Začínám v tom mít trochu zmatek...

28. 12. 2010 / Ladislav Žák

Schází mi takový pohled na mé prostředí, který by nebyl tolik poznamenán hledáním příčin a viníků a který by se uměl podívat na svět jako na prostou realitu, která je něčím, co se prostě nedá jen tak banálně odvodit z nějakého předchozího stavu za pomoci nějakého souhrnu pouček a vzorců. Pokud bych to chtěl říci jednoduchými školními slovy, pak postrádám prostý popis na úkor přehršle výkladů a hlavně tajemných formulí, podle kterých je svět vykládán. Dívám se kolem sebe a prostě ty výklady nepoznávám, a pokud jsem schopen rozeznat formule, které jsou k nim užívány, tak mám pocit, že zrovna v mém prostředí moc nefungují. Možná je mé prostředí příliš malinké a prosťoučké, než aby v něm fungovaly tak velké myšlenky, nicméně si myslím, že mnohé výklady jsou podávány tak suverénně, že by měly podle míry své sebestřednosti fungovat všude...

To, co pokládám za neméně pozoruhodné, je to, že autoři těch velkých výkladů současného světa na jedné straně příliš nefandí globalizaci a na straně druhé propagují globální, ba univerzální vzorce fungování světa, podle kterých jej potom vykládají. Kdykoliv se najde někdo, kdo upozorní na to, že svět je možné nazírat z miliard zorných úhlů a že je velmi problematické od jakéhokoliv z nich volně abstrahovat, stává se nepřítelem jakéhosi vědeckého poznání mechanismů společenského pohybu. Základem tohoto vědeckého poznání je ovšem pevná víra v to, že nějaké takové mechanismy jsou a proto je třeba je hledat a nacházet. Je úplně jedno, že to tak trochu připomíná hledání zbraní hromadného ničení v Iráku. Hlavně když se hledá a přitom se zabíjejí ti, kteří říkají, že tam snad ani žádné zbraně nejsou. Podstatou hledání společenské teorie všeho je boj s těmi, kteří směřují k jiné teorii všeho, ale především nesmiřitelná genocida těch, kteří říkají, že možná snad ani žádná společenská teorie všeho neexistuje.

Dovolím si proto v tomto zvláštním období přispět ke všeobecnému bilancování poznámkou, že to, co prožíváme, není v zásadě ani dobré ani zlé a zejména je to takové, jací jsme my sami. My, jako jednotlivci i jako různá společenství, obce a rodiny. Buďme si vědomi svých vlastních biologických i kulturních omezení a přidržme se při pozorování svého okolí zásad kritického myšlení. Poznávejme sami sebe a svět se nám ukáže i bez toho, že bychom museli poslouchat teorie o vinících a spasitelích a nadto vybíjet svou mentální energii v optimalizaci své nákupní horečky ve věčné džungli slev. Ostatně i ten Ježíš by bez Jidáše upadnul v zapomnění a zřejmě by opět povolal penězoměnce do chrámu svého otce. Pokud si ovšem mohu dovolit také jednu univerzální radu, pak by zněla takto. Pišme vlastní příběhy o svém vidění světa, vyprávějme je a méně poslouchejme příběhy těch druhých...

Britským listům patří veliký dík za to, že dávají prostor neprivilegovaným příběhům...

Vytisknout