Mýtus arabské revoluce

2. 2. 2011 / Lukáš Lhoťan

Osobně takovým bombastickým titulkům a připodobňování k pádu komunistických režimů nevěřím a nesouhlasím s jednoznačným líčením "arabské revoluce" jako vítězství arabského obyvatelstva a začátek demokratické revoluce.

Například srovnání Tuniska a Egypta a nepokojů v těchto zemích je velice zavádějící. Tunisko je země, která byla po mnoho desítek let sekularizována a nacionalizována. Oproti stavu v jiných zemích je v Tunisku islamistická opozice velice slabá a mnohem umírněnější, takže je malá pravděpodobnost islamistického puče. Taktéž samotná "revoluce" byla spíše sebezáchovným jednáním tuniských elit, které se rozhodly zvolit metodu "horečka lepší než smrt" a pouze využily lidových nepokojů ke kosmetické obměně režimu s pokusem o uvolnění.

Naopak v Egyptě je velice silná islamistická opozice, která se sice zatím tváří umírněně, ale historicky nikdy neměla daleko ke stejně brutálnímu prosazování svých cílů jako egyptské vlády. A na rozdíl od Tuniska je celá vládní garnitura mnohem prorostlejší s bezpečnostním aparátem. Přes optimistické prognózy některých komentátorů je nesprávné opomíjet varování, že situace v Egyptě spíše připomíná stav Íránu před svržením šáha.

V situaci, kdy islamistická opozice vedena Muslimským bratrstvem má k dispozici tisíce dobře vycvičených profesionálů, kteří se zocelili za desítky let boje s vládou a jejich umění konspirační činnosti je na mnohem lepší úrovni, než u egyptského bezpečnostního aparátu, je jakýkoliv silnější otřes hrozbou nejen pro režim a jeho exponenty, ale hlavně pro naše evropské zájmy.

Toto je nejspíše jeden z možných scénářů, který znepokojuje experty na zahraniční záležitosti Evropské unie a USA. Ze současných veřejných projevů a postupů americké vlády a EU je zřejmé, že není úplná shoda, jak se postavit k vývoji situace v Tunisku a Egyptě.

Z projevu americké ministryně zahraničí Clintonové je zřejmé, že se nejspíše americká administrativa poučila z chyb v případě vývoje v Íránu po svržení premiéra Mosadeka v 50. letech 20. století, který vedl ke krátkodobé stabilitě pod vládou šáha, ale nakonec jen ulehčil cestu k moci islamistům v čele s Chomejním.

Poslední vývoj tedy ukazuje, že jak západní vlády, tak i egyptské mocenské struktury si hrozbu "iránského scénáře" velmi silně uvědomují a tak nejspíše dojde k řízenému vývoji, kdy v nejhorším případě dojde k pádu Husního Mubaraka a jeho rodiny, ale v režii současného bezpečnostního aparátu, který se bude snažit o polidštění vlády. Jako vhodný kandidát se jeví Mohamed el-Baradej.

Prozíraví muslimové a Arabové by měli radši volit podporu varianty Baradeje, než riskovat totální anarchii ve jménu demokracie, která by vynesla k moci radikální islamisty, jako se to stalo v palestinských a alžírských volbách. Za současného stavu egyptské společnosti je lepší autoritativní vládce s citem pro postupné zavadění demokracie, než léčba šokem.

Extrémní chudoba milionů Egypťanů, popularita radikálních islamistů a vzestup islámského radikalismu jsou faktory hovořící proti okamžitému úspěchu demokracie v Egyptě. Demokracie, to totiž nejsou pouze svobodné volby, ale i hodnoty osobní svobody a lidských práv.

Ať již dopadne vývoj jakkoliv, je nutné si uvědomit, že situace v Egyptě není stejná jako v Tunisku, ani Československu v roce 1989, ale spíše se podobá krizi v Iránu mezi léty 1945 - 1979. A na to by se nemělo zapomínat při psaní a čtení komentářů o egyptském "boji" za demokracii.

(Autor je brněnský muslim a člen představenstva Libertas Independent Agency o.s..)

Vytisknout