O původních představách a realitě

8. 11. 2010

Sám na sobě jsem ale hned viděl i to, jakou roli hrají obyčejné praktické okolnosti. Především - samotný ten článek jsem si přečetl o víkendu, kdy venku bylo nevlídno a deštivo. Kdyby vyšel během týdne, asi bych si na něj nenašel čas. Z každých 24 hodin pracovního dne totiž trávím devět v práci a další dvě na cestě tam a zpět, asi tak deset padne na přípravu jídla, hygienu a nutný odpočinek (z toho na spaní tak šest) a jen zbývající tři mám na všechno ostatní. O víkendech pak buď jezdím domů za rodinou (devět hodin cesty tam a devět zpět), nebo trávím co nejvíce času v přírodě. Pokud se tedy dívám do novin na internetu, vybírám si články k přečtení velmi ekonomicky: jednak podle názvů, popřípadě abstraktů, a pak - přiznám se - i podle jména autora a podle délky. Téma pana Moliče sice souvisí jak s mou profesí, tak s mými zájmy, délka byla také přiměřená, ale na běžný výběr by to ještě nestačilo. Tentokrát mne to ale ven netáhlo, a tak jsem podmínky zmírnil. Navíc ve mně ten článek vyvolal jisté asociace, a tak jsem se rozhodl na něj reagovat. Původně vlastně mělo jít o mé soukromé poznámky, kterými jsem si chtěl sám pro sebe vyjasnit vlastní názory, ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím nabídnout i dál ... přestože podle svých vlastních kritérií bych tento svů článek sám asi přeskočil :-)

Pan Molič se zabývá vztahem původních představ a dnešní skutečnosti na velice konkrétním příkladu počítačů. Jeho přístup lze shrnout asi takto:

- Současné počítače už dvacet let používají totéž rozhraní, kdy programy běží v nějakých oknech. Ta se vyvíjejí jen graficky, ale v podstatě slouží jen k tomu, že je lze minimalizovat, maximalizovat či přesunovat. Lepší by bylo nějaké intuitivnější a spolehlivější ovládání.

- Naproti tomu, i když technicky by to už neměl být problém, mají počítače problémy se vzájemným automatickým propojením nebo s připojením jiných zařízení (například tiskárny, ke které jsme právě přišli).

- Původní představy o počítačích byly takové, že budou reagovat víceméně jako lidé. Příkladem mu jsou počítače z Vesmírné odyssey a Star Treku (a to se ještě nezmínil o CML - Centrálním Mozku Lidstva z Návštěvníků). Počítač by měl prostě udělat, co se mu řekne, třeba zhasnout světla v bytě, navázat videospojení, nebo "objednat totéž, co včera".

- Jako příklad dobrého směru vývoje, tedy odklonu od oken, nabízí takzvané chytré mobilní telefony. Vidí je jako počítače, kde uživatel pomocí virtuálního tlačítka v úvodní obrazovce jen zvolí požadovanou činnost a příslušná aplikace pak zabere celou plochu. Kromě toho už je lze ovládat i hlasem. Na těchto přístrojích přitom běží plnohodnotné operační systémy, takže je jen otázka času, kdy se jejich koncepce prosadí i na klasických počítačích, kde zatím vládne konzervatismus.

Chtěl bych nejprve reagovat na tyto myšlenky a pak si dovolím určité zobecnění, které přesahuje dané téma.

- Nepodezřívám pana Moliče z toho, že by byl proti oknům jen proto, že se prostě používají už příliš dlouho. On sám ostatně píše, že nápad s grafickým uživatelským rozhraním (GUI) jistě nebyl ve své době špatný. Sám bych k tomu dodal, že tu dobu pamatuji a zpětně považuji za úžasný ten rychlý pokrok od řádkového ovládání a programování, se kterým jsme zápasili ve škole, přes všechny ty nadšenecké aktivity při překonávání dětských nemocí prvních GUI až po současné pohodlí. Jsem ale vždycky ostražitý, když někdo použije třeba jen v náznaku věk jako negativní argument. Síla dobré myšlenky je podle mého názoru právě v tom, že přežije desítky let a uplatňuje se plnohodnotně i v prostředí, které v době jejích počátků vůbec nebylo k dispozici. Pokud jde o oblast výpočetní techniky, mám na mysli například Unix, programovací jazyk C, nebo třeba klávesnici (k té se ještě dostanu). Pokud jde o ta okna, mám ale naprosto jiný názor. Sám v praxi používám naráz ne jednu, ale několik různých

aplikací, dokonce v různých operačních systémech. Na mém notebooku (který rozhodně není nijak speciálně "nadupaný") běží jako základní operační systém Linux. Pro pohodlí i potěšení používám také Compiz, takže mám k dispozici nejen ta "gumová" okna (která jistě nutná nejsou), ale i průsvitnost a možnost rotace mých čtyř pracovních ploch. Ta průsvitnost umožňuje mít na ploše i objekty, které nejsou hranaté (v mém případě třeba fungující astroláb pražského orloje, pan Molič by tam mohl mít lidský obličej). Rotace pak umožňuje rychlé přepínání ploch nebo přesunování oken mezi plochami, aby byla vždy pohromadě ta, která k sobě patří. Na jedné ploše mi obvykle běží Windows XP s aplikacemi, které požaduje zaměstnavatel jako firemní normu - například Outlook. Jde ale o emulace ve VMware, nikoliv o samostatnou instalaci. Na těch ostatních třech plochách mám zpravidla otevřeno několik terminálů, Eclipse, Oracle SQL Developer a aplikace, na kterých právě pracuji. Navíc vždycky také ok

no Firefoxu - už kvůli Google, kam si často chodím pro radu. Občas, i když velmi výjimečně, si také pouštím do sluchátek nějakou hudbu. Samozřejmě přitom často přenáším data z jedné aplikace do druhé, což se jistě dá naprogramovat (sám to dělám), ale při náhodném použití je prostě nejrychlejším postupem kopírování v jednom okně a vlepení ve druhém. Dost dobře si tedy neumím představit, jak bych pracoval, kdybych měl na ploše vždycky jen "právě tu činnost, kterou chci zrovna dělat".

- Pan Molič v lehce kritickém tónu uvádí, že nedošlo k žádné inovaci ("okna se stále vrství na ploše, mají posuvníky a nahoře menu"). Podle mého názoru je to naopak dobře, protože se pak snadno mohu orientovat i v prostředí, které je pro mne nové. Ve své práci jsem použil už celou řadu aplikací určených pro vývojáře v různých jazycích a s různými databázemi, pracoval jsem v různých distribucích Unixu a Linuxu a používal jsem (i vyvíjel) různé aplikace. Při každém přechodu na nové prostředí mi nejvíce vadí to, že někteří výrobci se snaží zavádět vlastní nestandardní inovace, takže spoustu času zabere pátrání po tom, jak se požadovaného výsledku dosáhne v té jejich. Problém je v tom, že svou snahou o prosazení vlastní normy, a tedy získání monopolu, jen otravují a zdržují, než se prosadí nějaký standard, který budou akceptovat i konkurenti. Děsí mne představa, že by například pro Javu bylo vývojové prostředí uspořádáno jinak, než třeba pro C/C++, nebo že by menu v okně Open Off

ice bylo natruc jinde, než v Microsoft Office. Dost na tom, že jsme se celá léta před rozšířením Unicode potýkali s tím, že Microsoft zavedl jiné kódování znaků, které bylo sice téměř stejné se standardem, ale v některých písmenkách ne. Úplně mi stačí, že musím vždycky pamatovat na odlišnost konců řádek nebo významu zpětného lomítka ve Windows na jedné straně a v ostatních operačních systémech na druhé. S rozladěním konstatuji, že jazyk T-SQL z Microsoft SQL Serveru a Sybase je navenek téměř stejný jako PL/SQL v Oracle, ale že nejsou vzájemně automaticky převoditelné. U inovací mi navíc vadí i to, že nebývají vždy zpětně kompatibilní. I v tomto "vyniká" zejména Microsoft. Zkuste například otevřít soubor vytvořený ve Wordu před 15 lety jen tak přímo v tom aktuálním. A to jde o stejnou aplikaci od téhož výrobce. Jak by se asi chovaly aplikace, které používáme už léta (a máme v nich třeba archivována cenná data), kdyby musely zcela uvolnit místo něčemu pokrokovějšímu? Zatím o

tom mohou vyprávět své příběhy o inovacích hlavně ti, kdo už strávili "nějaký ten čas" na kopírování dat z disket na disky, pak na ZIP (kdo si na něj ještě pamatuje?), dále na DVD, pak po pár letech na nová DVD atd. Nemluvě o nás, kdo jsme si už vyzkoušeli "zábavu" se získáváním dat z médií, která se úplně přestala používat, stejně jako aplikace, kterými ta data byla na ně zapsána.

- Pokud jde o ovládání počítačů hlasem, je to jistě dobrá alternativa. Zejména se hodí pro tělesně postižené nebo třeba v místech, kde potřebujeme ovládat počítač přesto, že máme plné ruce něčeho, co nelze odložit. Obecně je to ale pro mne zlý sen, protože používám veřejnou dopravu a ve své době jsem pracoval v prostředích "open space". Jak by to asi vypadalo, kdyby všichni ti, co mají na klíně notebooky, na ně ve vlaku mluvili nahlas, nebo kdyby všichi programátoři nebo třeba úředníci ve své kanceláři neustále ovládali své počítače tímto způsobem? Mne například dost ruší už to, že kolem mne několik lidí najednou telefonuje nebo diskutuje o něčem, co se mě netýká. Tím se dostávám i k té zastaralé klávesnici. Když jste například na poradě, je často nařízeno vypnout hlasitý režim telefonů a na druhé straně je již docela obvyklé, že si účastníci dělají poznámky do svých notebooků. To nařízení by tedy znemožnilo dělat si poznámky hlasem (leda snad že by se nahrával celý průběh a

pak utrácel další čas zpracováním tohoto syrového vstupu) a bez obyčejné klávesnice by to asi také nešlo snadno. Alespoň já osobně píšu rychleji na klasické klávesnici, než rukou na papír (a to používám jen dva prsty, i když se za to stydím), nemluvě o použití titěrné klávesnice na mobilu. Chci tím naznačit, že i inovace - zde tedy například miniaturizace - má své meze dané fyziologií člověka.

- Podobný problém pro mne představuje automatická komunikace s okolím. Možná by bylo pro mne dobré, kdybych se prostě jen přiblížil k nějaké tiskárně a řekl svému notebooku, aby mi na ní něco vytisknul. Jinak bych se na to ale asi díval jako majitel té tiskárny. A rozhodně bych neměl radost z toho, že se k mému notebooku může automaticky, tedy nekontrolovaně, připojit notebook souseda sedícího vedle mne. To si s ním raději ta data vyměním na nějakém médiu a budu vědět, co mu dávám. Jinak ale pan Molič možná zapomněl, že už dnes je takové propojení mezi blízkými počítači (a nejen počítači) možné - a sice přes bluetooth nebo infračervený port.

- Nakonec tu máme ty možnosti intuitivní komunikace. Naprosto nechci tvrdit, že je to v dohledné době nemožné už kvůli technickým limitům (byl bych možná brzy k smíchu stejně jako jistý dnes již závratně bohatý inovátor, který svého času tvrdil, že nikdy nikdo nebude potřebovat větší operační paměť, než tuším 640 kB). Přesto jsem ale skeptik, protože o lidském mozku toho přes všechno to ohromující dosavadní poznání víme pramálo, natož abychom ho uměli napodobit. To, co dnes dokáže robotika nebo třeba přístroje pro snímání mozkových aktivit, jsou jen první krůčky na velmi, velmi dlouhé cestě, kde se neuplatní jen aktivity inženýrů, ale také lékařů, psychologů, filosofů, estetiků a dalších odborností. Je sice hezká přestava, že řeknu svému počítači třeba "postarej se mi o kytky během dovolené", nebo "kup něco méně slaného, než včera", ale to jsou pokyny, které nemusí splnit přesně podle našich představ ani člověk. Je za tím totiž nejen spousta údajů, které musí mít ten počítač

(člověk) k dispozici, ale i vyhodnocení dalších verbálních i neverbálních informací, což zase občas vyžaduje určitou empatii. Takovou si může vypěstovat ten, kdo nás dobře zná, ale i tak to trvá roky. Lze vůbec o něčem takovém uvažovat u počítačů, které leckdo považuje už po roce nebo dvou za beznadějně zastaralé ve srovnání s novými modely?

No a na závěr bych rád připojil tu obecnou myšlenku, která mne při čtení článku pana Moliče napadla, i když s ním přímo nesouvisí. Myslím, že náš obecný problém je právě v tom, že se neumíme, nechceme, nebo nemáme čas dívat dopředu. Honíme se za okamžitým ziskem a ignorujeme všechno, co přesahuje obzor našeho chápání. Za nejlepší manažery se považují ti, kdo vlastně neumějí nic jiného než porovnat dvě čísla. Je-li druhé vyšší, než první, tak je všechno v pořádku a oni za to berou odměny, zatímco když je stejné nebo nižší, tak vyhodí pár "neproduktivních" lidí nebo jim sníží plat a berou za tuto manažerskou činnost odměny. Mezi ty "neproduktivní" ale často patří právě lidé, kteří se jen nepachtí s každodenním vývojem dokonalých systémů, nýbrž si najdou čas i na to, aby o tom všem přemýšleli. Najít prostor pro takové lidi by snad mohl stát nebo nadstátní útvar, pokud by šlo o politické rozhodnutí a pokud by byl k dispozici dobrý postup pro objevení takových lidí. Zatím je to b

ohužel tak, že politické rozhodnutí je například na straně zbrojení, které je totálně neproduktivní a přesto se na něj ochotně vydávají nepředstavitelné částky a v jeho prospěch probíhá špičkový výzkum (chci přitom zapudit myšlenku, že se konflikty vyvolávají uměle, aby se produkce tohoto odvětví přece jen uplatnila). A pokud jde o vyhledávání potřebných lidí, rozhodně není dobrou cestou přístup, který se všeobecně uplatňuje dnes - totiž použití standardních strukturovaných dotazníků a standardních testů. Kvality člověka prostě nemůže odhalit univerzální personalista při hodinovém pohovoru v agentuře. Tímto způsobem je zase možné zjistit nanejvýš vhodnost kandidáta pro úkol s konkrétním a víceméně krátkodobým výhledem. Pravda - při sooučasné módě "flexibility" se ani nic jiného nepožaduje...

V posledním odstavci jsem poukázal na to, že manažeři a personalisté neumějí nebo nechtějí hledět do dálky (omlouvám se těm, pro něž to neplatí). Zdůvodňují to tím, že trh už je takový a je třeba se mu přizpůsobit. Mám ale za to, že jejich mechanický přístup je právě snad to jediné, co by počítače mohly zvládnout i bez nich, a to už brzy. Tím by ale ztratili (ti manažeři a personalisté) smysl své existence. Je snad toto ta brzda, která ve skutečnosti brání pokroku?

Vytisknout