Třídní konflikt v Egyptě

31. 1. 2011

Proč egyptský stát ztratil legitimitu? Max Weber rozlišoval mezi mocí a autoritou. Moc vyrůstá z hlavně pušky, a egyptský stát jich má stále ještě dost. Avšak Weber definuje autoritu jako pravděpodobnost, že příkazu bude uposlechnuto. Představitelé, kteří mají autoritu, nemusejí lidi střílet.

Mubarakův režim musel v posledních několika málo dnech zastřelit přes 100 lidí a jetě více jich zranit. Doslova statisíce lidí ignorovaly Mubarakův příkaz, aby dodržovali noční zákaz vycházení. Mubarak ztratil autoritu.

Autorita je zakořeněna v legitimitě. Představitelé jsou uznáváni, neboť lidé souhlasí s tím, že existuje určitá legitimní základna jejich autority a moci. V demokratických zemích vychází tato legitimita z volební urny. V Egyptě byla v letech 1952-1970 odvozena od vedoucí role egyptské armády a bezpečnostních sil během osvobození země ze západní hegemonie. Tento boj zahrnoval přetahování se s Británií o kontrolu Suezského průplavu (původně vybudovaného egyptskou vládou a otevřeného v roce 1869, ale koupeného za hubičku Brity v roce 1875, když ostré západní bankovní praktiky přivedly egyptskou vládu na pokraj bankrotu). Zahrnoval také odražení agresívních izraelských pokusů okupovat Sinajský poloostrov a prosadit izraelské zájmy v Suezském průplavu. Revoluční arabský nacionalistický představitel Gamal Násir (který zemřel v roce 1970) provedl rozsáhlou pozemkovou reformu, rozbil ohromné haciendy ve středoamerickém stylu a vytvořil venkovskou střední třídu. Leonard Binder koncem 60. let tvrdil, že venkovská střední třída byla páteří režimu. Násirova státní industrializace také vytvořila novou třídu městských kontraktorů, kteří profitovali z výstavby objednávané vládou.

Anvar Sadat vedl od roku 1970 Egypťany novým směrem, když otevřel ekonomiku a otevřeně stranil nové třídě multimilionářských kontraktorů. Ta zase byla chtivá evropských a amerických investic. Egyptská veřejnost unavená neplodnými arabsko-izraelskými válkami z větší části podporovala Sadatovu mírovou smlouvu s Izraelem, která ukončila cyklus válek s touto zemí a otevřela cestu k výstavbě turistického průmyslu a k z západním investicím do něj, stejně jako k americké a evropské pomoci. Egypt se posouval doprava.

Ale zatímco Násirova socialistická politika vedla v letech 1960-1970 ke zdvojnásobení reálné mzdy, mezi lety 1970-2000 nedošlo v zemi k reálnému pokroku. Část problému představuje demografie. Pokud populace roste o 3% ročně a ekonomika také o 3% ročně, růst na osobu je nulový. Zhruba od roku 1850 zažívá Egypt a většina středovýchodních zemí (záhadný) populační boom. Stále rostoucí populace také stále více přelidňuje města, která typicky nabízejí vyšší mzdy než venkovská práce, dokonce i v marginální ekonomice (například prodej zápalek). Takřka polovina obyvatel země nyní žije ve městech, a dokonce i mnoho vesnic se stalo "předměstími" ohromných metropolí.

Takže venkovská střední třída, i když je dosud důležitá, už nepředstavuje tak pádnou podporu režimu. Úspěšná vláda by potřebovala mít na své straně stále rostoucí počet městského obyvatelstva. Avšak neoliberální politika vnucovaná Husnímu Mubarakovi od roku 1981 USA zde věci nepomohla. Egyptská města trpí vysokou nezaměstnaností a relativně vysokou inflací. Z městského sektoru se vyšvihlo několik multimilionářů, ale mnoho pracovníků zaostalo. Enormní množství středoškolských a vysokoškolských absolventů produkovaných systémem může jen zřídka nalézt zaměstnání odpovídající jejich dovednostem, a mnozí práci neseženou vůbec. Urbánní Egypt má své bohaté a chudé, ale jen nepočetnou "střední třídu". Stát se snaží starostlivě kontrolovat odbory, které málokdy mohou jednat nezávisle.

Stát byl tedy stále více vnímán jako stát pro pár vyvolených. Jeho stará základna ve venkovské střední třídě se rapidně zmenšovala, když mladí lidé odcházeli do měst. Pro městskou dělnickou a střední třídu toho dělal málo. Vznikla okázalá třída státních byznysmenů hluboce závislá na vládních kontraktech a dobré vůli státu, a scházející se v přepychových turistických hotelech. Avšak masy absolventů středních a vysokých škol zredukované na řidiče taxíků a prodejce koberců (pokud vůbec seženou aspoň tuhle práci) neměly z papírových měr růstu v minulé dekádě žádný prospěch.

Vojenský režim v Egyptě původně získal lidovou legitimitu zčásti odvahou čelit v letech 1956-1957 Francii, Británii a Izraeli (s pomocí Ikea Eisenhowera). Po dohodách z Camp Davidu Egypt naopak z větší části velké zápasy na Středním Východě vynechával a uzavřel to, co bylo široce vnímáno jako separátní mír. Spolupráce Egypta při izraelské blokádě Gazy a jeho všeobecné tiché spojenectví s USA a Izraelem většinu mladých lidí politicky rozhněvaly, i když byli trápeni ekonomickou frustrací. Zákulisní pomoc Káhiry poskytovaná USA, s Irákem a s mučením podezřelých operativců al-Kájdy, byla široce známa. Jen opravdu máloco je Egypťanům odpornější než válka v Iráku a mučení. Egyptský stát se ze státu se širokou podporou v období 50. - 60. let stal státem, jehož se zmocnila nepočetná elita. Namísto jako symbol úsilí o důstojnost a nezávislost po dekádách britské nadvlády začal být vnímán jako pokojový pejsek Západu.

Selhání režimu při navazování kontaktu s rapidně rostoucí novou městskou dělnickou a střední třídou a jeho neschopnost poskytnout práci masám absolventů, které vytvořil, připravily scénu událostem minulého týdne. Vzdělané bílé límečky potřebují pro své ekonomické aktivity jako rámec právní stát, a a Mubarakova arbitrární vláda je v tomto ohledu považována za zátěž... Například od roku 1991 vláda prodala celkem 150 z 314 státních továren, avšak z prodeje profitoval jen malý zlomek lidí.

Pokles světové ekonomiky v letech 2008-2009 měl na Egypťany žijící na pokraji bídy přímý a strašný účinek. Mnoho chudých začalo ještě více hladovět. Poté pokles cen a výnosů z ropy způsobil, že mnoho egyptských dělníků v zahraničí přišlo o ekonomické rezervy. Buď už nemohli dál posílat domů obvyklou podporu, nebo se dokonce museli poníženě vrátit.

Násirovský stát se všemi svými nedostatky získal legitimitu, protože byl považován za stát masy Egypťanů, ať už v zahraničí, nebo doma. Současný režim je v Egyptě široce vnímán jako stát pro jiné - pro USA, Izrael, Francii a Velkou Británii - a jako stát několika neoliberálních nových zbohatlíků. Islám v této analýze nehraje roli, protože nejde o nezávislou proměnnou. Muslimská hnutí sloužila jako protest proti tomu, že se stát vzdával své odpovědnosti, a poskytovala služby. Avšak jsou symptomem, nikoliv příčinou. Pro toto vše Mubarakovo jmenování vojenských kádrů na post viceprezidenta a premiéra nemůže krizi uklidnit a samo o sobě ji neuklidní. Jakožto muži Systému nemají o nic více legitimity než prezident - a dokonce možná ještě méně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout