Morální rozhořčení nic neřeší

22. 2. 2011 / Ivan David

O splnění těchto podmínek mě Michal Škop ve svém článku „Ideálem ČR není protekce a papalášství“, v němž se mnou polemizuje, nepřesvědčuje. Prohlašuje, že ve svém článku tvrdím, „že protekce je v politickém rozdělování veřejných peněz normou“ a hned to zpochybňuje jako odsouzeníhodný postoj. Každý, kdo klikne na můj článek, dočte se, že protekce je statisticky normální, ale nikoli normální z morálního hlediska, tedy jako společností uznávané správné jednání. Pojem „statisticky normální“ je sice poněkud vágní, ale každý pochopí, že to znamená, že jev je „hodně častý“, „většinově se vyskytující“. Je to od pana Michala Škopa, který vyučuje na VŠ statistiku, poněkud zvláštní, když proti tvrzení, že je něco „statisticky normální“, argumentuje jedním (!) protipříkladem, který dokonce protipříkladem není. Pokud klikneme na nabídnutý odkaz, zjistíme, že příkladem protekce při rozdělování peněz má být podle pana Škopa případ britského poslance, který byl odsouzen za to, že se podvodně snažil vyinkasovat parlamentní diety. Kde je jaká protekce při rozdělování veřejných peněz?

Vítězství univerzálního dobra bez boje, jen dobrou vůlí

Michal Škop naivně a zjevně ironicky podotýká, že bývalí ředitelé nemocnic Heger i David vědí, že bez „přímluvců“ by leccos u nich v nemocnici nebylo. To tito pánové samozřejmě vědí, ale pan Škop by měl vědět, že bez přímluvců by nebylo vůbec nic. Každý, kdo usiluje o zvelebení jemu svěřených statků, musí se za uplatnění svých myšlenek „přimlouvat“ a hledat pro tento záměr spojence, tedy další přímluvce. Je to stejné, ať je svěřený majetek veřejný nebo soukromý. Jsou ovšem i takoví ředitelé, kteří hledí dosáhnout pochvaly vrchnosti právě proto, že nic nechtějí, o zvelebení neusilují. To v případě, kdy je chátrání majetku vrchnosti lhostejné nebo i milé, a/nebo chce peníze uspořit na jiné účely.

Pan Škop předpokládá, že každé vydání peněz za pomoci přímluvců (tedy úplně každé), je „nehospodárný výdej veřejných prostředků“. Pan Škop se domnívá, že je-li někdo ministrem, měl by si začít myslet, že to bez „přímluvců“ jde, jinak je to podle pana Škopa „šokující“. To, že je třeba přímluvců pro prosazení čehokoli, nemůže ministr „odmítat“. Ministr se musí pohybovat v reálném světě, ať už je jakýkoliv. Je to stejné, jako by měl odmítat gravitaci nebo Archimédův zákon.

Jiná je ovšem otázka, jakou argumentaci přímluvců akceptuje, pokud o přihlédnutí k přímluvám rozhoduje, a zda má vůbec reálnou možnost v konkrétním případě něčemu špatnému (?!?) zabránit a něco dobré prosadit. Politologové amatéři by měli aspoň vědět, že ministr, jako každý úředník ve veřejné správě smí z titulu své funkce konat pouze to, co mu zákon ukládá, na rozdíl od občana, který smí konat to, co mu zákon nezakazuje.

Ideální svět bez přímluvců

Pan Škop nechápe, že bez protekce („ochrany“, podpory, přímluvců) nelze nikdy uspět tam, kde není zákonný nárok. Jakmile se rozhoduje „politicky“, je třeba získat souhlas funkcionáře nebo orgánu. Jinak to být ani nemůže. Rozhodující může být nějaký úředník, pokud je mu taková pravomoc zákonem svěřena (ač by třeba býti neměla), nebo to může být většina rady obce, zastupitelstva či parlamentní komory. Můžeme mít i oprávněné pochybnosti o tom, zda má být takové rozhodování zákonem svěřeno tomu kolektivnímu orgánu nebo funkcionáři, kterému svěřeno je. Můžeme mít pochybnosti o správnosti záměru a finanční přiměřenosti, kontrolovatelnosti, atd., atd. Pokud to chceme změnit, budeme pro to určitě potřebovat „přímluvce“ (tedy protekci) a ne málo, a ne ledajaké... Skutečně nemůže existovat plán, jak zamezit existenci přímluvců. K „přímluvcům“ je třeba počítat i aktivisty z různých občanských sdružení, i amatérské publicity, pokud mají autoritu, i respektovaná média. To co může ministr zkusit, má-li pro to politickou podporu, je změna pravidel, za co se mohou přímluvci přimlouvat a za co nemohou, protože pravidla jsou nastavena zákonem v důsledku úspěšného působení přímluvců, kteří si z nejrůznějších důvodů nepřáli, aby se rozhodovalo případ od případu „politicky“, či prostě řečeno svévolně a stanovili pravidla. (Jenže pravicová propaganda tvrdí, že pravidel je moc a poškozují iniciativu schopných, a stát má být minimální, ...a vůbec.) Na takovou změnu musí mít ministr velkou protekci, hodně přímluvců. Já jsem jich dost neměl už proto, že jsme byli menšinová vláda. Současná vláda zdaleka menšinová není, podívejme se, za co se přimlouvá. Je prý vládou odpovědnosti a boje proti korupci. Mě o tom už asi nepřesvědčí.

Příklad použití přímluvce

Pokud by pan Škop chtěl nějaký příklad, kdy jsem hledal přímluvce v zájmu nemocnice, mohu jeden pěkný poskytnout. Ihned po jmenování do funkce ředitele PL Bohnice jsem dostal od ministryně zdravotnictví dopis, že mám zajistit součinnost při delimitaci části pozemků PL Bohnice na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy za účelem stavby „ústavu pro mladistvé vrahy“. S tímto nápadem přišla do vlády ministryně Petra Buzková. Ústav měl stát asi 160 miliónů. Tento nesmyslný záměr se mi hrubě nelíbil, protože výchovný ústav takovéhoto typu zcela jistě do areálu zdravotnického zařízení nepatří, pokud má vůbec existovat. Kapacita ústavu měla být asi 30 chovanců. Záměr byl čistě populistický po „kmětiněvské vraždě“ a možná za ním byla nějaká stavební firma hledající tučnou nepřehlednou zakázku.

K vraždě spáchané mladistvým nedochází tak často, aby se kapacita ústavu mohla naplnit. Moje neochota splnit vládní úkol mohla být důvodem k mému odvolání. Proto jsem taktizoval a zdržoval, abych realizaci nesmyslného projektu zabránil. Petra Buzková dokonce posléze prosadila, že se peníze na tuto „výchovnou“ stavbu budou brát z velmi chudého „fondu na obnovu a rozvoj odborných léčebných ústavů“, takže se zdravotnictví má ukradnout nejen pozemek, ale i peníze.

Celková zanedbanost těchto ústavů se odhaduje asi na 10 miliard, ale ve fondu bývalo asi 100 mil. (nejspíš je už zrušen úplně). Po změně vlády, jsem já, člen ČSSD hledal proti záměru ministryně za ČSSD přímluvce ve vládě ODS, aby se předchozí vládou schválený projekt nerealizoval. Našel jsem ho v osobě náměstka ministra zdravotnictví - pana Šnajdra. Je úplně jedno, co si o tom pánovi myslím a co si myslí on o mně. Důležité bylo, aby se přimluvil, a on to zřejmě učinil.

Peníze byly místo na stavbu nesmyslného ústavu přesměrovány na rekonstrukci zdevastovaného pavilonu dětské psychiatrie (asi 70 mil.) s tím, že tam bude možno tu a tam se vyskytnuvšího dětského vraha umístit, jistě k velké radosti rodičů ostatních nemocných dětí. Nedošlo k tomu, že zatímco by se malá skupinka „mladistvých vrahů“ topila v přepychu předimenzované budovy, nemocné děti, které nikoho nezavraždily, by se dál trápily ve vybydleném pavilónu. Povedlo se. Mimochodem při tempu obnovy budov nastaveném v posledních dvaceti letech v odborných léčebných ústavech by došlo k rekonstrukci všech asi za 300 let, zatímco jinam tekly miliardy proudem. Část z nich odbočovala do kapes mafiánů, kteří nám vládnou, protože jsou bohatí a mohou si skoro všechno koupit. Říká se tomu kapitalismus. „Demokraticky“ v něm rozhodují většiny.

Lháři a mdlí duchové v tomto systému hledají morální obrodu světa. Tím se stávají hlavní překážkou pozitivních změn.

Výběr výběru a orgány nečinné

Pokud jde o „výběrové řízení“, pan Škop mě znovu ujistil, že ani v tomto bodu nepochopil podstatu. Naivně se domnívá, že se proti ředitelem Motola Ludvíkem popisované praxi lze „snadno“ dělat to, že se „vše přehledně zveřejní“. Jak by tím chtěl zabránit praxi, že „firma A se zúčastní, firma B se zúčastní, firma C se zúčastní, firma D vyhraje a firma E se zúčastní. A příště si to prohodí.“? Firmy se mezi sebou dohodnou a tuto svoji dohodu jistě přehledně zveřejní, jakmile naprší a uschne. Když se tak díváme, jak firmy cyklicky vítězí, můžeme vyslovovat různá podezření, ale dokazovat je budeme velmi těžko tak, aby to uspělo u soudu, pokud by se na soud někdo obrátil. Ostatně, kdo by to byl? Jedině veřejný žalobce z nějakého podnětu. Kdo by dal ten podnět? A s jakým asi výsledkem? Pane Škope, „přehledným zveřejněním“ se „za pár Euro“ problém nevyřeší.

Jako ministr jsem podal dvanáct velmi důkladně doložených trestních oznámení („oznámení podezření ze spáchání trestného činu“). Orgány „činné v trestním řízení“ byly nečinné až do mé rezignace. Můj nástupce (jakýsi Špidla) hned první den na hodinu odvolal z funkce ředitelku kontrolního odboru i její zástupkyni, které skutečnosti nasvědčující spáchání trestných činů kontrolní činností zjistily, a také ředitelku právního odboru, která je pro orgány „činné“ zpracovávala. Pak se orgány „činné“ odhodlaly k činu, kterým bylo „odložení“ všech oznámení. Nástupce mého nástupce (Bohumil Fišer) pak z titulu své funkce rozhodl, že se proti těmto rozhodnutím neodvolá. Pes je zakopán jinde, ale o tom jindy...

Pohádka o králi chodícím pěšky

Pan Škop „bere za samozřejmé“, že prezident nebo nějaký úředník nebude zneužívat svého postavení. To je pěkné, ovšem příklad, který jsem uvedl, reagoval na pohoršení, které vzbudilo doporučení ředitele Motolské nemocnice Miloslava Ludvíka, které dal pracovníkům této nemocnice, aby se důkladně věnovali významným pacientům. Pan Škop možná nepostřehl důležitou změnu ve zdravotnictví, a sice „svobodnou volbu lékaře“. To si mnozí vykládají pouze tak, že si pacient svobodně zvolí lékaře. Žádného lékaře ovšem k tomu donutit nemůže, takže to funguje také právě naopak. Lékař si svobodně zvolí, o kterého pacienta se starat bude, a kterého pečovat odmítne.

Mnoho pacientů (i v Praze) marně obtelefonovává lékaře, kteří by mohli být ochotni se jich ujmout. Někteří pacienti „kupodivu“ tento problém nemají. Každý se jich rád ujme a dokonce jsou bez rizika téměř neodmítnutelní.

Je to zneužití pravomoci veřejného činitele, když si hypotetická manželka hypotetického prezidenta vybere například Motolskou nemocnici? Je pacient povinen vyřizovat ošetření osobně? Může tam zavolat někdo místo něj? Je zakázáno volat řediteli? Smí ředitel zavolat přednostovi oddělení, aby se případu ujal?

To jsou všechno především výdobytky reforem po „plyšáku“, i když tento systém aspoň trochu existoval vždy, všude a ve všem. Pokud by nebyly zrušeny „komunistické“ zdravotní obvody (zavedené za Rakouska-Uherska), pak by jistě hypotetická manželka hypotetického prezidenta navštívila v ordinační době praktického lékaře, v jehož obvodu by se náhodou nacházel Pražský hrad, a tam by s lahvičkou ranní moči strávila pár hodin čekání, aby mohla být doporučena do spádového odborného pracoviště. (V případě duševní nebo pohlavní choroby, nebo kvůli předpisu brýlí by mohla jít hypotetická manželka prezidenta ke spádovým odborníkům bez doporučení praktického lékaře.) Jiný postup by musel být sankcionován. Tak by se mohlo zabránit panem Škopem pranýřovanému „papalášství“. Dnešní systém to neumožňuje. Pokud bych byl ministr a směl na podporu tohoto záměru užívat přímluvců, možná bych o tom uvažoval, ale priorita by to asi nebyla...

„Západoevropský slova smysl“

Pokud pan Škop opakovaně používá termínu „norma v západoevropském slova smyslu“ a domnívá se, že v Západní Evropě ke korupci nedochází, měl by zřejmě více číst zahraniční tisk nebo alespoň to, co do našich médií ze zahraničí občas pronikne přes redakční cenzuru. Jen namátkou z poslední doby např. dovolené členů vlády financované severoafrickými diktátory.

Na této západoevropské kultuře jsou podle pana Škopa založeny ideály „novodobé ČR“. Na „důkaz“ toho cituje první novoroční projev Václava Havla s jeho typickým pravdoláskovským moralizováním. Pan Škop se domnívá, že pak došlo k jakési „proměně“ Václava Havla. Jsem si jist, že Václav Havel je ve své podstatě stále stejný, jen jeho hodnotitelé se liší tím, zda a kdy tuto podstatu rozpoznali.

Někteří lidé mají problém rozlišit vemlouvavé žvanění od kritické analýzy reálného stavu. Ostatně na tomto faktu je odedávna založeno vymývání mozků, po němž se vymytí stanou vymývači.

Ani v Západní Evropě, ani tady, se občané s korupcí nechtějí smiřovat, ale plané moralizování občasných publicistů jí jistě nezabrání. To je těžká úloha pro motivované a znalé „sebevrahy“.

Vytisknout