Postupná ztráta politické svéprávnosti

20. 4. 2010 / Bohumil Kartous

Ústava České republiky praví, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Ústavou kooptovaná Listina základních práv a svobod dále uvádí, že lidé jsou svobodní a rovní ve svých právech. V obou případech se jedná o výchozí ustanovení, od nichž se dále mají odvíjet ta ostatní. Pokud obě konstanty ústavního pořádku logicky spojíme, pak je lid rovný ve svých právech a v tomto vzájemném vztahu je oním zdrojem moci, tedy ve vztahu rovnosti a vzájemné svobody. Současný stav? "Příliš" zastupitelský politický systém dělá z jedněch zajatce, kteří mají jen formální možnost vzepřít se a z jejichž mocenského podílu významně ujídá kasta privilegovaných hodovníků na veřejných statcích. Mezi lidmi - občany podle ústavy není rozdíl, reálně však tato forma legitimizuje systém, v němž neplatí politická svéprávnost. Změní to politický marketing s projektovým názvem Věci veřejné, nebo snad uzákonění referend na úrovni krajů?

Míra platnosti ústavy se odvíjí od toho, jak je v souvislostech politických, právních, ekonomických a sociálních, což jsou všechno interpretační dimenze, zhmotňována. A o to právě jde. Současný politický systém nejen že k naplňování výchozího kánonu demokratické společnosti nevede, on je dokonce v reálném rozporu se svou nejvyšší právní normou. Chráněn často absurdním interpretačním rozvolněním, případně nalezením ochrany u (často předem "vhodně" formulovaných) nižších právních norem, představuje společenskou existenci nikoliv podřízenou ústavě, ale uskutečňovanou paralelně, nebo spíše mimo ni. Výkon moci v demokratickém a téměř zcela zastupitelském politickém systému se tak dostává velmi významně mimo svou ústavní definici. Nejde ani tak o to, že přístup k výkonu moci je ve společnosti dělen nerovnoměrně, k tomu asi bude, v konkrétních případech, docházet vždy. Daleko horší je, že nerovnoměrnost přístupu je zavedeným principem. V něm je na jedné straně mocensky impotentní občan, který se jednou za čas vydává k poněkud mechanickému výkonu voleb, aby rozdal karty pro pokračování politické hry. Na straně druhé stojí etablovaný politik se svou osobní i stranickou suitou, která vytváří síť mocenské struktury, v rámci níž je možné dosahovat na veřejné statky a těžit z nich o to více, o kolik je běžný občan zkrácen.

Tato principialita je provázaná s trojí mocí, s exekutivou, legislativou, justicí. Výkonná moc je prvotním hybatelem a správcem. Nerovnoměrnost v právech a povinnostech je potřeba často podepřít legislativně. Je-li možné odkázat se na zákon, případně je-li možné spolehnout se na justici, že dokáže takový čin právně definovat jak beztrestný, pak je úplně jedno, že se vše děje v rozporu se "zdravým selským rozumem", jak se v terminologické nouzi často říká. Jinými slovy, nejlepší krádež je ta, která je provedena podle zákona.

Co mají společného velké aféry divokých let devadesátých, jako třeba lehké topné oleje nebo tzv. Harvardské fondy s korupčními a klientelistickými kauzami nového tisíciletí (řešenými poněkud sofistikovanější formou) typu "pět na stole v českých", záhadné půjčky Stanislava Grosse od nemajetných strýců, kontakty "Íčka" s kmotrem Mrázkem, předražené mýtné brány, prodeje titulů na právech v Plzni, Opencard a jejich další globální i lokální a mediálně méně známé či (většinou) zcela neveřejné napodobeniny? Mají společný princip nerovnoměrnosti přístupu k výkonu moci a ztrátu účinné kontroly nad ní, mají společnou politicko - ekonomickou strukturu, v níž se odehrávají. Možná mají společné, v řadě případů, i konkrétní aktéry, které by bylo možné při rozplétání vzájemných vztahů odhalit, ale to není z hlediska tohoto textu podstatné. Možná by někdo namítl, že se o těch kauzách mluví a že jsou často veřejným míněním usměrňovány. Není tomu tak, v drtivé většině zveřejněných kauz nedojde k pravomocnému rozsudku a není vůbec jasné, do jaké míry jsou veřejné statky předmětem uspokojování veřejných potřeb a do jaké míry jsou hřištěm pro pólo...

Podstatné je poukázat na dva zásadní důsledky dlouhodobé existence takového systému: prvním je upevňování struktur vedoucích k veřejným statkům, případně k mechanismům (politickým či úředním), které je přímo ovládají. Druhým je pak běžný vězeňský syndrom odevzdanosti, dostavující se u politicky (sociálně) demotivované a blbou náladou trpící "polis". Ztráta důvěry, ztráta společenské integrity, často až děsivá redukce uvažování při hledání řešení politických problémů na billboardech a ve výkřicích novinových titulků.

Zopakujme si otázku z úvodu? Co změní tento stav? Změní to politický marketing s projektovým názvem Věci veřejné, nebo snad uzákonění referend na úrovni krajů? Případně něco jiného?

Nemyslím si to, i když věřím (a pevně v to doufám), že se zejména forma přímé politické participace na úrovni krajů pozitivně zvrhne a vymaní se záměru většího manévrovacího prostoru pro krajské politiky ve vztahu ke státu, s nímž byla pravděpodobně prosazena. Aby se tak ale stalo, bude se muset "polis", v dialektickém vztahu k politickým mantinelům, zrodit ze spodu, nikoliv ovšem na agorách městských, ale na těch síťových. Ale i síť je pouhým prostředkem, je technologickou strukturou, kterou je nutno sociálně pokrýt. Na úplném začátku je tak dobrovolná "integrace" zajatců zpět do skutečného politického života. Zatím si ale zajatci pomalu zvykají na svou pozici "papírového" participanta moci, což vede k nechuti a následně k rezignaci na veřejnou spoluúčast, vede k nezájmu a atomizaci společnosti, což je důsledek, který je možné sledovat v totalitních režimech. Papírová demokracie sice v individuálních případech a v konkrétních společenských situacích může fungovat, na úrovni zavedených principů výkonu politické moci však nemusí být vůbec brána vážně. Až tedy půjde občan volit, měl by si uvědomit, že je potřeba zastavit politickou degeneraci a chtít zejména více práv (a stejně tak i odpovědnosti) pro sebe a méně pro zastupitele. Nechat se zastupovat nad míru totiž znamená, z ústavního hlediska, ztrátu svéprávnosti.

Psáno pro Literární noviny

Vytisknout