O Romech a o kocouru Mikešovi

"Na své dědictví si nenecháme sahat!"

21. 4. 2010 / Jan Čulík

"Případ kocoura Mikeše" se stal pozoruhodným mechanismem, z něhož vyplývá - konec konců to nikoho nepřekvapuje - že romská a česká komunita jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

Došlo ke střetu dvou hluboce zakořeněných postojů, které jen zdůrazňují, jak neslučitelné jsou hodnoty obou komunit, romské i české. Z hlediska vnějšího pozorovatele má větší oprávněnost postoj, který vyjádřil aktivista Mika, i když ho vyjádřil zbytečně přehnaně. Vnější pozorovatel totiž uzná, že výroky o cikánech v Ladově knížce skutečně jsou rasistické. Není je však možné zakazovat, je možné - a nutné - vysvětlovat, že v minulosti se koncept férovosti prostě příliš často nepoužíval. Mělo by se - například dětem ve školách - právě na příkladu této pasáže v Ladově knížce dokazovat, proč je takový přístup chybný.

Mikovi se ovšem svou kritikou Lady podařilo mimoděk dokázat něco pozoruhodného. Zaútočil tak na součást "posvátného kánonu", který snad každý Čech považuje za nedotknutelný. Ladův Mikeš, stejně jako třeba Čtvrtkův Křemílek a Vochomůrka či Millerův Krteček jsou integrální součástí české existence. Jsou to posvátné, kanonické texty, s nimiž vyrůstal skoro každý Čech od útlého dětství, definuje se jimi a nedá si na ně sáhnout. Miko tedy spáchal něco jako svatokrádež: "cizák" zpochybnil samu základní součást české národní identity.

Proto ta zuřivá reakce a statisíce Čechů, srocujících se "na obranu národního dědictví proti cizáckým Romům" na facebooku.

V podstatě to ale všechno vyjadřuje komplex méněcennosti. Kdyby se Češi o podstatu svého národního dědictví nebáli, kdyby nebyli postiženi syndromem "nesamozřejmosti českého národa" (Milan Kundera poukázal na to, že Rus nebo Američan se nikdy nebojí, že by jejich národ, jeho kultura či jazyk přestaly existovat, Čech či Polák však ano), nebylo by této zuřivě obranné reakce.

Je to škoda, protože v svém národním dědictví bychom se asi neměli obranně zakopávat vůči vnějšímu světu. Naopak by byl velmi plodný dialog o tom, co se tu vlastně děje a zda Romové i Češi nemohou najít společnou řeč. Češi by asi měli být natolik velkomyslní, aby uznali, že jejich historické kulturní dědictví může mít i sporné prvky - konec konců, takové sporné prvky existují v každé kultuře...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 21.4. 2010