Rozdělená levice

8. 11. 2010 / Vít Klíma

Rád bych reagoval na dva články, a to Ladislava Žáka "Nová třída...?!?" a Jana Šťastného "Pesimismus, akademismus a strach".

Láďo, nemáš pravdu, když říkáš "kardinální (otázka), nezní ani tak co dělat, nebo dokonce jak to udělat. Kardinální otázka zní, kdo to bude dělat nebo spíše, chce to vůbec někdo dělat?!?". Obávám se, že vzniká nová třída pro kapitalismus zcela "přebytečných a nepotřebných" lidí, kterým nic jiného nezbude, než začít za své zájmy skutečně bojovat.

Levice je dnes rozdělena do dvou názorových proudů. Klíčová otázka, na níž se levice štěpí, zní: "je kapitalismus reformovatelný"? První proud představují taková jména, jakými jsou: Václav Bělohradský, Michael Hauser, Lubomír Zaorálek, Bohuslav Sobotka, Tereza Stöckelová, Jan Černý, Jiří Pehe a Jan Štern, odpovídající na tuto otázku kladně. Současný kapitalismus v ČR diagnostikují jako "nemocného člověka", kterému stačí naordinovat jen ty správné léky a zas bude zdravý "jako rybička". Oněmi správnými léky mají být opatření, které Jiří Pehe a Jan Štern kapitalismu naordinovali v "Manifestu radikálního liberalismu".

Druhým proudem, kam se řadím i já, reprezentuje poznání, že kapitalismus je nereformovatelný, a k tomu, aby se otevřela cesta k solidárnější společnosti - musí být odstraněn.

Odtud se odvíjí i odpověď na otázku Ládi Žáka: kdo a jestli vůbec někdo, bude hybatelem změny. Bělohradský, Pehe a další představitelé "reformního" proudu označují za hybatele a nositele reforem změny střední třídu. Pesimistická nálada, na besedě ProAlt s autory "Manifestu" - jak ji popisuje Jan Šťastný -- skutečně převládala. Důvod je snadno pochopitelný: "Manifest" zaujal jen pár intelektuálů a střední vrstva, jíž byl - jako cílové skupině určen - nereagovala vůbec. A žádné jiné konstruktivní myšlenky a východiska na besedě nezazněly, byť se o to Jakub Patočka, moderátor setkání, víc než vehementně snažil.

Podle druhého - "revolučního" proudu - bude hybatelem změn nově vznikající třída "přebytečných", tj. lidí dlouhodobě bez zaměstnání, přestože pracovat chtějí. Jen jedno číslo pro ilustraci hloubky tohoto problému: podle poslední zprávy Mezinárodní organizace práce, díky krizi ztratilo - jen v hospodářsky nejvyvinutějších zemí - práci přes 200 000 000 lidí. A zdaleka přitom nejde jen o nějaký "lumpenproletariát" programově se vyhýbající práci. Dnes se začíná otevřeně hovořit o první ztracené generaci "Y", tj. dětí narozených v 80. a 90. letech, kteří na trhu práce nemohu najít uplatnění, a to přesto, že řada z nich má ukončené vysokoškolské vzdělání. Konec konců vidíme to i na domácím pracovním trhu. A právě mezi nimi začne nespokojenost "vřít". V alianci vzdělaných, pro kapitalismus "přebytečných a nepotřebných" vidím hlavního hybatele nejen světových, ale i domácích revolučních společenských změn, které jej smetou a vynutí si vznik spravedlivější globální společnosti.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 8.11. 2010