Sociální bouře -- podruhé

27. 12. 2010 / Štěpán Steiger

Poté, co konstatoval, že "musíme litovat toho, že jsme nedokázali být radikálnější a že jsme revoluci nechali stát na půli cesty", autor přirozeně požaduje, abychom ji dokončili. Abychom však byli schopni dát odpověď na otázku, co to znamená "dokončit revoluci", musíme mít podle jeho názoru "nějakou představu konečného cíle". Je totiž přesvědčen: "Absence této vize je jedním z hlavních důvodů, proč mohutné francouzské demonstrace nevedly k vítězství a lid v nich byl poražen..." Tu jsme pravděpodobně u kořene Valachových představ. Sotva budeme pochybovat, že vize je nutná. Jenže okamžitě vyvstávají přinejmenším dvě otázky, na něž autor neposkytuje v dalším textu odpovědi -- které máme právo očekávat. První otázka je: jak tuto (takovou) vizi představit -- jak ji lidu, jehož se autor v textu tak často (právem) dovolává, vštípit, jak jej pro ni získat? Neboť překážek, jak lid získat (přimět?) k boji pro jeho vlastní dobro, není zrovna málo a nejsou malé. Ostatně takřka nechtěně to dokazuje sám výmluvným citátem z Karla Kosíka: "Socialistické hnutí je a musí být v krizi, protože se pohybuje uvnitř vládnoucího paradigmatu, dějinně vyřerpaného, sterilního, bezduchého, a chybí mu nejen odvaha, ale také imaginace k jeho překročení a prolomení."

Následující část textu je věnována popisu současného kapitalismu. Popis je sice přesvědčivý, avšak natolik obecný, že pro "řešení" naší vlastní situace mnoho nevypovídá. Ano, žijeme "ve společnosti rostoucí nerovnosti až nesouměřitelnosti," píše podle Kellera, jehož tak cituje. "Náš život je určen tím, v jaké třídě jsme se narodili." Výstižná je pak také charakteristika výhod "vyšších tříd" počínaje výhodami jejich dětí. Autor rovněž tvrdí: "Ve jménu humanity potřebujeme spravedlnost. Nejsme zde pro ten či onen společenský systém.Ale společenský systém je zde pro nás, musí sloužit našim zájmům." Možná čtenáři připadne použití slova "zájem" poněkud jako protimluv autorovy terminologie, ale hned z následující věty pochopí smysl argumentace: "Pokud to v něm /tj. systému/ není možné, musí být odstraněn a nahrazen systémem spravedlivějším a efektivnějším."

(Zdůraznění je moje.)

Tady zaráží termín "efektivnější" -- není blíže objasněn, a protože jde o "vynález" fordistických ekonomů, nezapadá do Valachových vývodů. Stejně jako sporné použití pojmu "hospodářský růst" v následujícím odstavci, i když se jej autor snaží zachránit výkladem, že "růst" odstraňuje chudobu. Interpretace je příliš stručná než aby plně přesvědčila, naštěstí nejde o bod pro celkovou myšlenkovou linii zvlášť významný.

Teprve potom však dospívá Valach k podstatnému vymezení toho, co dříve nazval vizí . Konstatuje: "To, co potřebujeme, je ideál jiného společenského systému, vize spravedlivého systému budocnosti, v jehož základních principech již bude obsažena rovnost všech lidí, jejich vzájemná solidarita a jenž bude dalším pokrokem v dějinném zápase o osvobození ode všech společenských forem, v nichž člověk ovládá člověka, i těch kapitalistických."

Musel jsem uvést dlouhý citát, kratší by komolil Valachovu představu. Na tuto vizi potom navazuje myšlenka, jak této vize dosáhnout. Poněvadž "vládnoucí třídy" ztratily strach, "že lid povstane" a "lid je jim k smíchu", musíme ke změně tohoto stavu "obnovit svou víru v budoucnost, ve spravedlivou společnost, ve skutečný socialismus. Bez této víry budeme slabí a neschopni účinné akce." Nemůžeme se zde vyhnout už jednou uvedené výhradě: apely na morální předpoklady nutných akcí, byť s nimi souhlasíme, zůstávají apely ne dost účinnými, nejsou-li doprovázeny aspoň náznakem, jak je provést. Jak "obnovíme svou víru v budoucnost"? Nebo dokonce "ve skutečný socialismus" -- pod denní palbou médií, která nám namlouvají, že "socialismus" je šidítko (ne-li něco horšího), jež nás už jednou podvedlo?

V poslední části své stati se Milan Valach dostává ke svému vlastnímu métier : konstatací, že dosavadní zastupitelská demokracie svědčí o tom, že v ní nemůžeme být svobodní, jelikož "nám, občanům", moc vlastně nepatří, ačkoliv by měla, dochází k závěru: "Potřebujeme něco kvalitativně lepšího, odstraňující extrémní vliv partajních bossů a za nimi skrytých kapitalistických kmotrů. Takovým systémem je systém přímé demokracie, v němž je každé rozhodnutí politiků od místní úrovně až po úroveň celostátní vystavenopřezkoumání a revizi ze strany občanů samotných."

Není pochyb, že s touto myšlenkou můžeme -- i nadšeně - souhlasit. Podrobnosti tu rozebírat nelze, ostatně Milan Valach jako přední český zastánce této ideje ji vlastně vykládá denně ve svých přednáškách. Nicméně by čtenář BL méně s ní obeznámený uvítal, kdyby autor stati aspoň naznačil, kde začít s její realizací -- zda v dnešních podmínkách anebo zda musíme nejdřív vytvářet jisté předpoklady. Neboť výpočet možností (nutností), jež myšlenka obsahuje -- přímá volba všech politiků, od starostů až po prezidenta, s právem je kdykoliv odvolat; "právo na závaznou iniciativu, v níž svými podpisy stvrzujeme, že toto nové hlasování o osudu toho či onoho politika chceme"; právo na přímé hlasování -- referendum -- "o jakékoliv otázce, kterou mohou rozhodovat politikové" -- k tomu všemu by pravděpodobně většina občanů kývla, možná už dnes, kdyby autor naznačil, byť stručně v rámci tohoto svého článku, kdy a jak začít -- nebo ne.

"Bylo by však velkou iluzí a svědectvím o nezralosti našeho poznání, kdybychom zdroj veškeré moci viděli jen v této politické rovině. Skutečným zdrojem moci je vlastnictví. V dnešní době tedy extrémní a stále narůstající nerovnost vlastnictví." K tomuto závěru dospěl Valach na konci svých úvah. Nabízí řešení -- jež nevidí ve vlastnictví státním, protože "pokud by stát ovládaly nějaké, jakékoliv mocenské síly, jednalo by se jen o skrytou formu vlastnictví soukromého, tj. o vlastnictví právě těchto elit". Prohlašuje proto: "Jediným řešením tohoto problému, již poměrně dobře ve světě vyzkoušeným, je přechod vlastnictví podniků do rukou jejich zaměstnanců. A až teprve tento krok bude oním rozhodným získáním moci lidem a zrušením veškeré institucionálně dané vlády člověka nad člověkem. Až s dosažením tohoto cíle budeme moci považovat ideály 17. listopadu 1989 za naplněné a revoluci za dokončenou."

I tu se skeptik pozastaví. Třebaže nabízené řešení se jeví přijatelné (byťani samospráva není bez problémů) a bylo ve světě opravdu "poměrně (!) dobře" vyzkoušeno resp. funguje (počínaje Mondragonem), nesmíme zapomenout, že přes nemalý počet podniků vlastněných a spravovaných zaměstnanci jde o jednotlivé případy: v praxi vůbec není (nemůže) být řešen takový systém na národní, neřku-li globální úrovni. Teorie o tom, pokud vím, něříká vůbec nic.

Ďábel je ovšem právě v těchto a takových podrobnostech. Valach vyznačuje zářivé cíle, ale neříká např. kdo je má (může, chce, musí) uskutečňovat. Jaká společenská síla? Bude to -- mohla by to být -- dělnická třída? Nebo jiná společenská skupina? Pojem "lid" je přece mnohoznačný, svým způsobem beztvarý; cíl se může zdát týž, pokud je obecný, ale bude jej stejně chápat např. živnostník jako námezdní zaměstnanec nebo učitel? Chybí tu pohled aspoň částečně sociologický. Ovšem také pohled přeshraniční: stačí jeden "výbuch" -- jedno "vítězství" -- v jedné zemi, aby se systém, jenž je globální, rozkýval a rozpadl?

Nikdo nechce po autorovi takové stati, aby předložil recept, co zítra udělat. Je rovněž pravda, že po výmluvně rozhořčeném popisu soudobé kapitalistické společnosti a morálním apelu na její -- nutné -- odstranění nabízí Milan Valach také východisko -- dvojí, leč souvislé: přímou demokracii a podniky vlastněné a řízené zaměstnanci. Bohužel bez náznaku, jakkou cestou se k těmto zářným zítřkům vydat.

Vytisknout