Středoevropský pátek v Bratislavě:

Neznámá fakta o životě Romů ve Střední Evropě, empatické perličky na dně autistických reflexí a živý vizionář Zygmunt Bauman

8. 11. 2010 / Tomáš Koloc

Premiérka slzí

Ještě těsně před začátkem fóra v 16.30 není u Městského divadla P. O. Hviezdoslava po Středoevropském fóru vidu, slechu, ani jediného plakátu a divadlo je zavřené. Teprve těsně před začátkem se pěší zóna naplní lidmi, kteří téměř naráz vplují dovnitř, vyfasují velice dobře provedené programy s literárním přesahem, v nichž je od každého z vystupujících jedno krátké charakterizující literární dílo a zaplní divadlo pro cca 300 diváků.

Scénické řešení pódia pro diskuzi s modernistickou oranžovou pohovkou pro moderátora diskuze vkusně koresponduje s logem na plátně; srdcem ze zlatavých podzimních listů na dlažbě velkoměsta napovídá, že setkání je také dílem umělců, o čemž svědčí to, že je zahájí legendární slovenský divadelník (a bývalý místopředseda slovenské vlády) Martin Porubjak , a to především vzpomínkou na inspirátora Středoevropského fóra legendárního disidentského novináře Milana Šimečku, Čecha původem a Slováka volbou.

Pak se objeví ta, na niž všichni čekají, nová slovenská premiérka profesorka Iveta Radičová . Působí jako energická a mladistvá a krásná žena a když vítá hosty (především Adama Michnika a Zygmunta Baumana ), vidím v objektivu fotoaparátu v jejích očích slzy dojetí. To že v politice zatím není dlouho (o čemž svědčí ony slzy) uvede brzy na pravou míru sama, když říká, že kdyby byla stále socioložkou a novinářkou, ráda by zde zůstala a přisadila by si kritickými poznámkami, jak to dělala dřív, ale nyní, když má odpovědnost sama na svých bedrech, už mlčí a odchází.

Načež se objevuje ředitel divadla a po něm snacha Milana Šimečky , organizátorka Fóra Marta Šimečková , která vyzývá řečníky první panelové diskuze k vstupu na pódium.

Panel "Kořeny hněvu" (1. díl)

Konference se otevírá panelem nazvaným "Kořeny hněvu", který se má zabývat se palčivým tématem romské otázky ve Střední Evropě. Debatu vede chorvatská spisovatelka žijící ve Švédsku Slavenka Drakulić (61) a jejími hosty jsou legendární polský sociolog, profesor University of Leeds Zygmunt Bauman (část publika oceňuje potleskem to, jak ve svých 85 letech hbitě vyskakuje na pódium), slovenská učitelka a romská aktivistka Jeanette Maziniová (37), český spisovatel Jáchym Topol (48), maďarský spisovatel narozený v Rumunsku György Dragomán (37) a rumunský spisovatel Mircea Catarescu (54).

Nahlášený rakouský spisovatel s pseudonymem Franzobel (43) zatím nedorazil.

Čestné první slovo dostává Zygmunt Bauman s pregnantně vyslovenou tezí o dekadenci evropských hodnot v duchu tekuté modernity. Mluví o francouzském prezidentu Sarkozym, který si v roce 2002 udělal jméno jako ministr vnitra v době bouří v přistěhovaleckých čtvrtích, kdy slíbil, že udělá pořádek ("Jeho slib i podoba pořádku," prohlašuje Bauman, "byly velice podobné těm, které učinil prezident Bush v Iráku a Afghánistánu."), což nyní vyvrcholilo jeho vypovězením kočujících rumunských a bulharských Romů z Francie, které je v přímém rozporu se směřováním evropské kultury.

Bauman cituje deník britské královny Viktorie z roku 1836, v němž se emfaticky zmiňuje o zločinnosti v blízkosti romských táborů se slovy: "A co jiného mají v těchto podmínkách dělat." Nato nastoluje základní tezi, které se bude držet v celém průběhu fóra, tezi KRIZE LEGITIMITY SOUČASNÝCH VLÁD A POLITICKÝCH ELIT. Mluví o strategii, v níž někteří současní politici využívají tekutosti dnešní doby a proměny dříve normálních standardů a vytvářejí podobným způsobem jako režimy 30. let 20. století VIRTUÁLNÍ STRACH, na němž potom budují svou popularitu. "Tito lidé počítají s tím, že žijeme v kultuře zapomnění a nepaměti."

Jeho nabitý referát je bohužel nešetrně a bez respektu přerušen moderátorkou Drakulićovou s tím, že na obsáhlejší tezi tohoto tipu není čas...

Další vyzvanou je Jeanette Maziniová, která pochází z romské komunity v Novém Městě nad Váhom. Mluví o svém dětství ve středoevropské společnosti s tradičním pohledem na Romy a o svých dětských snech, že je vysoká modrooká blonďatá běloška z bělošské rodiny, které sublimovala v to, že se stala intelektuálkou, což si musela obhájit před vlastní rodinou. "Úkolem Romů je se vzdělávat. Moje maminka dodnes neví, odkud Romové přišli, žije jen v tom, že jsou něco míň, než gádžové. Ovšem Romové se mohou vzdělávat jak chtějí, nebude jim to nic platné, když to od nich majorita nebude chtít. Po letech práce s Romy jsem dospěla k tomu, že je třeba pracovat především s majoritou."

Vypráví svůj příběh z doby, kdy nastoupila do 1. třídy základní školy a jedna žačka se jí zeptala: "Paní učitelko, vám nevadí, že se nemyjete. Vyšlo najevo, že dívence doma říkali, že "když se nebude mýt, bude mít tmavou kůži jako Cikáni". Mluvčí dívenku pozvala k umyvadlu a nechala ji, aby jí 10 minut drhla ruku, aby se přesvědčila, že to, co jí říkali doma, není pravda. Pak zrušila hodinu, sedla si s dětmi do kroužku na zem a vyprávěla jim o tom, jak Romové přišli do Evropy. Zjistila, že "Cikáni nejsou nic moc", ale "Indiáni jsou cool", a tak učila děti respektu k Romům přes jejich připodobnění k Indiánům.

Mluví o své nechuti k řečovým hrám politické korektnosti, kdy slovenské slovo "Cigán" nahradilo v korektním slovníku slovo "Róm", přičemž paradoxně slovo "Róm" nabylo na hanlivosti a slovu "Cigán" hanlivosti ubylo. "Budeme za 20 let měnit slovo Róm za jiné, korektnější? Jsem hrdá na to, že jsem Cigánočka, stejně jako moje matka. Cigánočka je nejkrásnější slovenské slovo které znám..."

(Velký potlesk.)

Rumunský spisovatel Cartarescu vypráví, že Rumunsko je na tom ze všech evropských zemích, v nichž žijí Romové pravděpodobně nejhůř co do rasismu a že na něm lpí dějinná kletba 500 LET ROMSKÉHO OTROCTVÍ, kdy bylo s Romy, stejně jako s černochy lukrativně obchodováno a směli je vlastnit majitelé půdy a kláštery (sic!). Největší zvěrstva spočívala v dělení rodin, které byly "rozprodávány po kusech". Mluví o tom, že i když pohled paní Maziniové, který mu připomíná Juliinu větu ze Shakespearova Romea a Julie o tom, že i když se bude růže jmenovat jinak, vonět bude stejně, on má z takovýchto řečových her strach.

Vyzvaný Jáchym Topol reaguje na příspěvek profesora Baumana o postoji Francie k východoevropským Romům tím, že my jsme na tom opačně než Francie, neboť k nám Romové neemigrují, nýbrž naopak. My, jako odsouvaná východoevropská země jsme v roce 1989 měli ten nejlepší potenciál, abychom postavení tohoto etnika vylučovaného z Evropy pochopili...

Asi dvouminutový projev je přerušen paní moderátorkou Drakulić s tím, že se odklání od tématu, načež Jáchym Topol sarkastasticky poznamenává, že mu tato debata přijde mírně autistická...

(Ačkoli si autor cení myšlenkového přínosu Zygmunta Baumana, Topol a Maziniová mu v diskuzi připadli jako jediní dva, kteří projevili vůli neposlouchat jen sami sebe.)

(Velký potlesk.)

Maďarský spisovatel Dragomán se ptá Jeanette Maziniové, zda je pověra o tom, že Romové mají špinavou kůži, protože se nemyjí, na Slovensku rozšířena.

Maziniová odpovídá, že je to spíše způsob slovenských rodičů, jak u dětí udržovat hygienické návyky, který bohužel souvisí s Romy. Mluví o tom, že jako nebezpečné jí přijde slovenské slovo "cigániť" (lhát). Vinu vidí ve školství, které nemá žádnou osvětu o Romech, slovenské dítě musí vědět mnoho faktů o národech, které žijí na druhém konci světa, ale neví, odkud přišel národ, který žije v téže ulici, jakým jazykem mluví, jaké má zvyky...

Nyní je řada na otázkách z publika. Hlásí autor a ptá se, zda Slovenskem proběhla česká mediální přestřelka o kocouru Mikešovi a jak se na ni paní Mazánková dívá. Jak by vyřešila problém Mikeše jako povinné školní četby (Předmluvou? Vysvětlivkami?) Jeho druhý dotaz je osobní otázka, zda její italské příjmení je snaha neutralizovat možnou rasovou nesnášenlivost.

Odpovědi Jeanette Maziniové zní:

Kocour Mikeš je česká a téměř i slovenská národní klasika a pokud se do něj nějaký aktivista naváží, je to projev JEHO nesnášenlivosti. Stejně dobře by mohl jakožto občan města XY protestovat, že je v nějaké knize zmíněno město XY v souvislosti, která na něj vrhá špatné světlo. V minulosti v této zemi existovaly kočovné romské tábory a kocour se v nich docela dobře mohl ocitnout v pytli. Důležité je se ptát proč.

Její příjmení jí zbylo po bývalém italském manželovi, ale je ráda, že ho má, protože rodné příjmení Heráková je u nich v kraji typickým romským příjmením, které s sebou nese ve společnosti problémy všeho druhu.

Druhé kolo načíná profesor Bauman úvahou o tom, že Romové mají velkou nevýhodu, že nemají své doktory a profesory, kteří by národ hájili, tak jak to dělali středoevropští obrozenci a nemají dostatečně vybudovaný ani institucionální základ.

Následuje Přestávka během níž autora obklopí slovenské studentky (a asi jeden student) sociologie a ptají se mě na kauzu Mikeš. Mikeše nikdo z nich nezná, ale dělají si podrobné poznámky, neboť toto téma považují za velice zajímavé. Profesor Bauman autorovi sděluje, že není pánem svého času, ale o možném rozhovoru se mohu dohodnout s organizátory. Tomáš Profant, který Britské listy na Fórum pozval, slibuje, že ve věci udělá, co je v jeho silách, a s mírnou výčitkou v hlase konstatuje, že profesor Bauman už byl před časem v Praze na Fóru 2000, o kterém se Britské listy nevyjadřovaly dobře.

Jeanette Maziniové obklopí hlouček diskutujících, z nichž jeden má názor který mi přijde charakteristický: "Jak to ten Maďar myslel s tím, že všichni Slováci věří, že se Romové nemyjí. To je určitě maďarský nacionalista!"

Zygmunt Bauman stojí před divadlem, kouří a s očividnou radostí se baví polsky s Adamem Michnikem. Hlouček studentek sociologie se přesouvá k nim...

Panel "Kořeny hněvu" (2. díl)

Moderátorka Drakulić konstatuje, že "cikán" se ve španělštině řekne "ungár" podle země původu Romů, kteří přišli do Španělska z Maďarska. Tím vyzývá maďarského spisovatele Dragomána k vyjádření. Ten mluví o posunech v maďarském jazyce, které reagují na politickou korektnost ve vztahu k menšinám. Po slově "cikán", nabylo hanlivého přídechu slovo "Rom", takže se později začal používat prostě termín "etnicita, etnikum". Nejnovějším vynálezem, který tvoří alibi je používání slovníku etnik z románu Pán prstenů. Romům se říká orkové, Židům hobiti.

"Já jsem přece mluvil jen o hobitech..."

Jáchym Topol má pocit, že v příspěvcích nezaznělo mnoho pozitivního, ale on některé pozitivní zprávy má. Mluví o tom, že v Česku už 50 let existuje spisovná romština, a tak u nás sice není mnoho romských profesorů, ale je zde několik vynikajících spisovatelů jako jsou zemřelá Elena Lacková (autorka životopisné epopeje Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou ) a také Erika Olahová. Mají však těžkou pozici protože z odhadem 200 000 českých Romů se jich k romské národnosti uvědoměle hlásí pouze dvanáct tisíc. Z těchto dvou set tisíc žije asi 90.000 českých Romů v ghettech.

Jáchym Topol zmínil vítkovské události, nadstandardní tresty udělené v této kauze a jako pozitivní důsledek mediálního zájmu o proces uvedl fakt, že každý Čech tuto událost nějak reflektoval.

Český menšinový aktivista Kumar Vishwanathan pocházející z Indie, který je stále silnějším hlasem českých menšin po rozsudku prý prohlásil, že menšiny a speciálně Romové u nás po tomto procesu cítí, že se u nás vše pohnulo o krůček k lepšímu.

Přijíždí rakouský spisovatel Franzobel a ujímá se slova. Vypráví příběh kosovské rodiny, která byla po 8 letech asimilace vypovězena ze země a vzápětí se stala instrumentem rakouských populistů. Azyl jí poskytl přítel mluvčího, venkovský farář, který začal být vzápětí segregován, na benzinové pumpě, kde 20. let tankoval, mu přestávali vydávat benzín atd. Uvádí ho jako příklad praktického aktivismu v protikladu k řečové politické korektnosti, která nic nestojí a nic nevyřeší.

(Autor má pocit, že k Maziniové a Topolovi mu přibyl další favorit.)

Moderátorka Slavenka Drakulić podotýká, že v tom s Franzobelem nesouhlasí.

Slovo si bere Zygmunt Bauman a pokračuje ve svém výkladu. Náš hospodářský pokrok stojí na zlevnění pracovních sil a tento trend vytváří odmítnuté a odstavené lidi, "odpady společnosti". V koloniálních dobách z Evropy odešlo přibližně 50 miliónů lidí, kteří žili v koloniích a těžili z nich. Nyní se toto kořistění vrací v podobě přistěhovalců z bývalých kolonií. Emigrace z Evropy ve 20 století se vyznačovala asimilací do kultury, do níž lidé emigrovali, a na tento způsob jsme zvyklí. Ti, kteří emigrují k nám z bývalých kolonií však z větší části nechtějí asimilovat, jsou DIASPOROU, udržující si v emigraci svou domácí kulturu...

Říká: "Já bydlím v Leedsu vedle školy a děti chodí ze školy a do školy v hloučcích. Naplňuje mě radostí, když vidím, že ani jeden z těchto hloučků není "jednobarevný", národnostně homogenní. Ty děti všech národů spolu vyrůstají, baví se, komunikují. Tak to v mojí generaci (Pozn. aut. Profesor Bauman pochází z židovské komunity v předválečném Polsku) nebylo!"

Moderátorka Drakulić poznamenává: "Nesdílím váš optimismus. My jsme také vyrůstali v mnohonárodnostní Jugoslávii a všichni jsme chodili se spolužáky jiných národů do školy v míru..."

Profesor Bauman reaguje: "Václav Havel řekl, že politik musí vědět, jakou píseň je národ druhý den schopný zpívat. Já nejsem poeta ani politik jako on. Nedokážu tedy bohužel předpovědět, co bude. Moje příspěvky byly jen o nesnášenlivosti a politickém kapitálu z ní."

Mircea Cartarescu hodnotí situaci okolo romské otázky v Rumunsku konstatováním, že ve své praxi novináře, kterému na jeho blog odpovídá široká veřejnost tím, zjistil, že pokud se téma článku týká jakékoli otázky je poměr hlasů pro a proti přibližně 50:50. Pokus se však příspěvek týká romské otázky, je to asi 90:10 v neprospěch Romů. Padají i otázky typu:

"Dal byste svou dceru Romovi?" nebo i "Co byste udělal, kdyby vaši dceru znásilnil Rom?"

Pokud se v tisku objeví zpráva, že nějaký rumunský občan spáchal v zahraničí zločin, Rumuni říkají: "To by určitě Cikán." U nich mají také velký jazykový problém s korektním označením "Rom", protože se podobá názvu Rumunska. Proto by většina Rumunů byla pro to, aby se zůstal u starého pojmu.

Franzobel konstatuje, že v Rakousku romská menšina téměř není (padla za oběť holocaustu), ale "Rakušané si své cikány najdou." Jsou to muslimové, speciálně Turci. Jako záminka k nesnášenlivosti slouží cokoli, i jinakost ve stravování. V poslední době je ve Vídni řada tureckých domovníků. Lidé s nimi mají dobré zkušenosti, a tak často říkají: "Ten náš turecký domovník je skvělý. Ale Turci jako takoví jsou verbež."

Jeanette Maziniová zveřejňuje svůj postřeh, že poměr majority k Romům ovlivňují hlavní večerní zprávy: neměly by se objevovat jen reportáže o romské kriminalitě, ale také o jejich pozitivních počinech. Typický je také dialog slovenského Roma se Slovákem:

Rom: "Mají Romové stejné podmínky v zaměstnání a jinde?"

Slovák: "Ano."

Rom: "A chtěl bys být Romem na Slovensku?"

Slovák: "Ne."

Rom: "Proč."

Končí to většinou bez odpovědi.

Jáchym Topol nastoluje téma citátem Angely Merkelové, že v Německu multikulturalismu odzvonilo.

Účastník zítřejší panelové diskuze o politice střední Evropy německý sociolog Claus Offe (70) ji podporuje z publika tezí o tom, zda vůbec evropská integrace funguje, zda spíš nenabývají na síle regionální resentimenty.

Profesor Bauman odpovídá úvahou nad tím, že Angličané mají tři různé výrazy pro nejistotu, zatímco my ve střední Evropě jsme se tímto sociologickým fenoménem zatím nezačali vůbec do hloubky zaobírat. Pozitivní stránky globalizace jsou vynášeny a jejíž negativní stránky nejsou dostatečně reflektovány. Řada je teď na lokálních elementech. Končí citátem: "Není už otázkou CO udělat, ale KDO to má udělat?"

< Zygmunt Bauman a Adam Michnik

Jeanette Maziniová končí otázkou svého osmnáctiletého syna: "Mami jsem já Cikán nebo Slovák?" Maziniová odpovídá sama sobě: "Mně je 37 a dodnes nevím, kdo jsem. Možná je odpovědí vymezení se Rumungrů (Pozn. aut. maďarských Romů), kteří mají silnou krajovou národnostní identitu.

Panelová diskuze končí vzpomínkou Slavenky Drakulić na cestu do Spojených států, kde jsou romské tábory populární svým folklorem. Romové v nich prodávají umělecké předměty, pořádají koncerty a jsou Američany všeobecně oblíbeny. Poukazuje na to, že podle některých studií byl romský způsob života jedním z ideových zdrojů hnutí hippies.

Symbolický epilog

Po skončení programu vykročí autor na hlavní třídu a osloví několik lidí s dotazem, kde tu má zastávku tramvaj číslo 12 do Dúbravky. Mluví česky. Jeden muž v bundě značky bomber a s holou hlavou si ho nevšímá stejně jako starší paní, která se vyjádří ve smyslu: "Neotravujte."

Pak jsou kolem dva mladí lidé, studenti či absolventi, kteří se dají do čilého pření se, která zastávka je bližší, načež (nelitujíce kroku) autora na tu bližší dovedou...

(Pokračování zítra)

Vytisknout