Měsíc přátelství

28. 12. 2010 / Jan Kadubec

Ale já bych se přece jen k onomu tématu vrátil, protože jsem se tehdy v pravěku angažoval právě ve Svazu čsl.-sov. přátelství.

Bývala jakási nepsaná zvyklost, že každý kantor musel mít (povinné to samozřejmě nebylo) nějakou funkci v tom tzv. veřejném životě. Bylo nás ve sborovně dvacet pět, každý měl nějakou tu funkci či funkcičku, a já měl jeden čas dokonce dvě. Jak jsem k tomu přišel? Takto:

Kantorka, která byla předsedkyní ROH (Revoluční odborové hnutí) na škole, se odstěhovala na lepší do většího města za manželem, i vyvstal problém, kdo bude místo ní předsedou.

V září, na zahajovací schůzi (dnes konferenci), jsme všichni seděli ve sborovně a přišla řeč i na tohle téma. Ředitel se nejdříve zeptal všech, koho že by navrhli na předsedu ROH. Všichni jsme mlčeli. Tak to vzal popořadě. Nejblíže seděla soudružka učitelka Jana X. "Jano, vezmete to?"

To se ale raději neměl ptát. Janička začala řečnit, a mluvila nejméně pět minut o tom, že má na starosti sběr léčivých bylin a začala obsáhle vyprávět, kolik s tím má práce, že to vypadalo tak, že hlavní náplní její práce jako kantorky je sběr léčivých rostlin a kantořinu dělá jen jako bočák, vedlejšák.

S prvním dotazem tedy ředitel neuspěl. A tak se postupně obracel na další a další, a samozřejmě zase neúspěšně. Jeden měl Svazarm, další tělovýchovnou jednotu a fotbal, další měli třeba pionýrskou skupinu, fotografický kroužek, jednatele u požárníků (dnes hasičů), sportovní kroužek košíkářů, další byl u myslivců a dokonce jedna kantorka měla nějakou funkci u včelařů. Kupodivu v našem sboru nebyl nikdo, kdo by se angažoval ve Svazu rybářů, ani ve Svazu chovatelů drobného zvířectva a Svazu zahrádkářů nikdo nebyl, ba nikdo nebyl ani u Svazu přátel žehu (ti měli zaručený zadarmo pohřeb žehem).

No a nakonec jsem přišel na řadu i já (ředitel si mne takticky nechal až na závěr). Na dotaz, zda to teda vezmu, jsem radostně odvětil, že nikoliv, že nemůžu, neboť jsem předseda vesnické organizace Svazu Československo-sovětského přátelství.

A teď začalo přemlouvání: Honzo, přece ty dvě funkce zvládnete, vždyť schůze ROH jsou pouze dvakrát do roka . Kontroval jsem: No jo, ale výborovky jsou měsíčně. A v dobré víře jsem navrhl, že by to mohl dělat školník.

On nemůže, už má na starosti bezpečnost práce a protipožární ochranu.

Já zoufale: No a co kuchařky?

Vždyť Honzo, víte dobře, že by nebyly schopny vyplnit žádné dotazníky a formuláře a ani vést schůzi by nezvládly, to po nich nemůžeme chtít, a dodal argument silného kalibru: dám vám odměnu.

Kapituloval jsem se slovy: Ale jenom na rok!

Odměnu 300 korun jsem fakt dostal, což bylo na tehdejší dobu, kdy jsem měl měsíční příjem necelé dva tisíce, docela slušné.

Chtěl bych ještě podotknout, že ty dnes tolik zesměšňované organizace, nebyly zase tak úplně k ničemu, a že si nezaslouží takové opovrhování, jak se dnes děje.

To třeba takový Svazarm, alespoň u nás na dědině, byla výtečná organizace. Svazarmovská autodílna byla perfektně vybavená. Sice tehdy mělo auto jenom pár rodin, ale kutilo se tam snad každý den a v soboty a neděle vždycky od rána do pozdního večera. Také svazarmovský oddíl parašutistů měl spoustu zapálených členů. (Blízké letišťátko bylo brzo zprivatizované a parašutisté měli utrum. Ostatně i v autodílně po převratu nezůstal ani šroubovák.) A v rámci předvojenské přípravy si kdokoliv mohl udělat zadarmo řidičák na náklaďák (V3S). Spousta lidí se vyžívala na svazarmovské střelnici, kde se sice se střílelo jenom z malorážek, ale prý soutěže a okresní přebory se pořádaly i ve střelbě z pistole. Střílení a ani opravy aut mne nijak nebavily a nebaví ani dnes, takže podrobnosti nemohu podat. Když porovnáme, kolik korun stojí získání řidičáku a kolik stojí vstupné na střelnici dnes - no, škoda slov.

ROH (revoluční odborové hnutí) byla skutečně velice formální organizace v podstatě k ničemu. U nás jsme mívali členské schůze dvakrát do roka - k MDŽ (Mezinárodní den žen) a ke Dni učitelů. Každý dostal dva obložené chlebíčky, zákusek, kávu a skleničku vína, no a řečnily se nesmysly. To nikomu nevadilo, to se dalo přežít, a potom nastalo volné pokecávání mezi sebou. Musím podotknout, že třeba důchodci-učitelé tam chodili velice rádi. K MDŽ ženy dostávaly kytičku a dárek, což byl skoro vždy ručník, utěrky, ubrus či hrníčky na kávu. Jako novopečený předseda jsem měl blbý nápad, že bychom mohli dát i nějaký jiný dárek. Na výboru jsme se dohodli, že to bude pozlacená pudřenka v ceně 40 korun, kterou jsem viděl v drogérii ve výloze. Co to dalo práce přemluvit vedoucí drogerie, aby to sehnala - asi 60 kusů, když jich měla v prodejně maximálně deset. Myslel jsem si, jakože to ženám udělá velikánskou radost, ale ty nevraživé pohledy mne donutily omlouvat se, že to ne já, ale že to celý výbor. No a příští roky to byly zase utěrky nebo ručníky.

No a Svaz československo-sovětského přátelství, to byla formální organizace non plus ultra. Přitom, což je docela k neuvěření, měl v roce 1989 zhruba 2,5 milionu členů a více než 10 tisíc kolektivů. Po ROH druhá nejmasovější organizace Národní fronty. Přitom v roce 1968 po srpnu, byla v okresním městě na náměstí před radnicí černá rakev s nápisem - Zde zemřelo čsl.-sov. přátelství - a průkazkami byla skoro zaplněná. No a za pár let jakoby se nechumelilo. I já jsem tam průkazku tehdy hodil, abych se za pět let stal předsedou. Může mi to mít někdo za zlé a zbabělé? No nějaký převeliký čestňák asi jo. Ať si trhne nohou.

Vesnická organizace, které jsem byl předsedou, měla kolem čtyřiceti členů. Svolávat nějakou členskou schůzi nemělo smysl, neboť by stejně nikdo nepřišel. Z okresního výboru SČSP ale každý měsíc přicházel poštou dotazník k vyplnění. To jsem zašel o přestávce do ředitelny, požádal ředitele o dovolení zatelefonovat a zavolal ředitelce mateřské školy, která zase byla jednatelkou a domlouvali jsme se, kolik čísel napsat do dotazníku, třeba jaká byla účast - dáme třicet lidí nebo jenom dvacet? Procenta účasti ať si vypočítají na okrese. Kolik diskusních příspěvků - tři? pět? Kolik zodpovězených? - všechny. Tak jsme to dělali několik let. Jeden rok jsem byl docela v šoku, když naše organizace byla vyhlášena jako nejlepší na okrese a za odměnu byla vylosována naše členka (vůbec jsem ji neznal) na desetidenní zájezd do Moskvy a Leningradu. Tzv. vlak družby československo-sovětského přátelství. Nikdy jsem v Moskvě ani Leningradu, dnes Sankt Petěrburku, nebyl (a už asi ani nebudu), tož jsem za výherkyní zašel s dotazem, zda by mi ten zájezd neprodala, nabízel jsem jí celé dva tisíce - můj měsíční plat, neuspěl jsem. Příští roky jsme v dotaznících pro okres už uváděli mnohem nižší čísla, aby nás, nedej bože, znovu nevyhlásili za nejlepší organizaci.

Členové samozřejmě platili jednou ročně tzv. členskou známku ve výši jednoho procenta z platu. Bylo ale zaběhnuté, že důchodci platili pět korun (= dvě piva) a ostatní deset korun (asi tak čtyři piva). Naše pokladní (no kantorka, samozřejmě) chtěla vybírat dle předpisu procento z platu. Když po mně chtěla dvacet korun, tož jsem řekl, že teda raději vystoupím. A když jí to tak říkali všichni - vemte si průkazku, tolik nedám, tak její horlivost opadla a vybíralo se postaru.

Svaz se měl podílet také na největší událostí roku-na oslavách VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce), ovšem tuto akci měla pod palcem VO KSČ, takže jsme sice bývali uváděni jako spolupořadatelé, ale to bylo vše, nějaké starosti jsme s tím nikdy neměli.

Zato pod hlavičkou SČSP jsme ve škole každým rokem dělali dvě docela solidní akce - tzv. Puškinův památník a Co víš o zemi sovětů.

Učitelé dějepisu vytvořili nějaký test, takových dvacet, třicet otázek o historii nejen Sovětského svazu, ale o historii Ruska vůbec, a učitelé zeměpisu podobně. Jako předseda Svazu jsem předával diplomy a nějaké dárky - většinou to bývaly vázičky - na památku vítězům. Nikdo žáky skutečně nenutil k účasti. Jsem přesvědčený, že to byly dobré akce, přestože se tomu dnes kdekdo vysmívá. A dokonce si myslím, že podobné soutěže o našich nových přátelích by bylo záhodno provádět i dnes, třeba Co víš o USA, Co víš o zemi našich sousedů NSR a podobně.

Puškinův památník byla zase recitační soutěž. Také si myslím, že to byla dobrá věc. Byl jsem velice překvapený, když moje dvanáctiletá (tehdy) dcera začala recitovat nějakou milostnou básničku, kterou si vybrala k přednesu z anglické renesanční poezie, byl jsem přesvědčený, že v těch letech na podobné věci ještě nemyslí.

Jenom si představme, kdyby dnes chtěl nějaký kantor zorganizovat třeba Ginbergův památník. Troufl by si vůbec na to? Vlastně proč ne? Ovšem nevyhnali by ho rodiče? Ale dnes by byly určitě úspěšnější akorát soutěže o přednes největšího vulgarismu.

No a když jsem chtěl po kolegovi angličtináři, aby mi řekl, jak by znělo anglicky Rok přátelství s USA či Recitační soutěž Ginsbergův památník, tak se mi vysmál, a řekl, abych nebyl cvok.

Vytisknout