Děkujeme, odcházíme?

28. 12. 2010 / Jan Mertl

Makroekonomický rozměr celého problému je přitom v zásadě snadno řešitelný: jedná se o cca 6 miliard korun, které by problém vyřešily a narovnaly poměry v odměňování lékařů na civilizovanou úroveň. V cca 280 miliardách, které v systému jsou, se jedná o cca 2 procenta zdrojů.

Jinak řečeno: úloha nezní tak, že je nutně potřeba najít dodatečné zdroje. To sice taky, ale aktuální problém lze vyřešit v rámci existujících zdrojů. Jak? Změnou filozofie, která v českém zdravotnictví vypadá už 20 let tak, že je na všechno, jenom ne na pracovní sílu. Jakoby přetrvávala taková ta česká filozofie, že za všechno zaplatíme, ale práce musí být co nejlevnější nebo nejlépe zadarmo, protože stejně není nic moc extra. Moc tomuhle systému nerozumím: proč nám nevadí, že pošleme ročně 80 miliard korun výrobcům léků, o jejichž efektivnosti mohou být taky pochyby, a neumíme adekvátně zaplatit ty, kteří léky každodenně indikují? Proč nám nevadí, že se zde intensivně rozvíjejí zdravotní pojišťovny, ale na provoz zdravotnických zařízení nejsou peníze?

Těch 6 miliard lze získat třeba změnou lékové politiky nebo realokací prostředků ve zdravotních pojišťovnách, jde o veřejné peníze a je-li situace tak kritická, že hrozí uzavření nemocnic, je to jistě důvod k tomu dívat se po zdrojích všude, kde to zákon umožňuje. No a kdybychom je přece jen nenašli, tak lze zvýšit platbu za státní pojištěnce, nebo třeba i -- kacířská myšlenka -- sazbu pojistného na zdravotní pojištění, nikde není psáno, že těch 13,5 procenta je správné číslo za všech okolností. Nicméně 6 miliard by se v systému mohlo dobře najít i bez toho.

Je ovšem otázka, jestli za neochotou vyřešit problém zdravotníků (a nejde jen o platy, ale i o celý systém "zacházení s nimi") nejsou jiné věci. Jestli nejde spíš o to, že je potřeba mít pobídku k reorganizaci nemocnic "hurá stylem" nebo že je potřeba omezit kvalitu a dostupnost té péče, která je dostupná každému občanovi. O teorii nehorázných vedlejších nákladů práce, která vždy vyvstane v souvislosti se zdravotnictvím, ani nemluvě: čistě ekonomicky vzato je sice relevantní, ale z hlediska hospodářské praxe vede případně jen k tomu, že by se větší podíl zdravotnictví financoval ze všeobecných daní, což by zátěž faktoru práce trochu omezilo. Je zajímavé, že její příznivci současně vážně uvažují o konceptu nominálního pojistného, které náklady práce nízkopříjmovým pojištěncům zvýší ještě více.

Samozřejmě, že české zdravotnictví by si zasloužilo reformy a třeba i nějaký ten nadstandard pro ty, kteří budou ochotni a schopni si ho zaplatit. Jenže nesmíme nikdy zapomenout, že nadstandard je opravdu něco nad standardem. A tedy, že to nebude pro každého a možná, když to dobře půjde, že to bude pro 20-30 procent občanů. Zbytek bude spotřebovávat -- standard. Jinak řečeno: existuje velké riziko, že s reformami vylijeme i to dobré, že v možná i dobré snaze umožnit něco navíc zapomeneme na to a na ty, kteří něco navíc nechtějí nebo nemohou mít. A že to bude na rozdíl od jiných oblastí života, kde veřejný standard je opravdu jen pro sociální případy, jako je třeba obhajoba ex offo, ovlivňovat i nadále život většiny lidí. Jinak by nadstandard nebyl nadstandardem.

A tak by možná bylo dobré zamyslet se nad tím, co vlastně chceme dosáhnout a kam to chceme dotáhnout. Jestli chceme mít kvalitní, dostupné a volitelně nadstandardní zdravotnictví, a nebo jestli chceme silně ohrozit obecnou dostupnost zdravotní péče a zpřístupnit ji pro vyvolené pomocí privátní péče. A v tomhle kontextu posuzovat výdaje na zdravotnictví, síť zdravotnických zařízení a konec konců i platy zdravotníků.

No a kdybychom si náhodou vybrali tu první možnost, tak najednou uvidíme, že nejlepší řešení současné zdravotnické krize je skutečně lékařům těch 6 miliard poskytnout a současně zapracovat na systému vzdělávání a pracovních podmínkách. Protože bychom odložili brýle, skrze něž vidíme zdravotnictví jako neefektivní díru, a najednou bychom viděli ty peníze jako efektivně utracené zdroje, za něž se nám úspěšně rozvíjí dostupné a kvalitní zdravotnictví. A lékaři by nám poděkovali, většina z nich by výpovědi ráda zrušila a zase se dál starala o to, aby když budeme mít problém, tak byl na úrovni a účinně vyřešený.

Možná, že tento článek zní jako nemístný idealismus. Domnívám se ovšem, že nikoli: jen se pokouší obrátit pozornost k podstatě problému a vlastně se diví, že tak jednoduchou věc nejsme schopni, pi všech schopnostech současné civilizace, vyřešit. A možná se raději budeme ještě pár měsíců zabývat tvorbou krizových plánů, diskusemi o vytíženosti lékaře a jeho podnětnosti. Proč? Je snad průměrný český lékař méně kvalitní než německý, anglický? A pokud ne, tak proč o tom vedeme debaty? Tak jako v jiných odvětvích, jako je např. bankovnictví, chtějí prostě ti, kteří se rozhodli léčit lidi, adekvátní odměnu za svou práci a perspektivu pro další rozvoj. A nejlepší, co můžeme udělat, je jim vyhovět.

Vytisknout