Dějiny a třídní vědomí dělníka Kotrby

14. 6. 2010 / Karel Dolejší

První fáze invaze peněžního hospodářství do pozdně středověké společnosti rozleptala existující sociální rozdíly. Ve fázi industrializace byly obrovské masy venkovského obyvatelstva přivedeny do měst a zde uvrženy do velice obtížného postavení námezdních továrních dělníků. Toto přechodné extrémní zjednodušení sociální struktury sebou ovšem z hlediska zárodků budoucího dělnického hnutí neslo jednu výhodu: Podmínky tehdejšího továrního dělnictva byly na veliký rozdíl od těch dnešních všeobecně takové, že zároveň maximálně usnadňovaly jeho organizaci. Právě tento stav měl před očima Karl Marx, když do své historiosofické konstrukce dosadil proletariát v roli mesiáše. Ovšem ani u Marxe v jeho analytických pracích (oproti různým zjednodušujícím provoláním a dalším politickým dokumentům) tomu není tak, že by identifikoval pouze dvě třídy, dělníky a kapitalisty; třetí díl Kapitálu však nebyl dopsán, takže je třeba konstatovat, že autor nikdy na otázku, co je to vlastně třída a co způsobuje její vznik, systematicky neodpověděl. Půl století po Marxovi Max Weber identifikoval celkem čtyři třídy: Vyšší třídu, drobnou buržoazii, dělnictvo bílých límečků a manuální dělníky. Dělnictvo bílých límečků se již tehdy oddělilo od "obyčejných proletářů" a postupně přejímalo buržoazní hodnoty.

Hesla typu "střední třída všechny střídá" odrážejí skutečnost dvacátého století, ovšem jen polovičatě; nikdy ani v těch nejvyspělejších zemích Západu neexistovala doopravdy neomezená mobilita z nižších vrstev do vrstev středních, vědomí těch nižších ovšem ovládly středostavovské postoje a aspirace - dělnictvo zburžoaznělo. Jakkoliv se vzestupná mobilita zhruba od poloviny 70. let všude snižuje, nikde to nevede k obnovení situace, která charakterizovala přibližně druhou polovinu 19. století - ke vzniku silného a dobře organizovaného dělnického hnutí konkurujícího na mezinárodní úrovni zaměstnavatelům. Původní proletářský internacionalismus skončil na smetišti dějin, když socialisté podpořili vypuknutí I. světové války, a už se nikdy nevzpamatoval. Nahradily ho reformní snahy nacionalistické dělnické aristokracie na jedné a extrémní aktivity exponentů Moskvy ve stylu "čím hůř, tím líp" na druhé straně.

Začátkem 70. let 20. století socioložka Edna Bonacichová zkoumala segmentaci pracovního trhu podle etnických kritérií. Zjistila, že na Západě dosti často vzniká kastovní propast mezi dobře placenými bílými odborově organizovanými dělníky a špatně placenými neorganizovanými přistěhovalci a příslušníky etnických menšin. Podle Bonacichové taková segmentace trhu zákonitě vede k posilování etnických a rasových konfliktů. Třídní vědomí privilegovaného bílého dělnictva se zde nevymezuje vůči zaměstnavatelům, kteří využívají takřka bezprávnou a neorganizovanou pracovní sílu jako nástroje k podkopání postavení ostatních zaměstnanců; za nepřítele jsou považováni právě bezmocní přistěhovalci a menšiny ohrožující svou vynucenou flexibilitou vydržená privilegia.

"Dělník" Štěpán Kotrba označuje za hybatele dějinného pokroku třídní vědomí a třídní nenávist; myslím, že se již brzy dočká. Sociální konflikty, které jsou v ČR v dohledu, zasáhnou přednostně Vietnamce, Ukrajince a Romy, na nichž si budou hodnotově a aspiračně zburžoaznělé, konzervativní české nižší vrstvy vybíjet frustraci z toho, že se slibovaný sociální vzestup mezi obdivované panstvo definitivně nekoná.

Vytisknout