Středoevropské sobotní dopoledne:

Zygmunt Bauman: "Někde je síla, která přinese nové uspořádání!"

9. 11. 2010 / Tomáš Koloc

Osobní úvod -- Bratislava je ve středu Střední Evropy

Do Bratislavy jedu podruhé v životě, a mé základní zjištění je, že cesta do Bratislavy a zpět je poměrně krátká a celé Česko i Slovensko (a možná i celá střední Evropa) jsou poměrně malé. Cestou do Bratislavy si proti mně (snad proto, že mám notebook) sedá Michal Viewegh, o kterém později zjistím, že hostem 2. ročníku Středoevropského fóra není. Na nádraží v Bratislavě mě podle tradice uvítá tradiční mluvená maďarština a navíc i němčina. Když si po poradě s městskými policisty sednu do trolejbusu číslo 93, první, co jeho oknem uvidím, je Jáchym Topol, který si to (na rozdíl ode mě zřejmě předběžně obeznámen s terénem) štráduje pěšky.

Po vystoupení na zastávce Hodžovo námestie mě čeká další překvapení; barokní prezidentský palác uprostřed průmyslové zástavby, na nejrušnější křižovatce s výhledem na asi 200 metrů vzdálený prosklený kancelářský komplex. Jsou jistě i jiní státníci, kteří jsou usídleni v centru tepajících velkoměst, ale pro Pražáka, na kterého vrchnost dohlíží z bezpečné výšky a vzdálenosti, je to nezvyk. Zpětně si uvědomuji, že v tomto pojetí může být skryta i symbolika jisté rovnosti prvního občana s národem:-)

Střed Bratislavy vnímám jako shluk ministerstev a státních úřadů (na jednom z nich visí velká pamětní deska s přepisem projevu Štefana Osuského, v němž mocnostem Dohody děkuje za Trianonskou smlouvu, která "zlomila tisíciletou porobu slovenského národa").

Pán z ochranky Ministerstva kultury mě ale není schopen navést na Městské divadlo dřív, než se poradí s několika kolegy, z nichž jeden je kulturymilovný (našel by se takový i na MK v Praze?). Přesto se však na vytčené cestě ztratím, a tak si zajdu pro pomoc do informačního centra, kde jsem okamžitě vybaven radami, mapami a vřelou účastí. Mezitím přichází uhlazený starší pán, který zdraví slovensky (s maďarským přízvukem) a maďarsky, žádá si bratislavské noviny, obřadně slovensky maďarsky děkuje, a já mám skoro chuť jej o své vůli pozvat na Středoevropské fórum jako představitele menšiny as he has to be.

Cestou potkávám knihkupectví s celou řadou knih v češtině; mj. dvou nových Vieweghů (sic!), životopisu Adolfa Borna a asi třech děl českých populárních televizních kuchařů.

(Stejnou zkušenost později udělám v domácnosti svých bratislavských hostitelů; polovinu knihovny tvoří české knihy.)

Část času před zahájením fóra strávím v restauraci naproti Městskému divadlu, která je stejně americká jako kterákoliv restaurace ve středu Prahy, jíž vévodí velké plátno s nepřetržitou projekcí televize MTV.

Po celou cestu Bratislavou (i v Bille, kam jdu nakoupit) potkávám františkánské mnichy v tradičních úborech. Když se pak při placení omlouvám, že se mi euromince pletou, prodavačka, která mě pokládá za novopečeného českého Bratislavana, mě uklidňuje, že se to brzy naučím. Pocit, že jsem doma, pak umocní páteční večerní přijetí v rodině slovenského filologa a jeho manželky na sídlišti v Dúbravce. (Bylo by tomu tak i ve Vídni a v Budapešti?) Oba manželé pocházejí z Komárna, mluví tedy plynně maďarsky (paní je navíc z typických středoevropských rodičů, její maminka je maďarská Slovenka z Békecsaby, která se navrátila během poválečného obousměrného transferu menšin, tatínek byl slovenský Maďar). Seznamují mě zblízka s tím, co se k nám donese jen v podobě bulvárních novinových titulků. Mají velkou radost z úspěchu Strany most-Híd Bély Bugára (jehož si obecně váží Madaři i Slováci) a která ve volbách na celé čáře vyhrála nad SMK nacionalisty Pála Csákyho, jehož manželé charakterizují jako slovenského zmocněnce nepokrytě imperiální menšinové politiky současného maďarského premiéra Orbána. Můj hostitel-filolog vřele souhlasí s tím, že pořadatelkou Středoevropského fóra je právě Bratislava, která leží na ose dvou vzájemně si nejbližších hlavních měst v Evropě, neboť do Vídně je to odsud 62 km -- a právě na Slovensku, které kromě Německa sousedí se všemi středoevropskými státy.

Na své přání dostávám "seznam doporučené slovenské literatury", abych dohonil, co jsem z kultury bratrského národa zanedbal.

Z cesty "elektríčkou" z Dúbravky zpět do středu města si odnáším zjištění, že Slovensko je, stejně jako nedávno my, před komunálními volbami (jednou z kandidátek na primátorku Bratislavy je i Magda Vášáryová, kterou mám na Fóru potkat) a především širokost Dunaje, řeky, která spojuje, neboť protéká středoevropskými státy od Německa po Rumunsko, tvoří jejich hranice a do jejího povodí patří všechny země Střední Evropy, včetně východního Švýcarska...

Panel "Soumrak politiky"

Tuto diskuzi moderuje syn Milana Šimečky Martin M. Šimečka (53) a jejími účastníky jsou opět polský sociolog žijící ve Spojeném Království Zygmunt Bauman (85), v minulém panelu zmíněný Claus Offe (70), profesorka literární vědy na University of New York Marcia Pally (59), český literární vědec Martin C. Putna (42), maďarský estetik László Földényi (58) a bulharský kulturní antropolog Ivajlo Dičev (55).

Přicházím s malým zpožděním ve chvíli, kdy už proběhla úvodní expozé a své úvodní slovo pronáší profesor Bauman. Mluví o reklamní heslovitosti politiky, kde se promluvy politiků omezují na večerní zprávy, kdy národy sedí u televize, přičemž politici dobře vědí, že čím větší heslovitost tím větší úspěch (Barack Obama byl zvolen díky heslu "Yes, we can!" -- "Ale co?" poznamenává Bauman, Tony Blair jezdil sem a tam londýnským autobusem se sloganem "Trust me!", Bush je: "Kovboj, který zradil svět, on lže, my víme, že lže, ale on bude lhát dál, protože je nutkavý lhář."). Dnešní newspeak otupuje morální pojmy; pokud politik lže, pak "šetří s pravdou", nebo "byl selektivní ve faktech". Další populistický efekt je prozradit na sebe něco marginálního, co jsem předtím neřekl; to se lidem líbí.

Jde o prolnutí politiky a zábavy, pro který dnes sociologové razí termín "infotainment".

Dnešní newspeak často pracuje tak, že jádro odchází, ale nálepky zůstávají. "Tak zvaná 'fair society' u nás v Británii přestává poskytovat sociální pomoc, a ten, kdo v důsledku principu podřízenosti ztrácí páteř, je 'flexibilní'," ukončuje Bauman.

Sociolog Claus Offe poznamenává, že od politika, o němž se obecně ví, že je lhář, není chytré, ale naopak hloupé, když si dává za motto heslo "Věřte mi." V jeho domovském Hamburku se dělal výzkum, který potvrdil, že vyloučené sociální skupiny nevolí, a čím víc těchto lidí bude, tím míň lidí bude chodit k volbám. Ukončuje citátem, že tržní hospodářství bez regulace je čistá anarchie.

Bulharský antropolog Dičev poznamenává, že liberalismus zřejmě způsobí, že sociálně vyloučení (což budou v první řadě Romové) z Bulharska časem úplně odejdou do západní Evropy. Současně zveřejňuje svou tezi, že levice a pravice jsou tekuté pojmy, neboť Bulhar, který pracuje jako gastarbajtr v Západní Evropě je v místě, kde pracuje, zaměstnanec, a tedy přirozeně levičák, zatímco když se vrátí domů, stává se spotřebitelem, nechce z toho, co si vydělal, nic platit státu a stává se pravičákem. K Baumanově tématu důvěry poznamenává, že by se mělo vzít v úvahu, že důvěra není RACIONÁLNÍ, ale IRACIONÁLNÍ; člověk věří své matce, rodině, věří ve svůj národ, často nikoli proto, že by s nimi měl dobré zkušenosti, ale prostě proto, že je jim blízko. Politik pracuje právě s touto iracionalitou...

Marcia Pally navazuje tím, že i spotřebitel se chová iracionálně, nezajímá se racionálně o kvalitu výrobku, o férovost a ekologičnost jeho vzniku. Podle ní jsme od dob před 2. světovou válkou jako společnost nedosáhli zvláštního intelektuálního a morálního pokroku. Spatřuje však velký stimul v demokratických a otevřených fenoménech, jako je internet, s tím, že čím víc demokracie, tím je, samozřejmě, i víc demagogie a populismu. Demokracie je ze své podstaty zřízení, v němž je možnost prosadit vůli většiny, což ale nemusí znamenat, že se prosadí ta lepší varianta. Kromě toho je směšné tvářit se, že se v tuto chvíli bavíme o univerzálních otázkách lidstva, když kultury s naprosto odlišným hodnotovým systémem, jako je například Indie, jsou početně stejně silné jako naše západní společnost.

László Földényi souhlasí s tím, že důvěra v žádném případě není racionální, důvěru už dávno nahradila víra, ale politici nejsou milující Bozi, ale šelmy, které se na voliče dívají jako na publikum v cirkuse. V politice se často mluví o vizi, ale je politikova vize vůbec přínosný fenomén? Není to protimluv demokracie?

Profesorka Pally vyjadřuje názor, že doba po 2. světové válce v Západní Evropě, kdy došlo ke ztotožnění politiky, moci a demokracie, byla neopakovatelně vzácnou dějinnou konjunkcí. "DOCHÁZÍ K ODDĚLENÍ POLITIKY OD MOCI. TOTO MANŽELSTVÍ NEVZNIKLO V NEBI, A NENÍ TO NIC, CO BY NEŠLO ROZVÉST." Politik už nemá ani macht , ani pouvoir (Pozn. aut: Moc ani zmocnění.) A moc nadnárodních korporací bude ve 21. století nepochybně narůstat.

Moderátor Šimečka nastoluje téma pevninské Číny a ptá se zda je Čína VÝZVOU pro západní civilizaci.

Martin C. Putna odpovídá, že Čína není pro Západ VÝZVA. "My jsme ti, kdo ve styku s Čínou drží za ten kratší konec provazu a musíme přemýšlet spíš nad tím, JAK SI UHÁJIT AUTONOMII.

Profesor Offe to shrnuje trefným aforismem, že "NA ZÁPADĚ DNES MÁME STEJNOU 'REÁLNOU DEMOKRACII', JAKÝ JSME VE VÝCHODNÍ EVROPĚ MÍVALI 'REÁLNÝ SOCIALISMUS'." Období liberální demokracie v Západní Evropě se kryje přibližně s třetí čtvrtinou 20. století. Demokracii odzvonilo, teď je doba post-demokracie .

Zygmunt Bauman definuje demokracii jako zřízení, které se stále sebezpytuje, obviňuje sebe sama, že není dost demokratické. Demokracie však kvete s hospodářským růstem a vadne s hospodářským propadem, proto nyní začínáme žít v nedemokratických státech. "DEMOKRACII VŠAK MUSÍME CHRÁNIT, NEBOŤ DOBŘE POSLOUŽILA NAŠIM NÁRODŮM."

Americká profesorka Pally s tím nesouhlasí, suše konstatuje, že národní státy jsou pasé, a přináší smělou myšlenku, že doba národních států byla v rozkvětu do 2. světové války, neboť tehdy se víc hospodářsky vyplácelo válčit mezi sebou, zatímco dnes se víc vyplácí mezi sebou volně obchodovat.

Sociolog Offe vtipně poznamenává: "My Němci en bloc nemáme z pochopitelných důvodů nostalgii po národním státu..."

(Smích v sále.)

"... Němci, které já znám, věří v Evropskou unii." Nicméně musíme nejdřív zodpovědně zjistit a definovat, co chceme, zrevidovat svou představu o pokroku ("Budoucnost už není, co bývala.") V tom je výhoda současné společnosti, ať je jakkoli post-demokratická; na rozdíl například od komunismu umožňuje sebemonitorování.

Ivajlo Dičev moralizuje: "V každém případě bychom se neměli nechat oklamat důrazem na bohatství. Krize nás poučila, že hospodářský růst není nekonečný.

(Dičev začíná být po této své druhé replice autorovi blízký; zdá se mu, že se blíží podstatě věci.)

Liberální profesorka Pally přichází s tím, že bychom se spíše neměli, než měli spoléhat na existující státní orgány; "Je třeba zakládat spolky zdola."

Na to reaguje Martin C. Putna s tím, že východoevropský disent tuto zkušenost má, Václav Benda tyto spolky nazval "paralelní polis". Jsou to "kroužky lidí, kteří dělají to, co jiní nedělají, těch, kteří si pamatují. Říkám svým studentům: 'Pokud o sobě chcete tvrdit, že jste z Prahy, jděte na Karlův most a přečtěte si nápisy na sochách. Musíte vědět, pamatovat si."

Zakončuje: "Pokud jde o absolutní pesimismus či optimismus v odhadu věcí budoucích, já jsem optimista, pro kterého je prakticky platný konec kréda: 'Kristus přijde soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce'."

(Tak explicitně to autor v této společnosti nečekal. V duchu skládá M. C. Putnovi poklonu.)

László Földényi (zřejmě také katolík) říká, že se připojuje k tomuto názoru, nicméně bude trochu pokračovat v analýze. V Maďarsku je už 200 let autoritativní systém (různého druhu). Téměř nikdo ho nemá rád a všichni Maďaři jen říkají, že v něm MUSEJÍ žít. V současné době vládne extrémní pravice, a levice nemá téměř žádné slovo. V tomto je skeptický: "Měli jsme 20 let na experimentování s liberalismem, a nevzešlo z toho nic."

Profesor Bauman svůj závěrečný příspěvek uzavírá slovy: "Vždy, když mám předpovídat budoucnost, cítím respekt, protože -- jak jste si už nejspíše všimli -- jsem z vás nejstarší a prožil jsem mnoho změn. A VŠECHNY PŘIŠLY NEOČEKÁVANĚ! V časech, kdy jsem byl mladým vědcem, existovala u nás dnes už neexistující vědecká disciplina jménem sovětologie. Ti, kdo ji učili, měli na své výzkumy otevřený neomezený účet, jezdili volně po světě, ale všichni se bránili tomu, aby předpovídali. Existovaly různé druhy futuristických scénářů od konvergence, přibližování se komunistického a kapitalistického režimu, až po apokalyptický konflikt. My dnes na rozdíl od někdejších sovětologů nemáme otevřený účet, a můžeme vždy říci, že na další výzkum nejsou peníze, ale odpovídat se nám také nechce.

Mně se kdysi před lety předpověď povedla: To když mě legendární ruští profesoři Daniel a Siňavskij (Pozn. aut. Daniel proslul coby spisovatel pod pseudonymem Nikolaj Aržak či J. Petrov a Siňavskij jako Avram Terc) pozvali, abych věštil budoucnost komunismu. Řekl jsem, že disent bude růst a časem převezme moc, což profesor Siňavskij odbyl slovy: 'Po Baumanově troše poezie můžeme pokračovat v diskuzi...'

Budoucnost je však podle mě ze své povahy nepředvídatelná, nicméně NĚKDE JE SÍLA, KTERÁ PŘINESE NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ, ALE JÁ NEVÍM, JAKÁ JE TO SÍLA."

(Silný potlesk.)

Osobní závěr dopoledne -- Můj "rozhovor" s legendou

Všichni se odcházejí najíst a já, coby pseudo-paparazzi, následuji odcházejícího profesora s cílem si s ním ještě popovídat, "ulovit rozhovor". Celým svým profilem válečného odbojáře a napraveného komunisty-emigranta, který přešel do liberálních pozic, z nichž se čas od času odráží do formulací, které hraničí až s ezoterikou, mi připomíná českého, mnohem méně známého, dle mého však stejně cenného filosofa Jiřího Hermacha. Připomíná mi ho i fyzicky. Pan profesor, kterého stále pronásledují fanoušci (a především fanynky) a žadoní o autogram, se zastaví před restaurací, kde jsem včera obědval, smutně se rozhlédne kolem sebe a když mě spatří, řekne prosebným hlasem: "Potřebuju si na chvíli odpočinout. Sám. Nevíte, kde se tu dá zakouřit." Poradím mu, ať si zakouří, kde chce. Je přece Bauman.

A tak zatímco starý pán vytáhne cigaretu a pomalu se přesouvá zpátky k divadlu, já s myšlenkou, že to, co jsem od něj chtěl vědět, jsem už stejně všechno četl a slyšel, vstupuji do restaurace a prohlížím si jídelní lístek...

(Dokončení zítra)

Vytisknout