Hrůzostrašný sen občana Janoveckého

21. 2. 2011 / Jiří Šejnoha

Ztráty na životech byly srovnatelné se svržením atomové bomby na Hirošimu, avšak s jedním malým rozdílem: v Hirošimě zahynuli civilisté v několika vteřinách, kdežto v Drážďanech k tomu spojenci potřebovali několik hodin. To byl opravdový posun ve válečné strategii. Učiněný zázrak 20. století. Nebyl by to ale Kurt Vonnegut, sám německého původu, aby se k německým ztrátám nevyjádřil po svém: "Byl jsem jediný, kdo na spojeneckém náletu vydělal; za každého mrtvého Němce jsem nakonec dostal tři dolary." Kniha, která se rychle stala světovým bestsellerem, autorovi v prvním vydání vydělala přes 300 000 dolarů. Tahle skutečnost ale nebyla příčinou oroseného čela právě probuzeného občana Janoveckého.

Při čtení knihy mu zůstal rozum stát nad jednou kapitolou, v níž autor posadil hlavního hrdinu, Billyho Pilgrima, s nedopitou láhví šampaňského k televizi, v níž zrovna běžel film o amerických bombardérech a chrabrých mužích, kteří s nimi za druhé světové války létali. Hlavní hrdina knihy ale jeden takový nálet prožil fyzicky, jako válečný zajatec v den bombardování v Drážďanech nuceně pracoval a bombardování přežil. Film ho neskutečně nudil, neboť měl, jako většina na filmový pás převedených skutečných příběhů, k realitě hodně daleko. Posílen alkoholem a v polobdění si ve své mysli promítl film nejprve obráceně. Jeho děj, viděný Billym pozpátku, vypadal asi takhle:

Tak přesně tohle pana Janoveckého nesmírně rozrušilo, musel si totiž tuhle pasáž přečíst několikrát po sobě, čímž se film promítnutý pozpátku nesmazatelně vryl do jeho paměti. Spánek má za úkol všechno přerovnat a ve snech pak s dřívějšími prožitky obvykle pořádně zamíchá. Freude, Freude, Freude, vždycky na tebe dojde, mohl by Janovecký potvrdit po téhle děsivé noci.

Jeho hrůzný sen ho nejprve posadil do předposlední řady sedadel Vladislavského sálu na Pražském hradě. Zaznělo 21 dělostřeleckých salv, Václav Klaus pozpátku složil Ústavou předepsaný slib a vrátil prezidentskou funkci do rukou předsedy poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. To se ve snu opakovalo ještě jednou, když se Janovecký v časové smyčce snu přenesl do roku 2003. Oběma dvěma Klausovým abdikacím přihlížel budoucí prezident Václav Havel, který v té době ještě nevěděl, že bude pozpátku resignovat na prezidentskou funkci dokonce třikrát, a že naposledy odevzdá svou funkci v roce 1989 do rukou komunistických zastupitelů. Havel se chvíli před poslední abdikací bude procházet po Hradčanech v trochu krátkých a jeho postavě nehodících se kalhotách, aby tím dal najevo svoje sympatie k dělnické a rolnické třídě. Zpocený Janovecký pak byl přítomen v soudní síni při vyhrané arbitráži mezi ČR a americkou společnosti CME, před jejímž rozsudkem majitel CME Ronald Lauder slavnostně odevzdal české vládě 10,7 miliardy Kč. Nebyla to poslední vyhraná arbitráž stát versus soukromé společnosti, Nomura ještě vrátila 3,6 miliardy, avšak původně chtěla sama od sebe vrátit do České republiky 40 miliard. Škoda, že jí čeští právníci tolik slevili. Z obav před podobným výsledkem podnikatel Josef Šťáva poté, co vyhrál svůj spor v kauze Diag Human, čímž získal nárok na 8,33 miliardy, náhle z nepochopitelných důvodů stáhl svoji žalobu proti českému státu a zmizel ze scény. Nomura zrušila prodej akcií Plzeňského Prazdroje do Jihoafrické republiky a vrátila akcie IPB státu.

Do Harvardských investičních fondů znenadání přitekla ze zahraničí ohromná suma peněz. Fondy začaly pracovat na plné obrátky. V roce 1994 se pak vrátil z Baham i hlavní akcionář Harvardských fondů Viktor Kožený a dal všechny svoje záležitosti do pořádku. Získal finanční kapitál prodejem bezcenných kupónových knížek, za které mu lidé ochotně platili jednotnou cenu 10 000 Kč. Byl to důvěryhodný člověk, nijak se tedy nesmlouvalo. Občan Janovecký mu také slepě naletěl. Pak mu to celé došlo. Janovecký se v této chvíli vrtěl na posteli jako šílený. Nevěděl, co si má počít. Dostal dobrý nápad. Zkusí tu proklatou knížku aspoň udat v Centru kupónové privatizace. Třeba za ni něco dostane. Podařilo se mu to. Knížku vrátil a dostal za ni jen 1 000 Kč. Byla to ztráta, ale v životě už ztratil víc. Janovecký byl pak svědkem vracení restitučního majetku od restituentů českému státu. Privatizátoři stáhli své privatizační projekty. Karel Kryl začal znovu zpívat protestsongy. Václav Havel se rozvedl s Dagmar Veškrnovou a jal se znovu žít s první manželkou Olgou, která měla sympatie celého národa. Prezident Havel procházel pozpátku chodbami Pražského hradu a lamentoval nad odpornými koberci, které tam bude muset zanechat svému následníkovi. Doktoru Husákovi se tím sice malinko pomstí, ale tomu to v podstatě nebude příliš vadit. Bude mít úplně jiný vkus. Mejdany s kamarády na Hradě byly úžasné a v podhradí se postupně vracely peníze ukradené kdekoliv za bílého dne.

V roce 1992 jsme se opět spojili se Slováky a vytvořili s nimi federaci. Nebude to definitivní řešení, později vytvoříme opravdovou republiku Čechů a Slováků. Mnohé státy nám to poměrně harmonické soužití dvou národů v klidu a míru budou závidět. Především další slovanské státy na Balkáně, který v té době hasil požáry a křísil své mrtvé. Rodiny znesvářených Srbů, Chorvatů a Bosňanů se také začaly postupně usmiřovat. Bude zase dobře, jen co se jim ze záhrobí vrátí milovaný vůdce národa a sjednotitel Jugoslávie Josip Broz Tito. Na 86 km dálnice D1 zahynul při automobilové havárii Alexandr Dubček. Nebylo se čemu divit, když si to jeho řidič hnal po dálnici pozpátku rychlostí 140 km/hod. K naší smůle nestačil splnit svůj slib, že "raz povie, ako to bolo". Vlastne, ako sa to naozaj ešte stane.

O Dubčekově tragické smrti se Janovecký dozvěděl z televize. Nova ještě tehdy nevysílala a tak byla událost popsána poměrně pravdivě a nezkresleně. U televize ještě chvíli vydržel. Po prezidentské volbě se bude vysílat v televizi projev Václava Havla, který chtěl občany varovat, neb z vlastní zkušenosti věděl, co všechno přišlo a co se už stalo. Havlova slova o tom, že on sám není nepřítel socialismu, a že nechce obnovit kapitalismus, vyšla úplně naprázdno. Havel ve svém projevu varoval před vysokou nezaměstnaností, exekucemi, řáděním mafií, rozkrádáním státního rozpočtu, před organizovaným zločinem, drogami a před obrovským nárůstem kriminality. To mu nemohl v té chvíli nikdo uvěřit. Nic nemohlo být horšího, než to, co teprve přijde. 40 roků strašného totalitního vládnutí jedné strany. Lidé mu naštěstí nepřáli sluchu a půjdou radši za druhým mužem, který se předtím stal ministrem financí. Ten uměl tak krásně mluvit, skvěle lyžovat, hrát tenis, všemu rozuměl, navíc moc nepil a nekouřil. Znenadání se Janovecký ocitl mezi lidmi na Letenské pláni. Stálo tam v mrazu na půl miliónu lidí a poslouchalo jednotlivé projevy řečníků. Jaroslav Hutka zazpíval pozpátku písničku s textem Co je nejkrásnější, ... a hned potom odletěl letadlem do Nizozemska. Úředníci na ruzyňském letišti ho nejprve nechtěli pustit do letadla, ale nakonec zvítězil soucit. Dobrovolný exil mu Janovecký nepřál a chtěl ho mít doma živého. Jeho vinylové desky mu nestačily. Havel měl v té době za sebou už 13 let v prezidentské funkci.

Z letenské pláně se Janovecký ocitl nejprve v Činoherním klubu, kde sledoval, jak na popud Václava Havla bylo zrušeno Občanské fórum. Pak se znenadání objevil uprostřed davu studentů v páteční večer na Národní třídě, kde bylo velmi rušno. Ozbrojení policajti tam svými obušky léčili rány studentům a mládež se zvedala ze studené dlažby na nohy. Znenadání se studenti seřadili do sevřeného tvaru a začali před sebou tlačit sešikované policejní sbory. Někde se objevila fáma, že student Šmíd vstal z mrtvých jako Ježíš Kristus a doma se proměnil v Ludvíka Zifčáka. Z davu lidí bylo slyšet: Máme holé ruce! Jejich holé ruce zatlačily nepochopitelně policisty do postranních uliček a průvod mohl nyní volně procházet Prahou. Studentský průvod dospěl až na Albertov, kde se po písni Gaudeamus igitur všichni v klidu rozešli a vrátili se domů nebo na koleje. Pro všechny začal zase normální školní život, celodenní strava ve vysokoškolské menze byla zase kolem deseti korun a pobyt na kolejích stál měsíčně 300 Kčs. Janovecký si oddychl, nenáviděl hádky a nesnášel vodní děla. V průvodu měl štěstí, nikdo mu žádnou ránu léčit nemusel. Jen se trochu bál, aby se o jeho účasti v průvodu nedozvěděl jeho vedoucí v zaměstnání. Byl to totiž zapřisáhlý rudokožec, který vyžadoval v práci přísnou disciplínu. Tvrdě odstrkoval a ponižoval ty, kteří se do něčeho pochybného a spojeného s politikou zapletli.

Odpoledne ještě zajel do Mototechny a vrátil tam svého lehce ojetého favorita. Dostal za něj zpátky plnou kupní cenu 85 000 Kč, na kterou potom bude šetřit 15 let. Za tu dobu nebude nikdy na dovolené. V tu chvíli byl velmi spokojen, dalo mu to zapomenout na průšvih s kupónovou knížkou a Viktorem Koženým. V blažené euforii se rozhodl, že se nejdříve za půl roku zase nechá zapsat do pořadníku na stejné auto. To ještě chudák nevěděl, že se favority v Mladé Boleslavi brzo přestanou vyrábět úplně. Nahradí je pětikvaltové stopětadvacítky a Rapidy. Na svou dobu to také nebudou špatná auta.

Z Mototechny se ve tři odpoledne vrátil zpět do práce. Měl podvědomý strach ze šéfa a ten nepříjemný pocit se mu v hlavě stupňoval. Čekalo ho mimochodem 40 let komunistické zvůle a nesvobody. Začalo ho pobolívat břicho a za chvíli k tomu přistoupily nepříjemné křeče. Rychle pozpátku na WC! Ještěže to neměl z kanceláře daleko. Doběhl na poslední chvíli, kalhoty ještě stahoval, když jeho anální svěrač pouštěl první dávku. Chválabohu to všechno padlo do mísy. Strašně se mu ulevilo. Chvíli prudce oddychoval. Pak poslepu sáhl na věšák po ruličce toaletního papíru a zbledl. Nebyla tam. V tu chvíli se z toho příšerného snu probudil. Opatrně se podíval pod sebe. Bílé prostěradlo bylo neposkvrněné. Jen jeho duše se zmítala jakýmsi podivným neklidem.

Poznámka autora: Kurzívou vytištěné texty jsou úryvky z knihy Jatka č. 5, autor Kurt Vonnegut, překlad Jaroslava Kořána, knižní vydání v nakladatelství Volvox Globator, 1994. Jména a osoby jsou skutečné, příběhy se takto stát nikdy nemohly, byl to výplod autorovy čisté fantazie. V obráceném pořadí se to tak stát klidně mohlo, stejně, jako když spojenci vybombardovali Drážďany tak, že z původně krásného města zbyly pouhé trosky. O pár desítek let Němci vystavěli město nové, přinejmenším stejně krásné. Zdali se to podaří i nám v České republice? Autor by si nepřál nic jiného.