Pirquineros dolují na vlastní pěst

1. 11. 2010 / Miloš Kaláb

Co mají mít děti společného se záchranou chilských horníků? Reportér Michael Petrou se rozhlédl kolem dolu San José v chilské poušti Atacama a viděl, že tam pracují a žijí stovky jiných horníků v tak bídných podmínkách, že ty se v žádném případě nedají srovnávat s tím, co se ukazovalo v televizi a o čem se psalo v novinách. Známí jakožto "pirquineros", muži a často i děti těží horniny na vlastní pěst za nesmírně primitivních podmínek. Hloubí vlastní šachty "ve slibných svazích" nebo se spouštějí do opuštěných štol - po žebřících. Pomocí drátěných kabelů vytahují rezavé vozíky skřípějící pod nákladem hornin, v nichž jsou možná hledané minerály. Když se vozík na své cestě vzhůru vzpříčí, nezbývá, než aby horník sám vlezl do černé díry s páčidlem a nějakým dalším nástrojem, a aby bušil do vozíku tak dlouho, dokud jej neuvolní.

"Horníci, kteří pracují na vlastní pěst, jsou na tom nejhůř", řekl pirquinero Ignacio Nazar, který je současně tajemníkem místní odborové organizace "nezávislých horníků". "Mnoho pirquineros pracuje v horách. Někteří se nevracejí. Možná odešli. Možná zahynuli. Nikdo nic neví. Proto je důležité, aby měl každý partnera. Většinou jsou ale sami.

Někteří pirquineros platí vládě nebo společnosti, která vlastní důl, aby získali přístup na důlní pozemky. Jiní jsou diskrétní a o své činnosti nemluví. Dlouholetý pirquinero Daniel Rodríguez ukazoval do hor a řekl: "Chodím tam - a když najdu žílu, začnu kutat. Když přijdou majitelé, sbalím se a rychle odejdu. Velice rychle." Jeho partner Alfoso Olavarria dodal, že jim nikdo nedává žádné povolení a že tedy jsou v neustálém pohybu.

Reportér týdeníku Macleans navštívil důl, kterému se říká San Franscisco, na pokraji Copiapó. Šest mužů tam spává v boudách. Těží měď, za kterou se vydávají pod zem úzkou neosvětlenou šachtou. Tam ručně vrtají díry, dávají do nich výbušniny a odstřelenou horninu prohlížejí, zdali obsahuje hledaný kov. části díry jsou zakryty hrubě opracovanými deskami, které nejsou nijak zabezpečené, ale jsou vyběleny sluncem.

Bossem je Alejandro Ramírez, který díru pronajímá od důlní společnosti. Je mu 57 roků a pracuje jako pirquinero již 22 roků. Odchod do penze není žádnou možností - penze neexistuje. "Kdybych byl býval pracoval pro nějakou společnost, potom bych tu možnost měl", poznamenal, "ale teď jsem na to příliš starý". Pracuje pro něho jednatřicetiletý Samuel Zarricueta - pirquinero od svých 9 roků. Až do svých 11 roků chodil do školy a o prázdninách pomáhal v dole svému otci. Ve 12 letech opustil školu a naučil se pracovat s vrtačkou. "Nemám vzdělání, a proto dělám tuto práci", řekl reportérovi.

Pan Zarricueta stojí u hromady horniny, kterou budou horníci třídit. Hlušinu vyhodí a ponechají si kusy, které obsahují část žíly s mědí. Ty odveze nákladní auto a zpracuje nedaleko. Pirquinero má na sobě umaštěné tričko a roztrhané kalhoty. Má manželku a děti, ale ty vidí pouze v těch dnech, kdy nepracuje. Většinu dní spí u dolu, kde se o jednu chatrč dělí s dalším pirquinerem. "Chatrč vypadá strašně, ale je moje - jenže je jako vězení". Na zemi leží pěnová matrace a hromádka oblečení. Na zdi jsou přitlučeny snímky dívek z novin (pin-up girls) spolu s látkovým knoflíkem zobrazujícím Pannu Marii Mount Carmelskou, patronku Chile. Pan Zarricueta jej sundává se zdi, líbá jej a říká, že ona s ním spí každou noc.

Jeho otec byl také horníkem, Zemřel na silikózu. "To je zde úplně normální", řekl pan Zarricueta, "když pracujete jako pirquinero, dýcháte prach. Všechno, co děláte, děláte pro svoje děti, aby mohly studovat". Jenže jeho syn José už chodí svému otci do dolu pomáhat. "Pod zem. Ve vozíku. Pod zemí nosí nástroje, vodu a používá kladivo. Učí se a líbí se mu to. Je to součást zdejší kultury. Chce vydělávat peníze. Chce mít mobil. Tak mu říkám, aby chodil se mnou do dolu. Kdyby se chtěl stát horníkem, bylo by to jenom jeho rozhodnutí".

Oficiálně nesmějí děti pracovat jako pirquineros, ale pan Zarricueta říká, že jejich práce není výjimečná. Pirquineros drží spolu - a když přicházejí inspektoři, navzájem se varují. Je to podobné s výbušninami: vždycky vědí dopředu, kdy je musí schovat. Pirquinero Nazar dodává: "Viděl jsem děti pracovat na povrchu, ale všichni víme, že sotva inspektoři odejdou, děti zmizí v podzemí". Jenže po tomto posledním neštěstí v dole San José jsou inspektoři aktivnější a děti se zdržují mimo většinu dolů. Stále ale pracují v odlehlejších oblastech.

Přes nebezpečí při práci a neexistenci penzí nebo jiných výhod dává většina pirquineros přednost práci na vlastní pěst, než aby se stali zaměstnanci některé důlní společnosti. Týdeník Macleans diskutoval s několika pirquineros, kteří byli dříve zaměstnaní u společnosti, ale rozhodli se pro nezávislost. Prý se tak cíti bezpečněji, protože dělají svoje vlastní rozhodnutí. Milují svobodu. Prý jsou výdělky dobré a navíc mají naději, že jednoho dne najdou bohatou žílu a stanou se sami bohatými - přes noc.

Pirquinero Nazar připomenul případ pěti nebo šesti pirquineros, kteří se vrátili z hor s kilovým valounem zlata v hodnotě 32 tisíc dolarů. Odměnu utratili za víkend. Za pití, sex - a jídlo. Jiný pirquinero našel bohatou žílu a brzy měl dost peněz, aby si koupil 3 domy v hlavním městě Santiagu. Pan Nazar se s tímto bohatým míjí na silnici v nákladním autě a oba na sebe mávají. Jenže toto jsou podle týdeníku Macleans naprosto výjimečně případy.

Reportér měl možnost navštívit závod na zpracování rudy, kterou pirquineros vytěžili v horách. Mele se na prach a z něho se extrahují minerály. Nakonec se přidává rtuť k prachu obohacenému o zlato a stříbro. Dělníci používají holých rukou, jimiž protlačují směs tkaninou. Partneři Olavarria a Rodríguez ukazovali horninu, kterou získali za deset dní kutání. Po zpracování získali kousek zlata se stříbrem a rtutí velikosti jednoho zrna hroznového vína. Pan Rodríguez odhadl výdělek na 90 dolarů.

Jedním z dělníků u třídící linky je třiasedmdesátiletý Pedro Lobeza. Ve tváři má hluboké vrásky a v ústech jediný zčernalý zub. Spává ve zpracovně, kde současně slouží jako strážce. Před 7 měsíci mu zemřela manželka a tak měl důvod, aby se sem přestěhoval, jinak by byl neustále sám. Pracuje zde téměř rok a má se čím zabývat: "Jakmile si každý den sednete na náměstí, zakrátko je z vás starý člověk". V dolech pracoval jako horník 60 roků, byl pirquinerem, ale také pracoval pro velké společnosti. Řekněte mu o nějakém dolu a odpoví vám, že tam pracoval, jenže dnes má na plicích příliš mnoho prachu a už ho nikdo nenajme...

Po příchodu do severní Ameriky jsme cestovali rekreačně po Spojených státech a Pennsylvánie je na zdejší poměry poměrně blízko jižního Ontária. Jednou jsem tam někde u Pottsvillu našel ve volné přírodě tvrdý černý kámen. Majitel motelu se smál mému zájmu o kus antracitu. "Vždyť ten je všude kolem dokola", říkal nám, "a těží se zde". Jenže jsme nikde neviděli těžní věže. Pochopitelně. Nevěděli jsme, že se těžbou antracitu v té oblasti živili horníci dolující na svou vlastní pěst, kteří si důl pronajali. V USA? To snad ani není možné! Bylo to nejen možné, ale viděli jsme to na vlastní oči. Majitel dolu se spouštěl do "své" šachty pomocí vrátku, jakým se za doby mých studentských brigád vytahovala malta v kolečkách zedníkům do vyšších pater. Samozřejmě byl přísný zákaz, aby se takto dali vytahovat brigádníci. V Pennsylvánii jsme viděli, jak díky podobnému vrátku mizeli v černé hlubině dolující synové i s otcem. Ten kus antracitu máme v zahradě dodnes. Kamenné (černé) uhlí by se bylo za těch 40 roků ve volné přírodě dávno rozpadlo, ale antracit přetrvává. A zřejmě podobně přetrvává "nezávislé kutání" v Chile. V USA jsme už dlouho nebyli.

Vytisknout