Ke snahám změnit Lisabonskou smlouvu již pouhý rok po jejím podepsání

8. 11. 2010 / Daniel Strož

V nedávném vydání Haló novin (2. 11. 2010) popisuje autor pod značkou "jad" kritická stanoviska dvou místopředsedů ÚV KSČM, poslance Stanislava Grospiče a europoslance Jiřího Maštálky, k chystanému prosazování změn v tzv. Lisabonské smlouvě, především ze strany Německa a Francie. Článek je psán vcelku objektivně a autor správně připomíná, že již v lednu roku 2008, kdy Parlament ČR text smlouvy obdržel, vystupovali proti jejímu obsahu nejenom poslanci KSČM, ale i podstatná část zákonodárců ODS. Neopomíjí ani tehdejší vyjádření prezidenta republiky Václava Klause, označujícího smlouvu za "tragický omyl". Pisatel obšírného článku pozapomněl snad pouze na publikaci, kterou jsem k tomuto tématu připravil a vydal coby ještě poslanec EP (bezpartijní za KSČM), a které se svého času ve veřejnosti dostalo velké pozornosti.

Ta knižní publikace nese název "Proč levice odmítá Lisabonskou smlouvu", byla spolufinancována mou tehdy europoslaneckou frakcí GUE/NGL a vyšla dokonce dvakrát po sobě v letech 2008 a 2009, dohromady nejmíň v osmitisícovém nákladu. Již tenkrát jsem se v ní snažil českým občanům přiblížit mnohá úskalí tohoto dokumentu: na prvním místě jeho celkovou obsahovou "nedotaženost", částečně vyvolanou nestoudným nátlakem Evropské komise k co nejrychlejšímu schválení vládami členských států. Nechyběl tam však ani návrh, aby tak závažné změny ve struktuře evropského společenství byly stvrzeny přímým rozhodnutím unijních občanů, tedy v referendu. Zmiňoval jsem i eventuální nebezpečí prolomení tzv. Benešových dekretů, jelikož nedílnou součástí Lisabonské smlouvy byla též Listina základních práv EU, z níž se cosi takového dalo vydedukovat. Jak známo, prezident Klaus to potom při podpisu řešil "trvalou výjimkou", jejíž platnost je ovšem mezitím vrcholovými unijními orgány zpochybňována. V knize jsem pak varoval také i před možností, že smlouva otevírá cestu k ovládnutí Unie z pozice jejích politicky a ekonomicky nejsilnějších států.

Směřování EU jsem na jednom místě ve své zmiňované knize shrnul takto: "Od poloviny osmdesátých let minulého století dochází k rozsáhlému prosazování turbokapitalistické privatizace a k narušování pravidel, podle kterých by vedle sebe mohli civilizovaně žít lidé rozdílných peněženek. V EU už nejde o vytváření většího hospodářského prostoru, s jehož pomocí by bylo možné vytvářet blahobyt a lepší životní podmínky obyvatelstva. V pozadí stojí zištné zájmy velkých koncernů a tedy podřízení všeho lidského brutální konkurenci, snižování mezd, daňovému a sociálnímu dumpingu. Politika se ve stále větší míře orientuje na válečné dobývání zdrojů ropy a nerostných surovin, jakož i na vnitřní militarizaci. Lisabonská smlouva má za cíl posílení tohoto nebezpečného trendu." A o kus dále jsem napsal: "Podle Lisabonské smlouvy sice demokracie a právní stát mají být základními hodnotami EU, ovšem budování sociálního státu sem už nepatří."

Od přijetí Lisabonské smlouvy uplynul pouhý rok a německá kancléřka Angela Merkelová spolu s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym (kteří si samozřejmě veškeré ekonomické či jiné prohřešky navzájem tolerují), mají už pocit, že Unií mohou smýkat, jak se jim zlíbí. "Bez německo-francouzského tandemu se EU nehne," prohlásila paní kancléřka nedávno v Bruselu a navrhla doplnit přísné kroky proti těm členům Unie, kteří nebudou hopsat podle její píšťalky. Prozatím se obě dvě tyto státnické veličiny dušují, že by se do změn Lisabonské smlouvy nemělo prosadit více, než "jenom" nezbytné sankce proti špatně hospodařícím zemím, kupříkladu jejich dočasným zbavením hlasovacích práv v EU a jiným potrestáním. Ale počkejme si: jakmile se smlouva takzvaně "otevře", dočkáme se nejednoho překvapení. Pro běžné unijní občany z toho rozhodně nic příjemného nevzejde, to lze spolehlivě usoudit už nyní.

(Autor byl poslancem EP v letech 2004-2009)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 8.11. 2010