Poznámky k Manifestu radikálního liberalismu

2. 11. 2010 / Michael Kroh

Manifest radikálního liberalismu vyvolal živý ohlas a - jak už to bývá - projevy souhlasu i kritiky. Nebylo by však dobré, kdyby se vytratil z obecného povědomí podobně jako mnohá jiná prohlášení. Toto nebezpečí mu reálně hrozí, protože autoři na rozdíl od svých slavnějších předchůdců pojali svůj příspěvek do diskuse o směřování levice v dnešních podmínkách spíše jako literární esej než jako pokus o zformulování ideových východisek pro nějaké politické hnutí či stranu. Přihlásil se k němu sice i Luboš Zaorálek z vedení ČSSD, ale jinak jsem nějaké významnější reakce mezi našimi politiky nezaznamenal. Návrhy v závěru dokumentu se také dosti kryjí například s programem Strany práv občanů, ale protože to nenapsal otec-zakladatel Miloš Zeman, nechává to jeho stranické souputníky a obdivovatele chladnými a netečnými.

Podstata kapitalismu se nezměnila

Autoři Manifestu podle některých kritiků chybují v tom, že se obracejí pouze proti současné (globální) formě kapitalismu a jeho neoliberální ideologii a nechávají stranou jeho kontinuitu s kapitalismem minulým. Přece nejen globální, ale jakýkoli kapitalismus "má tendenci přeměňovat lidi i přírodu v disponibilní, recyklovatelné zdroje pro výrobu za účelem zisku". Neoliberální ideologie je odrazem této podstaty kapitalismu ve vědomí části společnosti, vychází z ní, rozvíjí ji a zpětně ovlivňuje prostřednictvím teorie i politiky. V tomto směru ji nelze považovat za "pokleslou" variantu liberálního myšlení, nýbrž za jeho pravicovou mutaci vůči níž stojí rozvíjející se levicový liberalismus navazující podobně jako autoři Manifestu na základní myšlenku mladého Marxe a Engelse o společenství, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. Neoliberální ideologie je také projevem reálného, nikoli jen formálního (jako v době Marxově) podřízení práce a dalších společenských vztahů kapitálu, odlidštěné podobě nadvlády odosobněných živelných tržních sil vytvářejících základ jeho racionality.

Globální kapitalismus nicméně již dávno nespoléhá jen na neviditelnou ruku trhu. Tu ponechává minulým stoletím i s Adamem Smithem. Naopak určitá míra regulace mu přináší vyšší zisky, protože se jí lépe a rychleji přizpůsobuje než menší konkurenti. Je to vlastně umělá monopolizace trhu. Tisíce lobbyistů u institucí EU jsou toho živoucím důkazem.

Neoliberální ideologie se také postupně odklání od klasicky liberálního pojetí svobody, redukuje ji na svobodu podnikání a minimálně alespoň toleruje stále hlasitější projevy elitářství (pokusy o omezení demokracie jen na "řádné" občany platící daně), skupinové a rasové nesnášenlivosti. Pod záminkou ochrany duševního vlastnictví před jeho nelegálním zcizováním se pokouší "zkrotit" internet, který je jednou ze základních bašt svobody projevu. Tyto nedemokratické praktiky halí do libertariánských frází o neomezené svobodě individua, kterou zadupává státní regulace. Tím se snaží postavit občany proti státu, oslabit jej a těžit z následného chaosu.

Úpadek středních vrstev? Je to složitější

Autoři Manifestu se také připojují k těm autorům, kteří hlásají úpadek středních vrstev (Jan Keller apod.). Nicméně problém je poněkud složitější. Jisté je, že tradiční typy střední vrstvy -- státní úředníci, vojáci, policisté, lékaři, učitelé, kněží atd. -- ztrácejí v moderním světě svůj jasně vymezený (v jistém smyslu téměř monopolní) prostor činnosti, daný speciální kvalifikací, vzděláním a "přidělenou" stabilní klientelou. Naopak s nástupem globalizace a informačních technologií se vynořují početné nové skupiny (sportovci, interpreti masové kultury, podnikatelé "bez kapitálu" atd.), pohybující se v podmínkách kapitalismu volné soutěže a vyznačující se prudkými vzestupy a pády v sociální struktuře společnosti. Život střední třídy jako celku určitě není horší než v minulosti, je však spojen s daleko vyšší mírou rizika a tvrdé konkurence. Navíc i v "nových" odvětvích se začíná prosazovat postupná monopolizace. Vidíme to v oblasti informačních technologií (monopol Microsoftu), sportu (prestižní soutěže jako NHL v hokeji, Liga mistrů v kopané, Tour de France cyklistů atd. -- vždy spojené s obrovskými balíky peněz) i v kultuře (Hollywood ve filmu, špičkové módní salony atd.).

Autoři vidí rozpor mezi objektivním postavením střední třídy a její podporou vládní politiky škrtů. I zde je však situace složitější, její velká část škrty nepodporuje, protože vidí jejich bezprostřední negativní dopad na vlastní postavení a životní úroveň. Nynější odpor zaměstnanců veřejného sektoru je toho živým důkazem. Škrty nikoli radostně, ale s jistou mírou porozumění přijímá ta část střední třídy, která je spojena se soukromým sektorem, protože její postavení a životní úroveň jsou závislé i na jiných faktorech, než je objem státního rozpočtu. Tato část obyvatelstva také přijala víceméně jako osudovou nevyhnutelnost pravidelné výkyvy v příjmech spojené se střídáním hospodářského růstu a poklesu. Naopak daleko více než státním zaměstnancům jí vadí problémy vyvolané ekonomicky založenou přeshraniční migrací či masivní vyhýbání se práci mezi příslušníky určitých etnických a sociálně vyloučených skupin. Proto také spíše než levici podporuje populisty a národovecky orientované politické směry, které nabízejí jednoduchá, zdánlivě velmi srozumitelná řešení.

Autorům Manifestu by prospělo, kdyby v přístupu k struktuře společnosti více používali "materialistický" pohled vycházející z objektivních podmínek té které sociální skupiny a hledající právě v nich zdroj subjektivních názorů a postojů. "Střední třída" je v podstatě uměle vytvořený slepenec různých společenských skupin založený na určité velikosti příjmů pohybující se okolo pomyslného průměru. V rámci ní jsou do jednoho pytle házeni alespoň průměrně placení zaměstnanci, manažeři, úředníci, kvalifikovaní dělníci atd., ale i nositelé svobodných povolání, drobní podnikatelé a živnostníci (tj. i část zaměstnavatelů), sportovci, umělci, kněží, zkrátka skupiny, které se velmi liší svým postavením ve společenské struktuře, ekonomickou rolí i postavením, zdrojem příjmů atd. Jde o světonázorově velmi pestrou skupinu, u které lze jen těžko hledat platformu pro jednotný politický postoj. Živnostník se nebude považovat za dělníka, i když dělá stejnou práci a bere za ni třeba i méně než zaměstnanec velké firmy. Není to výsledek jakési mediální manipulace či falešného sebeuvědomění, ale jeho postavení a zájmy jsou objektivně skutečně velmi odlišné od zájmů zaměstnanců. Zaměstnanci může být například šumafuk, jaké daně platí jeho zaměstnavatel, ale živnostník pociťuje výši povinných odvodů bezprostředně na vlastní kapse.

Redukcionistický pohled na sociální stát je neudržitelný

Z tohoto pohledu se jeví jako naprosto neudržitelná redukce vymezení sociálního státu na systém podpor a důchodového zabezpečení . Sociální stát sociálně-demokratického typu (tj. jeho dosud nejvyšší vývojové stádium) představuje mnohem více -- také přívětivou, kvalifikovanou, pružnou veřejnou správu, kvalitní životní prostředí, dobré mezilidské vztahy, pocit bezpečí, nízkou úroveň korupce a kriminality atd. Právě to je rozdíl mezi Českou republikou a Švédskem. Zkuste u nás nechat na parkovišti před supermarketem nezamčené auto; ve Švédsku tak můžete učinit většinou beze strachu, že se s ním už neshledáte nebo v lepším případě naleznete zbavené prodejné elektroniky či airbagů, které o kus dál koupí ochotný majitel zastavárny či pokoutního autoservisu.

Naproti tomu sociální stát je přívětivým a atraktivním prostředím k životu a v důsledku toho se v něm i dobře podniká. Podnikatelé si cení stability poptávky, lidé se neobávají tolik budoucnosti a proto i více utrácejí. Všichni jsou proto ochotni platit více na daních (nejen přímých, ale i například spotřebních na alkohol a cigarety), protože vědí, že se jim odvedené peníze vrátí v podobě kvalitních veřejných služeb.

Se sociálním státem je spojena vysoká úroveň vzdělanosti a kultury . Vzdělanost není chápána jen jako úzce individuální předpoklad úspěchu (konkurenční princip), ale především jako nezbytný základ bohatství společnosti. Školné na vysokých školách sice někde existuje (většinou jako pozůstatek nižších vývojových stupňů sociálního státu), ale je nastaveno sociálně citlivě a splácí se až poté, co se absolvent domohl nadprůměrného platu.

Se sociálním státem souvisí i orientace na zdravý způsob života . Když jsem byl před lety v Norsku, obdivoval jsem tamější populaci, jak je štíhlá a svěží i v relativně vysokém věku. Tlouštíka bys tam hledal jako pověstnou jehlu v kupce sena. Vím, že od té doby velká společenská neřest -- obezita -- zasáhla i tyto bohulibé končiny, ale stále jsou ještě seveřané o míle dál v dodržování pravidel zdravé výživy a hlavně mnohem více se pohybují než my. Proto jim nevadí, že déle pracují (naopak pracovní aktivitu považují za něco samozřejmého) a tím ulevují sociálnímu systému. Naopak mnozí Češi a Češky se už v padesáti sotva vlečou a jejich hlavním cílem je (často nuceně) "doklepat to do důchodu". Setkáváme se s nimi bohužel i ve veřejných službách a na úřadech, kde nás oblažují otrávenými pohledy a vyřizováním záležitostí občanů rychlostí šneka.

Přitom zdravý pohyb nepotřebuje velké finanční zázemí. Běh nebo procházka v přírodě je prakticky zadarmo, jen musíme chtít. Pro lidské zdraví jsou možná ještě důležitější než propagovaný golf nebo tenis.

Představy o fungujícím sociálním státu se neslučují s tupou byrokracií , které je bohužel v našem systému dost a ještě narůstá. Každá nastupující vláda po volbách slibuje, jak s nadměrnou byrokracií zatočí, ale výsledky dalšího snažení bývají dosti chabé. Nepomáhají ani různé projekty e-státu, jako jsou například datové stránky nebo Czech Point. Pokud se nezmění logistické vazby a procedury ve státní správě, míru byrokracie nelze snížit, ani propustit přebytečné úředníky a snížit tím zátěž veřejných rozpočtů.

Neoliberální politika skutečně postupně demontuje některé funkce sociálního státu. V této souvislosti část levicových kritiků nesprávně ztotožňuje snížení, zpřísnění nebo zrušení některých dávek s generálním útokem na sociální stát. Ten ale není v zájmu ani pravice, která ze sociálního státu výhodně profituje. Ve skutečnosti jde o pokus transformovat jej do jiné podoby vyhovující více představám manažerských a podnikatelských elit. I relativně chudý stát může být sociální, v absolutní výši různých podpor a zajištění to skutečně není. Chce-li levice uspět, musí svoji obhajobu sociálního státu založit na jeho komplexním pojetí a ne se jen handrkovat o výši mateřské podpory či třinácté důchody.

Kapitalismus není dobrým sluhou, ale jen lepším či horším pánem

V hodnocení příčin "útoku" na sociální stát musíme postavit teoretická východiska autorů Manifestu "z hlavy na nohy". Jsou to především změněné vztahy ve světové ekonomice, kdo jsou původci současných problémů vyspělých zemí. Neoliberální politika a ideologie je odrazem těchto objektivních ekonomických trendů ve vědomí části společenských elit, odrazem, který buď tyto trendy urychluje nebo je v zájmů určitých parciálních skupin brzdí. Všemi pády skloňovaný demografický problém má na situaci veřejných financí marginální vliv a představuje pouze určitou latentní hrozbu směrem ke vzdálené budoucnosti. Rozhodující příčinou chudnutí vyspělých států je globalizace světové ekonomiky, která nabyla nové podoby informační revolucí. V jejím důsledku lze bez problémů přesouvat sídla firem do daňových rájů, kapitál, technologii a koneckonců i pracovní sílu mezi kontinenty.

Kapitál se vždy snažil přesouvat tam, kde by se nejvíce zhodnotil. To je ta jeho "mantra" růstu. Sám kapitalismus vznikl v době, kdy starý systém založený na individuální ruční práci již nedokázal zajistit uspokojení životních potřeb rychle rostoucího počtu obyvatel. I v minulosti bylo možné přestěhovat továrnu z jednoho konce světa na druhý, mělo to ale své "mouchy". Marx popisuje případ britského podnikatele, který se pokusil přemístit továrnu do Austrálie i se zaměstnanci, ale ti se mu okamžitě rozutekli a usídlili se na volné zemědělské půdě, které bylo tehdy v anglické kolonii ještě dost. To se dnes již stát nemůže, protože volná zemědělská půda není, ale i kdyby byla, produkce by stěží našla odbyt. Naopak dnes již není třeba přesouvat se stroji i pracovní sílu, protože ta v místě destinace se ve fázi prvotní industrializace dokázala na import kapitálu dobře připravit.

Hospodářský růst je mimo jiné významným faktorem pokrokového poslání kapitálu, který takto vtahuje do světového civilizačního procesu dosud nerozvinuté regiony světa. Na země svého původu má však tento způsob prosazování společenského pokroku rozporný vliv . Na jedné straně se zlevňuje celá řada spotřebního zboží (textil, elektronika ...), na druhé straně se likvidují tradiční průmyslová odvětví a dochází k úbytku pracovních míst. Domácí kapitál ve snaze vyrovnat se cizí (dost často však "outsourcované" domácí) konkurenci tlačí na snižování nákladů, což vyvolává další pokles koupěschopnosti a vyšší nezaměstnanost. To není ovšem nic nového, píše se o tom i ve slavném vzoru pro autory Manifestu. Předpověď mladého Marxe a Engelse se v tomto nejobecnějším vývoji naplňuje, jakkoli s jejich mnohými pozdějšími vývody a závěry můžeme mít dnes již problém. Kapitalismus v Evropě a severní Americe vyrostl z podmanění si zbytku světa. Nyní se tento svět emancipuje a využívá právě těch zbraní, které jej původně ničily, a obrací je proti těm, kteří je stvořili. S tím nic neudělá ani neoliberální ideologie.

Ta se upíná na nové prostory možné expanze kapitálu, který by bez rozpínání nemohl existovat. Prostor pro expanzi kapitálu existuje dnes již v omezené míře v oblasti informačních technologií a s nimi spojených virtuálních ekonomik, ale hlavně v sektoru veřejných sociálních a infrastrukturních služeb obhospodařovaných až dosud převážně státem. Tento prostor je však již svojí povahou silně monopolní a tudíž otevřený pouze těm, kteří obstojí v různých výběrových řízeních. Uspěje ten, kdo dostane dotace a zakázku. Nemusí vlastně nic umět, jen dobře připravit nabídku do tendru. Získanou zakázku pak výhodně rozprodá skutečným realizátorům. S tím je objektivně spojen růst korupce a klientelismu a různé "protikorupční balíčky" mohou tento trend pouze zmírnit.

Kapitalismus také není a nikdy nebyl "dobrým sluhou", ale jen lepším či horším pánem. To je věčný sen části levicových intelektuálů o jeho "osedlání" prostřednictvím státní regulace. Tuto ohlávku se kapitalismus v zájmu vyšší efektivity (zhodnocení) neustále snaží vcelku úspěšně shazovat nebo před ní utíkat do různých "svobodných zón". Bezradnost světových politiků ze současného hospodářského vývoje to jen potvrzuje. Dobrým sluhou se ale mohou stát tržní vztahy, pokud budou zbaveny chomoutu globálního kapitalismu . Na to přišli i reformní komunističtí ekonomové koncem padesátých let minulého století na základě kritického zhodnocení vývoje centralistického hospodářství v tehdejším východním bloku. Bylo však tehdy příliš brzy, aby se dokázali trvale prosadit vůči vládnoucím stalinským dogmatům a příliš pozdě na to, aby zachránili nekapitalistický experiment před krachem.

Sociální demokracie pro 21. století: návrat ke kořenům v nových podmínkách

Sociální demokracie je skutečně "smutným hrdinou tohoto procesu" , jak píší Pehe a Stern. Dostala se do vleku neoliberální politiky a ideologie, která byla již někdy v šedesátých letech minulého století povýšena na jediné správné metodologické východisko pro společenskou teorii i praxi. Bylo to ovšem v konfrontaci s dogmatickou interpretací Marxe, kterého si komunisté usurpovali pro sebe a svojí praxí totálně zdiskreditovali. Z tohoto důvodu bychom měli tehdejší sociální demokraty pochopit a odpustit jim. Dnešní podoba sociálního státu je výsledkem eklektické směsi tradičních hodnot etického socialismu a sociálně ohleduplné (křesťanské) verze neoliberalismu (Ludwig Erhard atd.). V době, kdy tento eklekticismus z výše popsaných objektivních okolností kolabuje, by měli dnešní sociální demokraté a socialisté navázat spíše na onu "etickou" stránku tradičního socialismu než na totální kapitulaci před neoliberalismem v podobě různých, dnes již ze scény odcházejících variant blairovské "třetí cesty". V tom s autory Manifestu radikálního liberalismu plně souhlasím a jsem kdykoli připraven věnovat své dnes již poněkud ochablé síly ve prospěch pokračování procesu "přeměny socialismu z utopie ve vědu". Radikální liberalismus musí logicky navázat na myšlenky Marxova a Engelsova Manifestu, protože vycházely, dovršovaly a na vyšší úroveň posouvaly základní postuláty klasického liberalismu období Velké francouzské revoluce. Vždyť i v dřívějších dobách zatracovaný "revizionista" Eduard Bernstein byl odpůrcem kapitalismu a jeho etický socialismus z Manifestu v mnohém vycházel.

Sociální demokracie 21. století by se měla vrátit k tradičnímu pojetí minimálního a maximálního programu. Jako minimální program by pro začátek postačovaly i požadavky obsažené v komentovaném dokumentu. Maximální program bude však muset dříve či později v zájmu úspěchu překročit paradigma soudobého (globálního) kapitalismu a vrátit se v nové podobě k inspiraci (nikoli k dogmatickému napodobování) pokrokovým a revolučním poselstvím tradičního liberalismu, do nějž řadím i autory původního Manifestu z roku 1847.

Vytisknout