Narodil se Temuulen. Zastřelte se

28. 12. 2010 / Milan Daniel

Více se čtenář může o případu a jeho souvislostech dozvědět ZDE.

Problém se zdravotním pojištěním dětí cizinců je chronický. Český stát přistupuje k cizincům jako k nutnému zlu -- jsou prostě práce, které Češi i v krizi dělají neradi a na jejich místa potom cizinci, rádi, že seženou aspoň něco, nastupují. K integraci těchto cizinců, případně jejich rodinných příslušníků včetně dětí do české společnosti, stát sepsal hezký koncepční materiál, holá skutečnost je ale jiná: nemáš práci, mazej domů. A pokud jde o zdravotní pojištění, stát od Nového roku přitvrdí.

Ze zákona musí být v České republice zdravotně pojištěna každá osoba. Rozdílně je však pojištění upraveno podle pobytového statusu. Pokud má osoba trvalý pobyt může vstoupit do systému veřejného pojištění stejně jako občan České republiky, pokud má však pouze dlouhodobý pobyt, má jedinou možnost a to komerční neboli smluvní zdravotní pojištění.

Cizinec ze zemí mimo Evropskou unii (a země Evropského hospodářského prostoru plus Švýcarsko) bez trvalého pobytu je na území ČR účasten veřejného zdravotního pojištění pouze jako zaměstnanec zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území ČR.

Cizinec bez trvalého pobytu má v měsících, kdy není účasten ve veřejném zdravotním pojištění z titulu zaměstnání, možnost uzavřít si smluvní zdravotní pojištění.

Cizinec z EU, EHP a Švýcarska bez trvalého pobytu v ČR může být účasten českého veřejného zdravotního pojištění i z jiných důvodů, než je zaměstnání (např. OSVČ vykonávající samostatnou výdělečnou činnost pouze na území ČR, nezaopatření rodinní příslušníci osoby z EU, která v ČR pracuje aj.).

V některých zvláštních případech se považují zákonem vymezené skupiny osob za cizince s povoleným trvalým pobytem. Nebudeme je vyjmenovávat -- zákon o pobytu cizinců je norma natolik komplikovaná, že se v ní nevyzná ani běžný cizinecký policista. A těch výjimek je spousta. Pro informaci stačí, že případ uvedený výše neřeší.

Od Nového roku 2011 platí novela cizineckého zákona, která bude znamenat pro cizince po této stránce katastrofu: cizinci, kteří chtějí v Česku zůstat déle než devadesát dní, si budou muset za zdravotní pojištění sakramentsky připlatit. Budou si je muset sjednat v rozsahu komplexní zdravotní péče. Zatím platili cizinci s dlouhodobým pobytem v Česku za zdravotní pojištění pět tisíc ročně. Teď budou platit asi třicet tisíc za rok.

Webové stránky Českého rozhlasu citují v této souvislosti právníka Pavla Čižinského z Organizace pro pomoc uprchlíkům: novela "ukládá cizincům mít povinnost tzv. komplexní péče, která je nereálně drahá. Pojištění sice nějakou zdravotní péči uhradí, ale také ne všechnu. Pořád tam budou nějaké výluky, pořád bude docházet k tomu, že nemocnice je povinna určitou péči cizinci poskytnout, ale pojišťovna nemusí být povinna péči nemocnici proplatit, čímž to ztrácí smysl, který to má mít."

S novelou nesouhlasí ani předseda branně bezpečnostního výboru František Bublan z ČSSD (citace ze stejného zdroje):

"Stejně, když se něco stane a člověk není pojištěný, tak u nás lékaři mají Hippokratovu přísahu a musí ho ošetřit a nehledět na to, jestli je nebo není pojištěn, a potom se to po něm vymáhá. Já si myslím, že by se to dalo řešit daleko lépe než tady tím. Já za tím vidím kartel největších pojišťoven, protože pro ně to jsou velké peníze. Možná by stálo za to, když si cizinec zaplatí za rok 30 tisíc a nevyčerpá to pojištění, aby mu to vrátili."

Primárním zájmem zdravotních pojišťoven není tedy v tomto případě ochrana zdraví, ale výběr peněz. Zákonodárci, kteří před osmi lety zamítli vládní návrh zákona na pojištění dětí cizinců, který by problém Temuulena a dalších dětí řešil, argumentovali tím, že by ochranu cizinců řešil "nadstandardně" a projevili obavy z jeho zneužívání. Proti návrhu tehdy hlasoval i jeho předkladatel, tehdejší ministr zdravotnictví Josef Kubinyi a jeho straničtí kolegové.

Je úžasné, jak se lidé dokáží v neštěstí druhých solidarizovat. Sbírek je nesčetně -- lidé přispívají na konto Bariéry, na Světlo pro Světlušku, na stavby hospiců, pomáhají dětem (těm "našim", ovšem), obětem povodní, opuštěným matkám s dětmi, jež se ocitly v nouzi a dalším. Dokonce i stát žádá občany, aby mu darem pomohli snížit státní dluh. Je to pozoruhodné -- zvláště na pozadí informací o tom, jaké majetky se přelily na soukromá konta v průběhu ekonomické "transformace" a jaký dluh tedy pomáháme svými dary státu nesystémově umazat. To je ale trochu jiná kapitola.

Shrňme tedy: lidé, kteří u nás dělají otrockou práci, budou muset ročně zaplatit třicet tisíc korun, třebaže související péči nevyužijí. Osud jejich nenarozených a čerstvě narozených dětí řešen není (protože děti nejsou standardními otroky) a do značné míry závisí na libovůli a ekonomické rozvaze pojišťovny, která nepochybně zvažuje, zda se jí takové pojištění vyplatí. Taková pojišťovna přece není žádná charita.

Nikdo pochopitelně nevyzývá cizince, jimž se v Česku narodí dítě s problémy, k tomu, aby se zastřelili. Znění titulku byla jen taková nadsázka. Zajisté nepatřičná...