Kdo chce psa bíti, hůl si najde, nebo napíše článek

15. 11. 2010

Ano, záplavy v Lehu byly. Mnoho lidí přišlo o život a místní i o střechu nad hlavou. To ale neznamená, že by si z této skutečnosti měli dělat senzaci dva baťůžkáři nebo server idnes.cz.

Jak autoři sami píší, osobně je to nijak nezasáhlo. Městem dokonce nevládla ani panika a dezinformovanost, jak se můžete dočíst v jejich hororovém příběhu. Bez informací byl pouze ten, kdo je nehledal. Na ulicí fungovaly informační stánky, kde byly na mapách vyznačeny neprůjezdné úseky do Manali nebo Srinagaru. Dobrovolníci z organizace Krajní meze vyvěšovali u Moravské misijní školy plakáty s popisem, jak může každý pomoci. Na ulicích byly ke čtení seznamy věcí, které můžete přinést, darovat.

Tady jsou výpadky elektřiny naprosto běžné, signál zahraničních mobilních operátorů je rušen záměrně, a to neustále. Nezáleží tedy na situaci, nedovoláte se nikdy a nikam. Pokud nemáte indickou SIM kartu a tu zde seženete stěží.

Leh jako místo ve vysokohorské poušti nebyl na tuto vlnu bahna připraven. Místní lidé byli překvapení, nikdy v minulosti takovou potopu nezažili. Domky vzala vlna bahna především proto, že jsou postaveny z cihel z nepálené hlíny.

Přesto se po několika dnech začal život pomalu vracet do zajetých kolejích. Do rozpadlých nebo zaplavených domů místních přicházeli po záplavách denně dobrovolníci, aby pomohli. A jejich řady se každým dnem zvětšovaly. Potřeba byl každý. Naši pomoc dobrovolnická skupina velmi přivítala.

Ano, Česká ani žádná jiná ambasáda skutečně neposílila internetové připojení v této oblasti. Je to však pochybení? V Lehu fungují internetové kavárny se satelitním připojením, které jsou sice dražší (cca 90,- INR / 1 hodinu), ale rychlostí několikanásobně převyšují připojení vytáčené přes pevnou linku.

Hned první večer po příletu pana Hronka byl jím sepsán seznam turistů s datem odletu. Každý měl možnost zařadit se mezi čekající a to v pořadí, jak měl plánovaný datum odletu do Evropy. Pro tyto "akutní případy" sháněl pan Hronek přednostně letenky. Několikrát se sám vydal v 5 ráno na tamější letiště vystát frontu na letenky pro tyto turisty.

První Češi tedy začali brzo odlétat, ostatní trávili čas v Lehu po svém. Vytvořila se skupina našich rodáků, kteří se pravidelně scházeli. Přestože jsme tedy byli uvěznění v tomto turistickém centru a znali jsme konečný počet obětí povodní, měli jsme se dobře. Vždyť žádný Čech nepřišel o život. Bylo co dělat, bylo co jíst, pít, restaurace a internetové kavárny fungovaly bez problémů. Bylo možné jet se podívat např. k překrásnému jezeru Pangong Tso a to buď jeepem nebo na motorce.

Sraz se zástupci různých zemí? Tento velmi očekávaný sraz se konal v miniaturní hospůdce, kam se až s podivem narvalo neuvěřitelné množství lidí. V místnosti se nedalo téměř dýchat, nebylo kam si sednout, různojazyčně hovořící skupinky se navzájem přeřvávaly. Naštěstí pan Hronek zareagoval duchapřítomě a po výkřiku: ,,Češi ven!" jsme opustili tu hrůzu a šli se v klidu domluvit na blízké prázdné tržiště.

Jak jsme brzy poznali, Marian není naškrobený úředník. Je to mladý přátelský muž, kterého na ambasádě vybavili léky, telefonem a posadili do letadla do Lehu. Aktuální informace o "potřebách Čechů" se z Lehu nešířily. Podle racionálního uvažovaní nám tedy Ambasáda poslala pomoc v podobě pilulek proti bolesti, průjmu a dalším běžným potížím. Spolu s ní jsme především dostali pomoc psychickou.

Pan Hronek se snažil svým vtipem udržet Čechy v pohodě. A dařilo se. Po slavné větě, ať si každý vybere léky podle barvy a vysypání medikamentů na stůl se všichni příjemně zasmáli. Bohužel někteří jedinci srandu nepochopili. V Indii se léky prostě do krabiček nebalí a příbalové letáky nejspíše neexistují.

Po nějaké době se ceny za letenky opět pohybovaly v přijatelných mezích, vše fungovalo jako dřív. Všichni, kdo potřebovali odletět, již odletěli. Kdo chtěl zůstat, zůstal. Pro mne to byla zajímavá zkušenost, díky které jsem navíc získala skvělé přátelé.