Protesty v Egyptě a v dalších islámských zemích, aneb jak se do lesa volá...

31. 1. 2011 / Daniel Veselý

Musím vyjádřit nevoli vůči informačním tělesům, jež prioritně nabádají české turisty, aby tyto nebezpečné destinace vynechali, a které informují o ekonomické hrozbě a propadu na burzách v souvislosti s výbuchem masové nespokojenosti utlačovaných nejen v uvedených zemích, ale třeba i v dalších státech muslimského světa, konkrétně v Jemenu, Saúdské Arábii a Súdánu.

Nezaráží mě halasné mlčení českých vlajkových lodí strážících porušování lidských práv, jako jsou Václav Havel či Člověk v tísni. Zřejmě Havel a Šimon Pánek dostali červenou z Washingtonu, neboť sám Barack Obama ještě v pátek poskytl egyptskému prezidentovi Mubarakovi tichou podporu, jak z místa dění pro list Independent píše Robert Fisk. Čeští lidskoprávní ratlíci nepospíchají s odsudkem policejních represí ani s vyslovením podpory káhirské ulici, přestože ona sama hovoří o událostech srovnatelných s pádem Berlínské zdi. Mlčí, i když si několikadenní protivládní protesty v Egyptě podle agentury Reuters a dalších informačních zdrojů dosud vyžádaly více než sto lidských životů, tedy tolik mrtvých, kolik způsobila invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, nebo přibližně tolik obětí, co loňské a předloňské nepokoje v Íránu, které následovaly po zmanipulovaných volbách; mlčí, přestože Robert Fisk přímo z epicentra píše o zohavených mrtvolách v márnicích - o pravděpodobném díle egyptská policie -- či o tom, že rabování vyvolávají policejní provokatéři. I tak malicherný fakt, že v Tunisku je více politických vězňů než na Kubě, která je zbytnělou noční můrou Havlových přátel, jistě tyto strážce lidskoprávní agendy nevyvede z míry a jejich ideologického labyrintu.

Loňský ročník lidskoprávního festivalu Jeden svět každoročně realizovaný pod patronací organizace Člověk v tísni a České televize se dramaturgicky nesl na vlně protivládních protestů v Íránu, kde došlo k zjevně zfalšovaným volbám. Ovšemže je Írán dlouho v kurzu a na mušce jak Spojených států a Izraele (tedy ideologické platformy Člověka v tísni a České televize), tak brutálních arabských režimů včetně Saúdské Arábie. Intelektuálští přívrženci selektivního dodržování lidských práv, alternativní studentíci a řada "VIP" osobností českého, politického i kulturního zápraží se na protest proti násilnostem íránských represivních složek proti demonstrantům zahalovali do pestrobarevných šátků a roztahovali zelené pentle coby hranice poroby Íránské islámské republiky.

Závažněji vyznívají obavy některých komentátorů týkající se možnosti, že by populární bouře v Egyptě a jinde mohly k moci vytáhnout radikální islamisty, s nimiž by měly Spojené státy, Evropská unie a Izrael - tedy euroamerická civilizace - skutečné problémy: ohrožení blízkovýchodního mírového procesu (sic! on nějaký existuje?), ohrožení námořní dopravy přes Suezský průplav, vypuknutí konfliktu o vodu z Nilu atd. Řada novinářů a politologů se obává možného opakování íránské islámské revoluce z roku 1979, kdy se k moci dostal silně protizápadní ajatolláh Chomejní a zavedl v zemi tvrdou islámskou tyranii.

Jistě - i tyto starosti jsou na místě, ale jsou snad trochu předčasné a krapet cynické; a sotva se honí v hlavách demonstrantů v hořících ulicích, jimž jde o holý život. Pokud nám ale hrozí nebezpečí islámského radikalismu z Egypta (o čemž pochybuji, neboť si nemyslím, že by Muslimské bratrstvo v Egyptě sledovalo stejnou ideologickou linii jako Al-Kájda), tj. že by se z nynějších demokratizačních protestů mohla vyloupnout Západu nepřátelská islámská teokratická diktatura, byla by to především jeho vina poté, co třicet let podporoval Mubarakův represivní režim, jemuž nyní zbývá možná jen pár hodin života. V případě íránské revoluce v roce 1979 se jednalo o klasický bumerangový efekt; Spojené státy a Velká Británie v roce 1953 svrhly demokraticky zvoleného íránského premiéra Mosadeka, protože byly ohroženy ropné zájmy Velké Británie. V Íránu byl tedy zadušen demokratizační proces, k moci se dostal sekulární režim prozápadního šáha, jehož tajná policie SAVAK dosáhla virtuozity v mučení odpůrců režimu.

Takže strach, že by se hněv z Blízkého a Středního východu obrátil proti západní civilizaci, má naprosto logické a opodstatněné důvody, byť si samozřejmě nikdo z nás nepřeje na vlastní kůži zažít jeho potenciální důsledky, a volky nevolky bychom si svůj hořký pohár museli vypít až do dna.

Já sám za sebe jsem toho názoru, že můžeme vyjadřovat obavy z aktuálního dění v Egyptě a v dalších zemích, teoretizovat a analyzovat možné apokalyptické scénáře; co je pro naši civilizaci dobré a co není, kupříkladu z bezpečnostního a ekonomického hlediska, ale nemáme žádné právo jakkoliv zasahovat do průběhu tamních politických procesů, a to ani v případě, kdyby se k moci dostal "horší" režim (kdo má vlastně právo toto posuzovat a z jakého úhlu pohledu lze na toto nahlížet?). Mělo by jít pouze o zájmy a správu věcí v režii lidí v těchto státech žijících. Vždyť do demokratizačních procesů v Evropě nikdo zvenčí zásadně nezasahoval a neurčoval nám, jak máme své problémy řešit; nám by se to rozhodně nelíbilo, proto bychom toto privilegium měli dopřát i obyvatelstvu Blízkého a Středního východu a doufat, že po dekádách poroby půjdou vlastní, byť nepochybně problematickou cestou, podobně jako dnes řada zemí v Latinské Americe.

Vytisknout