Na cestu "odcházejícím" českým lékařům

8. 11. 2010 / Daniel Strož

Nedávno jsem seděl v čekárně jedné plzeňské nemocnice, kam mi odborná lékařka vyjednala termín k CT vyšetření plic. Nemíním tu žehrat nad tím, že jsem se dostal na řadu až po více jak půlhodině po dojednaném termínu; vysedávání pacientů v čekárnách českých lékařů bývá zpravidla ještě mnohonásobně delší. Důvodem, který mne vylekal a přiměl sepsat následující, byla příhoda předchozí pacientky. Tu po vyšetření nechali sedět v převlékací kabince a bylo jí řečeno, že jakmile se bude (po předchozí aplikaci kontrastního přípravku) cítit lépe, může odejít. Ta paní se skutečně po chvíli zotavila, ale uvědomila si, že má v žíle stále ještě zavedenou kanylu. Chtěli jsme tedy sehnat někoho, kdo jí tu věc vyjme - a dozvěděli se, že personál oddělení odešel na oběd.

Není divu, že se mi tahle příhoda vybavuje pokaždé, když čtu české noviny, v nichž se poslední dobou houfně objevují články o chystaném odchodu českých lékařů do západního zahraničí, hlavně do Německa, ale i do Rakouska anebo Velké Británie. Dlouhodobě jsem totiž pobýval v Německu a dovedu si představit, jaké by takové "pozapomnění" mělo - nejmíň pro lékaře za oddělení zodpovědného - důsledky. Je toho ale poměrně dost, s čím by měli čeští lékaři mířící do ciziny počítat: vedle již zmíněného dodržování termínů každopádně například i se vstřícným jednáním s pacienty. A hlavně co nejdokonaleji znát jazyk země, kam odcházejí. V Mnichově jsem zažil, že jedna ze zdravotních pojišťoven zrušila smlouvu se samostatně praktikujícím internistou, na něhož docházely stížnosti kvůli jeho "nesrozumitelnému" vyjadřování. Kvalifikované anestezioložce z Prahy, neovládající dostatečně němčinu, byl zase nabídnut post staniční sestry.

Aby bylo jasno: chápu nespokojenost českých lékařů s jejich výdělky! Musím ovšem připomenout, že také jejich němečtí kolegové odcházejí z téhož důvodu; ti spíše do Švýcarska nebo do zámoří (USA, Kanady). Platy, které pobírají v eurech, zdají se našincům lákavé, avšak pouze do chvíle, kdy na vlastní kůži pocítí tamní vysoké životní náklady. Zlepšit svou finanční situaci se zdaří snad pouze těm, kteří se usadí natrvalo kdesi v českém pohraničí a za prací budou "na druhou stranu" dojíždět. Ostatní se začnou po čase vracet a troufám si říct, že nejenom posíleni o zkušenosti ve svém oboru, ale i zklamáni z prostředí, kde už lékaři nejsou považováni za "bohy v bílých pláštích", nýbrž za služebníky nemocných, vykonávající do úmoru svůj obor, bez ohledu na soukromí. A za případná pochybení nesoucí plnou odpovědnost.

Závěrem se rozdělím ještě o jeden poznatek: porozhlédnu-li se po politické scéně ostatních unijních států, nenaleznu tam nikde tolik vystudovaných lékařů, jako v České republice. Jen tady se nacházejí ve mnoha skutečně špičkových politických pozicích. Neměla by se právě na ně obracet s nynějšími problémy Česká lékařská komora, zavázaná hájit práva a zájmy svých členů? Kde jinde než u těchto ve zdejším zdravotnictví situace znalých lidí by měli čeští lékaři hledat oporu? Anebo jejich vstupem do politiky skončila solidarita s těmi, kteří svému oboru zůstávají věrni?

Léková politika, zdravotnictví
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 8.11. 2010