Pravidla obrany

1. 11. 2010 / Karel Dolejší

To, co se ve Francii i v některých jiných zemích v souvislosti se škrty odehrává, nejsou manifestační pochody Gay Pride, ale chabý pokus o sociální konflikt, v němž se zaměstnanci snaží vést nerovný boj s mnohem silnější koalicí politiků a podnikatelů, zejména těch v oboru financí. Evropané ovšem skutečným sociálním konfliktům z největší části dávno odvykli, protože i ti nejchudší z nich si za celé dekády poválečné prosperity navykli žít v relativním blahobytu, ve kterém - jak zhruba pravil nejmenovaný klasik - se bouří pouze blbec. Teď, když jim začíná opravdu téci do bot, jako by je vyslýchal inspektor Trachta, mohou sice nesouhlasit, mohou proti tomu protestovat... Ale doopravdy bouřit už se neumějí. Pařížský máj 68 se právě zopakoval podruhé - jako fraška.

Během statisícových protestů prezident Sarkozy normálně přijímal vysoce postavené zahraniční návštěvy, stejně tak i obležený Senát, a normálně fungující státní instituce tedy usvědčovaly protestující z naprosté bezzubosti. Je to přesně tento typ nedomyšlených symbolických akcí vyrůstajících z bohulibého přesvědčení, že když prostě přijde někam dost lidí, čekají je tam vzrušující a nezapomenutelné zážitky, mocní se okamžitě zaleknou a stiženi náhlou mdlobou padnou v hrůze na zadnici, co na druhé straně periodicky vyvolává menšinové záchvaty radikalismu vedoucího až k šíleným pokusům o městskou guerillu. Protože když něco naprosto zjevně nefunguje, jako třeba prvomájové průvody na konci října, tak je prostě zřejmé, že to nefunguje - buď se s tím smíříte, nebo se pokusíte najít jiný prostředek. Novou RAF si ovšem sotva někdo bude přát. A upřímně řečeno, kvůli prodloužení lhůty pro odchod do důchodu o dva roky by se do terorismu pouštěl pouze někdo, kdo se i bez toho spokojí jakoukoliv záminkou... Protože i někteří francouzští socialisté, třebaže chodí povinně demonstrovat, vědí, že stávající důchodový systém je nadále neudržitelný.

Tím se dostávám k další otázce, která myslím ve většině dosavadních komentářů zůstává zatím spíše stranou zájmu. Neznám dobře situaci v místě, a možná proto mi zůstává naprostou záhadou, proč byly tak masivní akce riskující renomé hlavních odborových ústředen rozpoutány právě kvůli záležitosti, s níž se téměř každý nakonec raději smíří, než aby riskoval skutečně vážný střet s odhodlanou vládnoucí mocí. Zkuste si problém představit třeba s pomocí následujícího srovnání: Dejme tomu, že blíže neupřesněný protivník překročí hranice České republiky a obsadí v krátké době celé Krkonoše. Mysleli byste, že je opravdu rozumné vyhlásit hned všeobecnou mobilizaci a pokoušet se okamžitě svést rozhodující bitvu právě v Krkonoších - v obtížném horském terénu, který má koneckonců malý politický i ekonomický význam? Nejsou tu snad jiné, méně hysterické možnosti? Není kupříkladu možné pokusit se přerušit okupantovi zásobovací linie? Nebo počkat, až se nepřítel pokusí obsadit také něco, co je (možná ne tak krásné, ale) pro běžný chod země poněkud důležitější než Krkonoše?

Carl von Clausewitz kdysi v pojednání O válce poměrně detailně popsal vlastnosti boje v obraně, které lze cum grano salis aplikovat i na sociální konflikt. Pokud bychom ale udělali právě tohle, vzhledem k událostem kolem nás se zdá nejdříve ze všeho nutné formulovat nulté pravidlo obrany, které jednoznačně a nedvojsmyslně stanoví: Nebudeš si nikdy plést obranu s triumfálním závěrečným útokem. V opačném případě se můžeš těšit leda tak na jízdu Valkýr.

To, co evropští zaměstnanci právě v některých zemích dělají či donedávna dělali, je pokus o obranu proti rozpočtovým škrtům - nikoliv nějaká revoluce. Klasická definice stanoví, že obráncem je ten, kdo v příhodném postavení vhodném k obraně vyčkává postupu silnějšího protivníka a snaží se jeho úmysl překazit, aby následně, pokud vše dobře dopadlo a pokud to zbylé vlastní síly vůbec umožňují, přešel do protiútoku. V krajním případě nerovnováhy sil ale není nikdy rozumné usilovat o rozhodující střetnutí na samotném okraji vlastního území. Dokonce je naopak takřka nutné pokusit se nepoměr sil poněkud vyrovnat obranou v hloubce, zatímco útočník musí vyčlenit část sil na kontrolu toho, co už obsadil, a jeho vlastní vnitřní frikce postupně redukují celkovou ofenzivní kapacitu, kterou má k dispozici. Jenomže takový ústup do nitra vlastního území mají "provádět neporažené a nerozdělené síly a mají ustupovat přímo před hlavními silami nepřítele, co možná nejpomaleji, a ustavičným odporem mají protivníka nutit k stálé bojové pohotovosti, k onomu jistému luxusu taktických i strategických preventivních opatření, který přináší zhoubu", napsal kdysi Clausewitz.

Stará Evropa, jež během industrializace vyčerpala své duchovní i materiální zdroje, se nachází v úpadku, který sice může mít i své světlé stránky, nicméně celková sestupná tendence se nedá jen tak lidskými silami změnit. Ani masovými protesty v ulicích. To nejlepší, čeho lze vůbec dosáhnout - a za zmínku o čem budou již brzy inkvizitoři církve nezadržitelného pokroku přinejmenším symbolicky upalovat - je spořádaný ústup do hloubky vlastního území trvající po řadu generací. Každý, kdo dnes slibuje víc, si buď sám lže do kapsy, nebo se ve skutečnosti snaží manipulováním druhých získat přístup k moci či ke zbytkům veřejných rozpočtů.

Pokud někdo z čtenářů dočetl až sem a přesto má pocit, že ještě neví, co jsem chtěl říci, mohu posloužit už jedině slovy básníka, který sice nepatří mezi giganty, leč dovede nepochybně vyslovit, co ho pálí:

Vytisknout