Kde "nepokradeš" neplatí

28. 12. 2010 / Aleš Uhlíř

Na stránkách časopisu Týdeník.cz byl 4. 5. 2009 uveřejněn článek "Polští kněží hřeší. Až příliš často opisují kázání". V Polsku se podle nové směrnice římskokatolické církve kněží mají při svých kázáních cizími texty pouze inspirovat, a nikoli z nich opisovat celé pasáže. Nešvar duchovních vykrádat z cizích děl a neuvádět zdroje se prý šíří po celém světě. Je snadné použít cizí text ať už z knih, časopisů nebo na internetu, což je vzhledem k jednoduchosti nejrozšířenější. V americké Severní Karolíně se kvůli opsaným kázáním, jak uvádí článek v Týdeníku.cz, musel vzdát svého postu evangelický kněz a následně se zjistilo, že jde o velmi rozšířenou praxi. V Polsku hrozí duchovním za opisování cizích kázání vysoké pokuty nebo dokonce tři roky ve vězení, jak uvádí Týdeník.cz. Na kázání a různé duchovní texty se vztahuje autorský zákon. Podle představitele krakovské teologické akademie Przyczyny lze použít cizí text jen s uvedením zdroje. Kněz by podle něj měl dát jasně najevo, že text nenapsal sám. Kněz -- plagiátor bude stěží morální autoritou."Když tvrdíme, že kázat znamená učinit posluchače svědky naší osobní víry, jak můžeme použít cizí text? Je to faleš, která se vkrádá do kázání o Boží pravdě", uvedl Przyczyna.

Jedna farnost v mém sousedství vydává měsíčník Mariánský poutník, na jehož titulní straně je pravidelně článek podepsaný některým z pracovníků farnosti. Zkusil jsem zadat do vyhledavače části textu a ukázalo se, že jde o klasické případy plagiátorství (jména "autorů" -- polských kněží jsem vypustil).

Z článku podepsaného Váš farář ...... na titulní straně aktuálního prosincového vydání Mariánského poutníka:

Text autora Angela Scarana dostupný na internetu se liší jen v detailech:

Z úvodníku listopadového Mariánského poutníka, podepsaného ....... farní vikář:

Zde se otrocky, slovo po slově opisovalo z textu, jehož autorem je Miloslav Máša, jak lze jednoduše zjistit.

Dotázal jsem se mailem zaslaným na příslušné adresy farnosti, proč takové věci dělají. Jak se dá vysvětlit, že neuvádějí zdroje a cizí díla vydávají za texty původní, které pro měsíčník napsali pracovníci farnosti a zda to napraví. Odpověď jsem dostal až po svém opakovaném dotazu, v němž jsem již uvedl prameny, z nichž bylo opisováno. Žádný z obou kněží mi ale neodpověděl, odepsal někdo jiný. O věci jsem původně psát nechtěl a ani bych nepsal, nebýt zvláštní odpovědi. O plagiátorství nebo ochotě věc napravit ani slovo, jen takové malé kázání, abychom my hříšní mohli rozlišovat, "co vede k životu a co ke smrti".

Je tristním zjištěním, že dnešní kněží nedokáží napsat na jednoduché téma, jako je památka zesnulých nebo advent, vlastní krátký text. Mnohem horší však je to, že klamou své okolí, když lžou tím, že opsané texty vydávají za své vlastní.

Polsko je nám tradičně představováno jako země s vysokým počtem věřících, zatímco Česká republika se uvádí jako země výrazně ateistická. Nedávno i sám papež takto Českou republiku označil. Možná tomu tak v Polsku je, nicméně jízda autem po tamních cestách, kde se polští řidiči předhánějí v agresivitě a bezohlednosti, je peklem, ve všech směrech převyšujícím to, co se na silnicích děje u nás.

V obyčejných mezilidských vztazích se ta vysoká zbožnost nijak neprojevuje. S příchodem mrazů umírají v Polsku desítky bezdomovců týdně. Nicméně zájem o povolání katolického kněze je tam skutečně tak vysoký, že se na všechny nedostane a velká část končí na českých farnostech, především v blízkosti hranic. Nebýt nebývalé schopnosti českého prostředí absorbovat tyto přebytky, byli by polští kněží nezaměstnaní. U nás se jim toleruje vše, včetně neznalosti českého jazyka a nekultivovanosti projevu. Česká republika je možná zemí ateistickou, v každém případě ale vysoce tolerantní. I nepříliš vzdělaní polští kněží mohou mít v dnešní době v České republice dobré ekonomické zajištění, jakousi definitivu svého druhu. Stačí se uzavřít na faře, vyvěsit úřední hodiny, odsloužit mše pro stále klesající počet přítomných a k tomu nějaké ty kroužky a školení pro pár lidí.

Bývalo u nás zvykem, že mnoho velkých kostelů bylo přes den veřejnosti otevřeno. Jsou to ostatně často také kulturní památky, na jejichž udržování se z velké části podílí celá společnost. S příchodem nových kněží se začaly kostely, které bývaly dříve přístupné, uzavírat a jsou otvírány pouze na bohoslužby. Ani výmluvy, že je to z důvodu ochrany památek před kriminálními živly, nemohou obstát. Jsou přece dostupné prostředky, jak i takové památky zabezpečit (kamerové systémy atd.).

Před Vánoci jsem byl v Brně, kde byly kostely přes den přístupné, jak jsem zjistil v gotickém kostele sv. Jakuba. Měl jsem za sebou několik hodin strávených v justičním paláci a před odjezdem jsem se chtěl projít předvánočním Brnem. Na náměstí Svobody jarmark, stánek na stánku a kousek vedle u sv. Jakuba jiný svět. I těch pár minut, strávených prohlídkou prázdného kostela a krátké posezení může mít pro někoho význam. A veřejnosti jsou takto přístupné kostely i v jiných městech.

Je trestuhodné, aby takový chrám jako je například barokní Bazilika Navštívení Panny Marie ve Frýdku byl ustavičně -- s výjimkou bohoslužeb -- uzavřen s výmluvou na jeho ochranu, a to dokonce v adventní a vánoční době. Vždyť farní úřad je hned vedle. Je mi vcelku jedno, že duchovní správci farnosti se neobejdou bez opisování kázání nebo článků. Nelze ale neprotestovat proti jimi zavedeným praktikám uzavírání kostelů před veřejností.