Nouze a bída

15. 11. 2010 / Jiří Baťa

Vláda v čele s P. Nečasem vyhlásila rovněž stav nouze, tzv. legislativní, což znamená, že se jí rovněž čehosi nedostávalo. V tomto případě to byl čas, který jim běžel, respektive ubýval souběžně s možností prosadit své ne příliš, neřku-li takřka nepřijatelné koaliční předsevzetí rozhodnutím v tzv. úsporných opatřeních, coby vlajky na bojových barikádách mezi ní, respektive parlamentem a odporu plnou opozicí. Nebyla to ta doslovná nouze, aby z ní udělali ctnost. Naopak, dá se říci, že z toho udělali politickou nectnost, když v legislativní nouzi, se 118 koaličními hlasy v zádech, prosadili v parlamentě svou. Opozice utřela, notně nazlobená. Budiž, stalo se.

Co či jaká nouze však vedla senát, notabene ve starém, tedy pravicově převládajícím rozložení sil k tomu, aby rovněž v rámci legislativní nouze musel odsouhlasit zákony schválené nadpoloviční většinou 118 hlasů svých koaličních poslanců? No nic jiného, než znovu či zase nouze časová. Mandát stávajícího, tedy pravicově převládajícího senátu za málo dní či několik hodin (pokud se nepletu, pak v neděli 14.12.) skončí, a proto nemohli dopustit, aby se schvalování již parlamentem schválených zákonů dostalo do oranžových lavic. Zbaběle tedy vyhlásili, podobně jako pravicová vláda, stav legislativní nouze a bylo vymalováno.

Že se schvalováním zákonů senátem nesouhlasila opozice, se dalo čekat. Byla to jejich povinnost. Ale že se před senátem srotí několik desítek, možná stovek lidí s nesouhlasem, respektive protestem proti schválení zákonů, které představují škrty na těch nejpotřebnějších místech občanům, zaměstnancům, ale i rodinám apod., to bylo překvapující. Hlavně pro senátory samotné, kterým hradba těl bránila vstupu do budovy senátu. Překvapení je jedna věc, reakce na projevy nesouhlasu zúčastněných demonstrantů druhá věc. Již zmíněné zábrany vstupu byly přijaty pravicovými senátory s nehoráznou, až panskou nevolí. Jak jinak si vysvětlit rozhořčení např. předsedy Senátu B. Sobotky který prohlásil, že " je to nedemokratické", či pana ministra Drábka, který prohlásil, že: "to není demokracie, ale anarchie".

Tak to jsou ti praví, kteří mohou něco mluvit o demokracii, jejím dodržování, respektive nedodržování, stejně jako o anarchii. Osobně mi to připadá, jako kdyby tito (ale i ostatní pravicoví senátoři, poslanci nebo vláda) měli bezmeznou moc nad lidmi a nad vším, co spadá ( z vůle občanů) do jejich kompetence. Je zapotřebí jim stále a důrazně připomínat, že si nemohou počínat jako samozvaní vládci, ale že jsou stále a pořád jen zvolenými zástupci občanů v rámci zastupitelské demokracie. Vláda, moc a peníze jim však natolik zatemňují mozek, že přestávají rozlišovat co je a není demokratické, co je a není anarchie. Pan Drábek by si měl odskočit do Francie, aby se přesvědčil, co je anarchie, pan Sobotka zase do Ameriky, aby věděl, co je demokracie a zač je toho loket. Jejich demokracie totiž začíná u peněz a také u peněz končí. To navzdory faktu, že totéž sice platí i u občanů, kterých se škrty a úsporná opatření týkají, avšak rozdíl je v tom, že zatím co lidé mají peněz stále méně a po škrtech jich bude ještě míň, páni poslanci, senátoři a vláda o peníze nepřijdou - a pokud ano, pak asi o tolik, co mnohý má na celou výplatu. A ještě jsou udiveni nad drzostí lidí, že s jejich počínáním (schvalování rozpočtových škrtů) nesouhlasí. Zkrátka, demokracie jak vyšitá. No nic, máme co jsme (ne)chtěli, naříkat nám nepomůže, ale něco dělat bychom měli. Budeme?

Vytisknout