Pište, ženy a dívky!

14. 6. 2010

Na Britských listech lze najít několik levicově zaměřených autorů, kteří vytvářejí různé fiktivní skupiny obyvatel, jako jsou například "poctiví", "slušní", či vůbec nejoblíbenější sekta zvaná "obyčejní" lidé, aby se vzápětí mohli se čtenáři podělit o temnou rozkoš z jejího pozemského utrpení. Autor takové obyčejné lidi vždy s chutí ji připoutá na obětní oltář pravicové politiky, nebo rovnou kapitalismu, míní Michal Jendrišák.

Petra Kovačíková v článku "Jsem mladý, jsem trendy, volím TOP 09" argumentuje, že vysokoškoláci volili pravici, protože jim to nakukali profesoři. Což je podle mě šílená konstrukce! Zajímavý byl ale závěr článku; autorka se přiznává ke své levicové orientaci a taky k tomu, že se naučila své názory nedávat najevo. Není to prý "in" a je lepší své názory nevyjadřovat, když se to zrovna nenosí.

Ovšem článek Karolíny Křišťanové "Levičáctví je OUT" - to už je fakt bomba. U článku jsem se dobře pobavil.

Článek začíná takto.

"Pocházím z poměrně slušně zaopatřené rodiny, i přesto, že nad námi permanentně visí hrozba neschopnosti splácet hypotéku na náš dům s bazénem a saunou."

Ano, to je taková oblíbená "levá" věta -- visí nad námi hrozba, že něco nesplatíme. Už jenom dodat, že doba je zlá a že celý svět je zkažený. Já si ale myslím, že nad každým z nás visí neustále spousta daleko větších hrozeb, aniž bychom o tom hovořili. Nikdo z nás nemá jisté, že ho neopustí partner. Zítra jedu ráno do práce autem. Přitom jsem si vědom, že během zítřka v Česku nepřežijou svou jízdu autem asi tři lidé, já můžu být jedním z nich. I tato hrozba nade mnou neustále visí. Jistota zkrátka v životě neexistuje. Mám snad proto začít tvrdit, že celá společnost je zkažená?

Autorka pokračuje:

"Na vysoké škole jsem potkala jen jednoho kluka, který by volil ČSSD."

Něco podobného psala i autorka předchozího článku a dost se nad tím podivuju. Protože já osobně znám nejméně čtyři lidi, kteří s touto stranou sympatizují, a nepochybuju, že pokud bych se ptal všech svých známých, našli by se i další.

"...náš pravicově orientovaný spolužák se po zjištění, že nejspíš budeme volit ČSSD, urazil a dva dny s námi nemluvil."

Tak nějaký magor se najde všude, to snad ještě nic neznamená...

"...u mých spolužáků neobstojí ani argument, že jsou ovlivněni pravicovým tiskem."

Zajímavé, že někteří levicoví voliči o této možnosti -- že i oni sami mohou být médii ovlivněni -- neuvažují.

"Naučila jsem se ve společnosti, mimo okruh rodiny a svých nejbližších přátel, nemluvit o politice, i když mi mnohdy trhá uši, když slyším, jak tomu všichni rozumí a baví se o státním dluhu..."

Vida, zase podobnost s předchozím článkem. Raději o něčem nemluvit, než si stát za svým, toť pravá občanská ctnost. Tak že by přece jen to heslo "když nemůžeš přelézt, tak podlez" bylo levicovým voličům nějak bližší?

"Celý život jsem prožila v izolaci od své největší vášně, jíž jsou diskuse o politice, protože jsem se bála, že ztratím kamarády."

To ti kamarádi asi za moc nestáli. Já sám mám rád například Nietzscheho a Heideggera, ale nikdy by mě nenapadlo to před někým zapírat. A to filozofie je téma společensky daleko více podezřelé a riskantní, než politika a Paroubek, věru! (Mám kamaráda, který filozofii vystudoval, a pak uvažoval, zda toto své vzdělání vůbec uvádět do životopisu. Bál se totiž, že by ho toto "stigma" mohlo diskvalifikovat při hledání pracovního místa.) Nicméně si myslím, že člověk, který má opravdové kamarády, se s nimi může pobavit o čemkoli.

"Reakce na Facebooku, kde mám 430 přátel, na volební výsledek mě zaskočily tak, že jsem se rozbrečela a s pocitem největší osamělosti utekla do lesa. Psalo se tam: "Kdo volí levici, toho mažu z přátel", "Konečně to hnusný prase dostalo, co si zasloužilo", "Hurá, nemusím emigrovat", "Jsem rád, že český národ dnes konečně přišel na to, že se nemá chovat jak tupé stádo a vyšel vstříc opravdové politické kultuře".

Zde se mi vybavila příhoda, o které psal Jaroslav Hašek ve Švejkovi: zmiňuje tam v doslovu, když se kriticky vyjadřuje o tzv. "masturbantech falešné kultury", knihu mnicha Eustacha, v níž vystupuje sv. Alois. Ten když jednou uslyšel, jak nějaký muž za "hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se uspokojil."

Ovšem problém s Facebookem je vážnější. Je to příklad toho, jak ztrácíme schopnost rozlišovat virtuální od reálného. Chybně ztotožňujeme Facebook s realitou. Ačkoli si tam každý může napsat, kdy chce a co chce, máme tendenci si tyto informace různě interpretovat a ihned je prohlásit za reálný popis nějaké reálně existující skupiny lidí. Například se na nedávno v médiích objevila informace o tom, že stránka na Facebooku, která si tropí legraci z důchodců v Kauflandu, je dokladem závažné neúcty mládí ke stáří. Tento závěr byl vyvozen pouze ze skutečnosti, že si někdo něco takového napsal na Facebook a jiní lidé se na tuto stránku přihlásili. Zkoumat, zda opravdu existuje nějaká vážná nevraživost mezi mladými a starými (tedy nevraživost vážnější než je přirozené i pro jakoukoli jinou historickou epochu) se už nikdo neobtěžoval. Zkrátka mapa najednou vzniká dříve než samotný terén, jak psal Baudrillard. A tím hůř pro realitu.

"Když jsem si na tohle všechno v pátek v baru stěžovala svému sice pravicovému, ale velmi kritickému kamarádovi, přišel cizí kluk: "Promiň, že tě rušim, ale tos říkala ty o tom Paroubkovi?" Vůbec jsem nechápala, o co mu jde, ještě jsem takovou situaci nezažila..."

Podle mého názoru nejpodstatnější úryvek z celého článku. Dvacetileté děvče vůbec nechápalo, co v západoevropské kultuře znamená, když chlapec náhle osloví neznámou ženu u baru.

Tady se i já připojuji k výzvě a obracím se na čtenářky BL, zejména ty mladší, ať se nic neostýchají a také přispívají svými názory do listů, ať tady nepíšou jenom převálcovaní psi a svěží duch mládí a optimismus zavane v této části kyberprostoru, jež nese jméno blisty.cz.

(Článek prošel redakční úpravou.)

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.6. 2010