Voliči Zelených chtějí být klamáni

22. 2. 2011

SPIEGEL ONLINE: Tento týden vychází Vaše kniha "Válka, atom, chudoba. O čem mluví, co dělají: Zelení". Před deseti lety jste se již jednou knižně vypořádala se svou bývalou stranou. Proč nyní ještě jednou?

Jutta Ditfurth: Na příkladu Zelených se dá dobře ukázat neo-konzervativní rollback v této zemi – a to je jejím tématem. Podívala jsem se, jak Zelení své voliče integrují, třebaže často dělají pravý opak toho, o čem mluví: v případě atomové energie, ve válečných a sociálních otázkách. Zelení jsou mistři v umění zrady.

SPIEGEL ONLINE: Předhazujete Zeleným zradu i v případě stuttgartského nádraží – Stuttgart 21. Ale nyní se Zelení z Badenska-Württemberska postavili zcela jasně proti S21...

Ditfurth: Ne, chtějí jen právě tolik protestu, kolik potřebují, aby se dostali do vlády. V roce 2004 hlasovali ve spolkovém sněmu a v dozorčí radě Deutsche Bahn pro Stuttgart 21, to rádi zamlčují. Mohli by požadovat pro Stuttgart plebiscit, jedná se přeci o stuttgartské nádraží. Namísto toho chtějí plebiscit pro celé Badensko-Württembersko. Tím se podzemní nádraží zrealizuje zcela jistě, protože mnozí obyvatelé malých měst v okolí podzemní nádraží prostě chtějí.

SPIEGEL ONLINE: Stuttgartští Zelení tedy vědomě mystifikují?

Ditfurth: Je sice možné, že někteří ze zelených politiků hlavovou nádražní stanici považují za rozumnou. Ale i oni jednají tak, že S21 nakonec realizován bude. V srpnu 2009 Zelení pochopili, že by se protesty mohly stát nevypočitatelnými. Navrhli proto Kulatý stůl. Po krvavém policejním nasazení ve Schlossgarten musel Mappus vystupovat opatrněji a přidal se k návrhu Winfrieda Kretschmanna vzít ministra Heinera Geißlera jako smírčího rozhodčího.

SPIEGEL ONLINE: A tím Zelení vzali protestům jejich ostří?

Ditfurth: Ano. Mnozí zelení pocházejí z prostředí občanských hnutí a vědí, jak se dá zasahovat za účelem zmírnění. Uchopili tu měšťanskou část odporu doslova za čepici a posadili ji na pohovku: "Tak, a teď se dívejte na televizi." Tam se mohou zelení politici profilovat jako experti – a to zpolitizované občany fascinuje. Místo toho, aby svůj odpor vynesli do ulic, tak mnozí sázejí už jen na zemské volby. Přitom prohlašuje zelený špičkový kandidát Kretschmann zcela veřejně, že Zelení zachování hlavového nádraží vůbec neslibují.

SPIEGEL ONLINE: Co by bylo alternativou ke Kulatému stolu?

Ditfurth: Takové nabídky ke smíru přicházejí vždy teprve tehdy, když už státotvorná zařízení neví, jak se odporu zmocnit. Tedy přesně v momentu síly, kdy je nutné takové smírčí nabídky odmítnout. Tuto zkušenost jsme udělali s mimoparlamentním hnutím proti atomovým elektrárnám v sedmdesátých letech: že je nutné uspět z vlastních sil. Tehdy nedošlo k vybudování plánovaných devadesáti až pětiset atomových elektráren, vybudováno jich bylo jen něco okolo dvaceti.

SPIEGEL ONLINE: Vy sama jste ale koncem sedmdesátých let spolupůsobila na metamorfóze ekologického hnutí v politickou stranu a patřila jste dlouhá léta k předsednictvu Zelených.

Ditfurth: Po tzv. německém podzimu v roce 1977 a po změně BRD na policejní stát při anti-atom-demonstracích v Brokdorfu, v Grohnde a v Kalkaru jsme se zaměřili kvazi z nutné sebeobrany na vznik politické strany. Velkou výmluvou represe proti levici byla tehdy RAF (Rote Armee Fraktion) – kterou jsme jako nedogmatická levice ostře kritizovali.

SPIEGEL ONLINE: Tedy politická strana jako obranná hráz?

Ditfurth: Samozřejmě, že jsme věděli, že i politická strana znamená integrační nabídku vůči státu. Proto jsme to chtěli politickým kariéristům u nás hodně znesnadnit. Zavedli jsme rotační princip, oddělili stranický úřad od politického mandátu a navíc jsme rozhodli: žádný poslanec nemá vydělávat více než kvalifikovaný dělník.

SPIEGEL ONLINE: Což na veřejnosti přispělo k přesvědčení, že Zelení nejsou politicky schopnou stranou.

Ditfurth: Ale zapůsobilo to. Tato pravidla nějakou dobu přizpůsobovací kurz zabrzdila. Proto také „realos“ (tzv. realistické křídlo Zelených) proti tomu tak ostře bojovali.

SPIEGEL ONLINE: Ti tzv. „realos“ u Zelených byli kromě jiných Joschka Fischer a Daniel Cohn-Bendit, kteří pocházeli z frankfurtské sponti-scény (nedogmatická „spontánní“ levice). Ve Vaší knize popisujete, jak se tato skupina počátkem osmdesátých let dostala k Zeleným. Jestliže přijmeme Vaši verzi, pak Fischer a Co. už tehdy zamýšleli opanovat Zelené.

Ditfurth: V pěti letech budování Zelených od konce roku 1977 jsme s frankfurtskými „spontanisty“ neměli mnoho společného. Mnozí z nich povívali frustrovaně u barových pultů a vyprávěli si své hrdinské historky. Ekologické otázky považovali za směšné – a my jsme považovali Fischera a Cohn-Bendita za patriarchální chvástaly. Jednoho dne pak přišla parta okolo Fischera do kanceláře krajského svazu. Hodně jsme se tomu divili: "Proč chcete vstoupit? Říkáte přeci, že ekologie je směšným tématem." Oni odpověděli: "Chceme dostat našeho kámoše Joschku do bundestagu." To bylo v říjnu 1982 – a v březnu 1983 už tam byl. Protože jsme si nevšimli, že se frankfurtští „spontis“ spojili s rasistickými zelenými šosáky z venkovských krajských svazů – proti zlu, proti levicovému Frankfurtu, který jsme symbolizovali.

SPIEGEL ONLINE: A proti těmto údajně odepsaným kohoutům se Zelení ve své zakládající fázi neuměli bránit?

Ditfurth: Byli jsme pořádně naivní. Přenesli jsme kulturu občanských iniciativ anti-atomového hnutí na politickou stranu. V tehdejší občanské iniciativě se nedalo materiálně nic sklízet – tam nevstupoval nikdo, kdo chtěl dělat politickou kariéru a chtěl zbohatnout. Nepochopili jsme, že by „realo-spontis“ mohli a chtěli využít basisdemokratické struktury jako otevřených vrat k převzetí hessenských Zelených.

SPIEGEL ONLINE: Ale proč se vůbec stali Zelení pro bývalé „spontis“ zajimavými?

Ditfurth: Náš postupný úspěch kriticky pozorovali. Konkrétní důvod pak přišel v září roku 1982. Bylo to před novými volbami – a Willy Brandt prohlásil v jedné z televizních debat, že je nyní nutné přemýšlet o většině nalevo od CDU. V tom okamžiku si Fischer, Cohn-Bendit a Co. uvědomili, že je zde jedinečná historická příležitost dostat se k „prebendám“. Tak o tom zcela otevřeně diskutovali v časopise "Pflasterstrand", který jsme my nečetli. Okamžitě pochopili, že se ten zelený projekt, na který se dívali tak opovržlivě, mohl stát jejich účelovým vehiklem.

SPIEGEL ONLINE: Po letech vládní odpovědnosti a třebaže se zřekli radikálních tendencí: Jak to, že Zelení platí dnes opět za protestní stranu?

Ditfurth: Mystifikace být jaksi „jinými“ se daří jen proto, že dnešní zelení voliči chtějí být mystifikováni a sami mystifikují. Zelení jsou stranou vyšší a zdrsnělé střední třídy. Alternativní image si atestují navzájem. Čtyřicátníci v dobře placených pozicích se dvěma dětmi, vlastním bydlením, majetkem, akciemi a pravidelným cestováním letadly, kteří Zelené volí, protože jsou „šik“, se mnou nenechají přesvědčit o tom, že Zelení už nejsou žádnou sociální stranou, protože je to vůbec nezajímá.

SPIEGEL ONLINE: Ale v politice vzdělávání se Zelení sociální otázkou přesto zabývají. V Hamburku se pokusili prosadit delší společné vzdělávání – namísto 4 to mělo být 6 let základní školy. A třebaže to zkrachovalo, tak se přesto chovali ne-elitně.

Ditfurth: Německo je v evropském srovnání v mnoha otázkách skutečně zaostalé. Šest let je lepší variantou než čtyři roky, ale dvoutřídní škola měla zůstat v Hamburku zachována – a hamburská zelená GAL s tím souhlasila. Lidé, kteří mají méně peněz – příjemci sociálních a podpor v nezaměstnanosti (Hartz-IV), mnozí migranti, nižší střední třída – ti dobře vědí, že Zelení jsou jejich životu nekonečně daleko vzdáleni. Ve velké většině se v Hamburku ani na plebiscitu ke školské reformě nepodíleli!

SPIEGEL ONLINE: Jestliže jsou Zelení takoví, jaké je líčíte, pak by se od nich museli všichni lidé, kteří se angažují za ochranu klimatu a proti atomovým elektrárnám, s hrůzou odvrátit. Přesto k nim vstupují každým rokem lidé, kteří chtějí dělat ekologickou politiku.

Ditfurth: Protože už pod ekologií nechápou nic jiného než rozředěné představy o ochraně klimatu. Ale kořenů výrobních vztahů, které ničí člověka i přírodu, se nedotýkají. Zelení a jejich voliči se dnes nezajímají ani o výrobní poměry, ani o získávání surovin v celém světě a ani o export jedovatých odpadů. Akceptovali také dominanci automobilové dopravy a privatizaci železnice, předpoklad její dnešní katastrofy, Zelení to v bundestagu odhlasovali. U dnešní zelené politiky životního prostředí jde už jen o vlastní jídlo, ekologické hadříky, rozdělené odpadové hospodaření a o nežádoucí pesticidy ve vlastní zahrádce.

SPIEGEL ONLINE: Tvrdíte o Zelených, že se z původně pacifistické strany stali stranou válečnou. Spolkovému předsedovi Cemu Özdemirovi dokonce předhazujete, že běhá „na lajně USA“.

Ditfurth: Özdemir se v roce 2002 (po aféře s bonusovými lety a po skandálu se soukromým kreditem, který dostal od PR-poradce firmy Hunziger) po nějakou dobu z německé veřejnosti vytratil. Byl v USA, podporován nadací German Marshall Fund, a absolvoval tam něco na způsob dodatečného vzdělání. Poté následoval jeho strmý politický vzestup – a najednou sedí ve všech možných grémiích, která mají vždy cosi společného s tím, jak se Evropa a Německo chovají vůči USA. V říjnu 2010 zveřejnil Wikileaks okolo 400.000 tajných dokumentů k válce v Iráku. To považoval Cem Özdemir za eticky znepokojivé. Ale to byli Zelení kdysi pro jasnou transparenci!

SPIEGEL ONLINE: Zní to jako spiklenecká teorie.

Ditfurth: Sama jsem ovlivňování ze strany vlády USA zdejší politiky zažila: Když jsem byla spolkovou předsedkyní Zelených, pokusil se mne US State Department kontaktovat. Řekla jsem jim: nemám zájem. Při mé přednáškové cestě v USA se o to pokusili opětovně. V Georgetown University ve Washingtonu jsem najednou stále před zvaným publikem – mezi nimi velká hromada uniformovaných a spolupracovníků CIA. Velmi hlasitě jsme se pohádali – a bývalý velitel Berlína vykřikoval: "Kdybychom bývali chtěli, pak by Zelení vůbec neexistovali!" Můj hostitel z univerzity se mne po akci pokusil přesvědčit, abych spolupracovala na studii o Zelených. Účast na ní prý slíbili i jiní Zelení – „dobří přátelé“ jako Otto Schily a Lukas Beckmann.

SPIEGEL ONLINE: Vy dvojí tvář Zelených kritizujete – ale strana přeci ve vládní zodpovědnosti nejedná nijak jinak než ostatní: musí válčit se svízeli státního rozpočtu, s koaličními partnery a existujícími smlouvami. Například v Hamburku musela GAL (Hamburští Zelení) po volbách v roce 2008 konstatovat, že nemohou firmě Vattenfall zakázat výstavbu uhelné elektrárny v Moorburgu, pokud se Vattenfall bude držet emisních předpisů. Proč takové reálné nutnosti neuznáváte?

Ditfurth: Neexistují záležitosti, které někoho k něčemu nutí, jde vždy o zájmy. A v Hamburku věděli Zelení zřejmě už předem, že se Moorbugu nedá juristickou cestou zabránit. Všechny strany své voliče obelhávají, neexistuje ale žádná jiná strana, která by vykazovala tak grandiózní diferenci mezi image a realitou.

Zdroj: Spiegel Online 20. 2. 2011 ZDE

vycházející kniha Jutty Ditfurth:

Jutta Ditfurth: Krieg, Atom, Armut. Was sie reden, was sie tun: Die Grünen, Berlin: Rotbuch Verlag, 288 stránek, 14,95 Eur.

Vytisknout