1. 2. 2011 / Martin Škabraha
Petru Dvořákovi vadí na pirátech především jejich údajný motiv, totiž "lidská vypočítavost", se kterou se on prý nikdy nesmíří. Můžeme ale lidem vyčítat jejich lidské motivy? Producenti, které mají piráti "okrádat", snad podnikají nevypočítavě?
Neměli bychom činy hodnotit spíš podle jejich důsledků než podle motivů, z nichž prý vycházejí (a o nichž, mimochodem, nemůžeme nikdy nic jistého říct, protože lidem zpravidla "nevidíme do hlavy")? Vraha z žárlivosti také nezavíráme za to, že žárlil. Stavění na údajných špatných úmyslech ale není jediná argumentační chyba, které se autor dopouští.
Začíná to již příkladem s nezaplacením kadeřnici, ke kterému je přirovnáno nelegální stažení filmu. Pokud z kadeřnictví uteču bez placení, jednoznačně jsem dotyčnou okradl -- vzal jsem jí totiž určitý statek, aniž bych jí poskytl protihodnotu. I čas je totiž statkem, dokonce tím nejcennějším, protože nejvíc nedostatkovým. Okradená kadeřnice je díky neplatícímu zákazníkovi chudší o věnovaný čas a energii, aniž by dostala kompenzaci v podobě peněz. Jednoznačně o něco přišla. Něco měla a teď má méně, a nic za to.
Výroba, resp. zhlédnutí nelicencované kopie filmu žádným podobným odcizením statku není. Jestliže někdo vlastní právo na výrobu a prodej kopií určitého filmu, hodnota tohoto vlastnictví spočívá v potenciálu proměňovat licenci v zisk, a to prodejem oněch kopií (zpravidla na nějakém fyzickém nosiči typu DVD). Když si někdo udělá kopii nelegálně (potažmo si film půjčí od kamaráda, protože i to je vlastně nelicencované), nevzal majiteli licence žádný statek, který by ten už vlastnil; majitel není chudší oproti tomu, jak na tom byl předtím. Rozhodně není chudší o oficiální cenu dotyčného produktu. Kdyby měl, řekněme, deset tisíc a k tomu licenci na nějaký film, zakoupenou za dalších deset tisíc, jak máme hodnotu "ukradenou" piráty odečítat? Když film oficiálně bude stát stovku a dvě stě lidí si ho stáhne zadarmo, má být výsledkem výpočtu to, že je náš prodejce úplně na nule, protože mu dvě stě lidí ukradlo po stovce?
To je zjevně absurdní. Argumentovat lze maximálně tak, že piráti poškodili hodnotu licence, protože snížili její potenciál proměňovat se v zisk pro vlastníka -- když je teď film volně šiřitelný, dá se předpokládat, že už si ho tolik lidí nebude ochotno kupovat. To sice není krádež, spíš něco jako poškození cizí věci, nicméně jako nemorální bychom to vnímat mohli. Potíž je, že hodnota spočívající v pouhém potenciálu produkovat zisk, je dosti spekulativní veličina. Opět: jak to počítat? Můžeme předpokládat, že všichni, kdo se na film zadarmo podívají, by si ho v případě, že by tato možnost neexistovala, koupili? To je zjevná logická chyba -- predikát "být ochoten dívat se na film zadarmo", případně "být ochoten stáhnout si film zadarmo", rozhodně není totožný s predikátem "být ochoten koupit si film", a to zejména proto, že "zadarmo" a "koupit si" jsou protiklady. Na YouTube můžete mj. shlédnout kompletní Lucasovy Hvězdné války. Já to udělal už jeden a půl krát. Kdyby ta možnost neexistovala, výsledkem by bylo, že bych to prostě neviděl, ne to, že by Lucas vydělal o pár korun víc; Hvězdné války mě prostě nelákají tolik, abych si je kupoval. Nicméně pro Lucase je lepší, že jsem je viděl, protože jsem se trochu vzdělal v žánru a ocenil jisté kvality těch filmů. A když bude další pokračování, tak na to díky tomu třeba půjdu do kina, což bych jinak neudělal...
Podnikatel nese podnikatelské riziko, spočívající mj. i v tom, že se mu nepodaří přesvědčit zákazníky. Morální rozhořčení nám nijak nepomůže -- uniká totiž, že máme v případě takto kopírovatelných děl co do činění se statky, které jsou technicky nesrovnatelné s tradičními, hmotnými produkty; jsou to jakési hybridy, nesoucí znaky jak soukromého, tak (a to dost výrazně) veřejného statku a přinutit je, aby se chovaly stejně jako dejme tomu bochník chleba nebo bicykl, prostě nemůže vést k úspěchu. I morálka má své historické souvislosti a ty se -- už z definice -- časem mění.
Popsaný příklad s údajným znehodnocením licence má ale ještě jednu stranu. Existují zákazníci, kteří si film koupí i poté, co jej zhlédli v pirátské kopii, resp. navzdory tomu, že mají možnost si takovou kopii snadno sehnat. A nejde o to, že by piráty morálně pohrdali. Mohou mít i jiné důvody. To už se ale dostáváme k podstatnějším souvislostem -- totiž k racionalitě celého systému.
Vyjdu z vlastní zkušenosti. Pana Dvořáka tím možná překvapím, ale já sám jsem prakticky všechna filmová DVD, která doma mám, zakoupil, často dokonce ze zahraničí. (Výjimkou je asi pět DVD z doby, kdy jsem si to finančně nemohl dovolit, v jednom případě pak šlo o velmi špatně dostupný film.) Mohl bych tedy mít čisté svědomí. Jenže férovost vůči vlastníkům copyrightu není jediný ohled, který je třeba brát v úvahu.
Zpravidla kupuji filmy, u kterých jsem si víceméně jistý, že si je budu pouštět opakovaně; obecně je vnímám jako umělecká díla (případně velmi kvalitní zábavu), jež jsou pro můj život důležitá a k nimž mám docela osobní vztah. Občas se ale stane, že koupím "zajíce v pytli", a po prvním zhlédnutí je mi jasné, že už se k filmu nevrátím. Mohu to samozřejmě řešit tím, že film někomu věnuju, případně ho prodám (má-li tržní hodnotu, jež stojí za tu námahu). Ale to je vedlejší. Podstatnější věc, která mne při pohledu na to množství DVD napadá, je tato: není to plýtvání, když kvůli tomu, abych se mohl jednou, možná dvakrát podívat na nějaký film, musí být vylisováno, zabaleno a pak někam dopravováno DVD? A to nemluvím o penězích, které jsem mohl využít nějak jinak, kdybych měl možnost nejdřív se na film aspoň zčásti podívat a zjistit, jestli mi stojí za to (díky pirátům tu možnost někdy mám). A zcela stranou nechávám nyní to, že vlastně nevím, komu a kam jdou při placení za DVD mé peníze a co s nimi ti lidé dělají.
Nevím, jestli pan Dvořák považuje za ideální ten stav, kdy by si všichni, kdo chtějí vidět nějaký film, tento film kupovali na DVD. Pokud ano, tak doufám, že tento ideál velmi rychle opustí, až si uvědomí, jak by vypadala jeho realizace. Společnost, která by jej realizovala, by byla neskutečně iracionální, pokud jde o využívání movitých i nemovitých zdrojů; její celkové náklady na to, že se lidé mohou dívat na filmy, by byly nesmyslně velké. Navíc by v ní evidentně panoval majetkový cenzus, pokud jde o přístup ke kultuře! Z hlediska zisku dotyčných vlastníků by to sice bylo velmi žádoucí -- máme to ale považovat za rozhodující kritérium? Jestliže lze artefakty tak snadno kopírovat a šířit, jak tomu dnes je, neměli bychom především přemýšlet, jak toho využít k co největšímu společnému prospěchu? Obávám se, že nebýt pirátství, tak by firmy nikdy nenapadlo hledat alternativy v podobě internetových přístupů, nezávislých na fyzických nosičích, u nichž se cena logicky navyšuje o materiál, dopravu atd.
Závěr, že když někdo nechce (nebo třeba nemůže, protože na to nemá!) zaplatit, tak se prostě na filmy nemá dívat, je pro mne nepřijatelný. Filmy jsou primárně od toho, aby je lidé viděli, ne od toho, aby vydělávaly peníze. To druhé musí být prostředkem k tomu prvnímu, filmy jsou primárně kulturní statky, ne komodity. Lidé filmy prožívají, povídají si o nich, používají je jako hermeneutické nástroje k interpretaci situací v reálném životě, apod. Je žádoucí, aby k nim -- nebo podobným artefaktům -- měli relativně snadný přístup.
Příklad s herní konzolí, který Petr Dvořák uvádí, nevypovídá nic o tom, zda je nelegální stahování morální. Říká ale hodně o tom, jaké má praktické důsledky. Neochota příliš velkého počtu zákazníků platit (cenu, která je pravděpodobně přemrštěná) může vést i k tomu, že podnikatelé v reakci na to přestanou poskytovat určitou nabídku. Tohle by měla komunita hráčů vědět a chovat se podle toho -- a když ne, tak dobře jim tak. Problém ale nepochopíme, když ho popíšeme v kategoriích "krádeže". Dotyční si mají být vědomi ne toho, že "krást se nemá" (to jim v tomto případě nic neosvětlí), ale toho, že důsledkem jejich jednání může být krach celé služby, a že je v jejich zájmu tomu předejít. To je pak také otázka nějaké solidarity uvnitř takové komunity -- ti, co neplatí, svým způsobem parazitují na těch, co platí, což některým z těch platících může vadit (oni sami ovšem třeba parazitují jinde, nehledě na to, že svou ochotou -- nebo i touhou -- kupovat za oficiální cenu možná zabraňují jejímu snižování).
Firmy se zase chovají pokrytecky nebo ignorantsky, když na jednu stranu sází na popularitu produktu, na to, že se šíří a stává se kulturním vzorcem, znakem nějaké společenské příslušnosti, součástí jazyka atd., a na druhou stranu trvají na tom, že jde o vztah mezi jednotlivým zákazníkem a jeho prodejcem, který je třeba chápat jako soukromý. A už vůbec si nemyslím, že existuje něco jako právo na co nejvyšší zisk. Ten, kdo natočí film, i ten, kdo ho prodává, odvedli nějakou práci. Ta má být spolu s dalšími náklady uhrazena. Připouštím i nějakou míru zisku, takovou, která povzbudí další podobnou aktivitu. Ale růst donekonečna jen proto, že přibývají další konzumenti? Když chtějí vidět moji peněženku, než se mohu podívat na jejich dílo, tak ať já mohu vidět jejich. Pokud je v ní dost, tak mám plné právo považovat platbu za můj dobrovolný bonus, který je toliko vyjádřením sympatií.
Vytisknout1.8. 2014 / Štěpán Kotrba
Programová neujasněnost, do extrémů dohnaný vnitrostranický formalismus hraničící s šikanou vedení, bezuzdně cynický trolling části členské základny, integrace "zelených" a "sorosovských" agend - to vše je dnes Pirátská strana po odchodu jejího char...