu po Prahu hrnuli do kaváren, aby si pročetli noviny. Debaty se přelily do ulic a události po celé Evropě zrcadlily dramatický oblouk, který jako první sklenula Paříž.

Zde ale paralely mezi zbytkem Evropy a Paříží končí. Francie byla jedinou zemí, která skutečně dokázala svrhnout svého monarchu. Jinde se trůny otřásly, ale nikdy nepadly.

Králové namísto toho poodstoupili a pozorovali, jak protestující, kterým se dostala příležitost vládnout, se namísto toho začali mezi sebou hádat. To byl sotva recept na to, jak se udržet u moci, zvlášť když jejich země pořád čelily naléhavým hospodářským problémům. Netrvalo dlouho a Habsburkové i Hohenzollernové využili tyto zmatky ke znovuzískání moci. Pro ty, kdo žili na východ od Rýna, skončilo jaro národů dřív, než vlastně začalo.

Dokonce i francouzská Druhá republika časem podlehla svodům autoritativní vlády. V neblahých červnových dnech republikánská garda postřílela přes 4 000 lidí protestujících proti rozhodnutí vlády o zrušení podpory v nezaměstnanosti. O šest měsíců později zvítězil v prezidentských volbách ke zděšení republikánů Louis Napoleon Bonaparte, Napoleonův synovec. Obavy republikánů ze zakrátko naplnily, když Louis Napoleon svrhnul republiku a prohlásil se sám za císaře. V celostátním referendu pak změnu z republiky na císařství zpečetilo osm z deseti Francouzů.

Revoluci roku 1848 rozdrtil ve Francii nový typ autoritativního režimu, který dokázal chytře využít jazyk populismu a rafinovaně kooptovat potenciální protivníky, přičemž mu nechyběla vůle zničit ty, kdo se odmítli podřídit.

Je samozřejmě příliš brzo na to, abychom mohli říci, jestli například podmínky v Egyptě budou vybízet k "bonapartistickému" řešení. Není ale příliš brzo na to, abychom připomenuli Tocquevillovu poznámku učiněnou poté, co Bonaparte pohřbil republiku: "Není nic nádhernějšího než umění být svobodný, nic se ale neučí obtížněji než jak tuto svobodu využívat."

Robert Zaretsky je profesorem historie na Honors College Houstonské univerzity. Společně s Alicí Conklinovou a Sarah Fishmanovou je autorem knihy France and Its Empire Since 1870 (Oxford University Press).

Copyright ©2011 by Le Monde diplomatique -- distributed by Agence Global. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.