Cesta teroristické Libye do náruče západních korporací a politiků

22. 2. 2011 / Daniel Veselý

Zatímco Libyí nyní možná zmítá občanská válka poté, co její vůdce Muammar Kaddáfí nechal zmasakrovat stovky lidí a nakvap opustil svůj trůn (Pozn. red.: Britské listy od počátku upozorňovaly, že zprávy o útěku Muammara Kaddáfího jsou nepotvrzené, jeho nepřítomnost v médiích lze vysvětlit jinými důvody a útěk do zahraničí bez rodiny je extrémně nepravděpodobný; tyto zprávy byly nyní spolehlivě vyvráceny), západní státy a jejich mediální kohorty nepropukly v hysterický odsudek, jak by se podle brutality rozsévané plukovníkovými hrdlořezy dalo čekat. Libye se z mezinárodního padoucha, jímž byla celá 70. a 80. léta, pomalu transformovala do klíčové pozice ekonomického a politického partnera západních zemí zvláště poté, co Kaddáfí podpořil Bushovo tažení proti terorismu, přestože americké ropné korporace za rehabilitaci této neposlušné země lobovaly již v 90.letech.

"Vzteklý pes" Muammar Kaddáfí byl v 80. letech oblíbeným fackovacím panákem Reaganovy administrativy, která v roce 1986 nechala bombardovat hlavní město Tripolis a Benghází, neboť na základě zachycených zpráv z dálnopisu poslaných z Libye na ambasádu ve Východním Berlíně usoudila, že plukovníkův režim stál za atentátem na diskotéce v Západním Berlíně, a zanechala za sebou sto mrtvých včetně plukovníkovy adoptivní dcery

BBC ZDE

Není pochyb, že se Kaddáfího režim podílel na teroristických činech a Husákův normalizační režim ho vydatně zásoboval semtexem; ačkoliv byla jeho hrozba na Západě uměle démonizována a její rozměry nafukovány do bizarních rozměrů. Není tudíž tolik pozoruhodné, že neznámější teroristický zločin Libye -- atentát na letadlo nad skotským městem Lockerbie v prosinci 1988, při němž přišlo o život 270 lidí -- totiž s největší pravděpodobností spáchal Írán coby odplatu za Američany sestřelený civilní let jen pár měsíců předtím.

Times ZDE

Spojené státy koncem 80.let totiž potřebovaly získat Írán pro budoucí konfrontaci se Saddámem Husajnem, jenž byl v té době ještě jejich pevným spojencem. Libye opět jako fackovací panák přišla vhod a tento zločin vzala na svá bedra a pozůstalé odškodnila.

Doba, kdy byla tato africká země ostrakizována ať již oprávněně, či neoprávněně dávno minula. Ropné bohatství tohoto afrického státu i jeho obchodní potenciál pro západní státníky a společnosti převážily a zlé časy a minulá příkoří vzala za své. V roce 2004 zrušily západní státy zbrojní embargo uvalené na Libyi v roce 1986. Rok poté se její rozsáhlé ropné bohatství naplno otevřelo "světu", konkrétně americkým naftovým gigantů typu Occidental a Chevron Texaco, jež byly odměněny nejlukrativnějšími smlouvami.

BBC ZDE

O dva roky později zprostředkoval francouzský prezident Sarkozy Libyi prodej protitankových střel a komunikačních systémů včetně příslibu dalšího materiálu v celkové hodnotě 410 milionů dolarů.

Der Spiegel ZDE

Tentýž rok navštívil Libyi s fanfárami britský premiér Tony Blair, aby zde se svým protějškem dohodl konkrétní podrobnosti týkající se společného boje proti terorismu.

The Telegraph ZDE

Blairův doprovod z britské ropné společnosti BP tisku sdělil, že s libyjskými předáky podepsal kontrakt na těžbu ropy v hodnotě 450 milionů liber s tím, že hodnota vytěžené ropy může stoupnout až na 13 miliard liber. Sám Tony Blair prohlásil, že misi v Libyi chápe jako "klíčový úspěch v zahraniční politice svého premiérování."

List Guardian v těchto pro Libyi horkých dnech otiskl zajímavý článek "British Crowd Control Equipment" , v němž autor píše, že v loňském roce britská vláda schválila prodej "výzbroje na pacifikaci davu" do Libye ve výši 200 milionů liber. Tato výzbroj byla určena pro represivní libyjský aparát a proti civilistům a zahrnovala zásoby slzného plynu či "munici na pacifikaci davu." Dodatečný materiál určený plukovníkovu režimu měl obsahovat střelivo do ručních zbraní či pušky pro odstřelovače. Každý, kdo slyšel o hororu, jímž si musel projít a stále prochází libyjský demonstrant proti brutálnímu režimu, se při zmínce o puškách pro odstřelovače musí otřást hrůzou.

Na pomyslnou zlatou žílu v této na cenné nerosty bohaté zemi narazila rovněž Itálie, jež dříve Libyi kolonizovala. Itálie dnes z Libye dováží 20% své ropné spotřeby a již dříve masivně investovala do tamní energetické infrastruktury.

Counterpunch ZDE

Tato holá skutečnost není snad ve světle předchozích příkladů týkajících se ropných kšeftů plukovníkovy diktatury se západními giganty a politiky ničím výbušným, zvláště když se italský premiér Silvio Berlusconi s Kaddáfím rozhodl v roce 2009 založit pakt, v jehož rámci běží tvrdá kampaň proti migrantům směřujícím z Afriky do Itálie, již ve své zprávě hořce odsoudila organizace Human Rights Watch

HRW ZDE

I když západní politici zběsilé násilí v ulicích Tripolisu chladně odsoudili , snad nejhanebněji se k této situaci vyjádřil český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který tyranovi vyjádřil podporu, když prohlásil, že "pokud Kaddáfí padne, nastanou ve světě větší katastrofy." Přestože se západní ekonomické a politické elity již drahnou dobu objímají s jejich "zkurvysynem" z Tripolisu a ani se tím nijak netají, je postoj českého ministra zahraničí naprosto skandální a neomluvitelný. Měl by proto okamžitě odstoupit a Česká republika by se měla oficiálně omluvit obětem libyjského boje proti tyranii.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 22.2. 2011