Zdravý duch bez kapitálek

22. 4. 2010 / Pavel Urban

Jsou věci, na kterých skutečně trvám a které opakuji. Ale co mi zbývá, když oponent donekonečna opakuje, že v předkapitalistických společnostech hospodařili rolníci a řemeslníci ve vlastní režii, a ignoruje skutečnost, že i v těchto společnostech zpravidla existovala řada bezzemků, nádeníků a ve městech často i kvalifikovaných řemeslníků, kteří na práci ve vlastní režii nedosáhli? Tito lidé byli závislí na práci či almužně, kterou jim dali jiní a jejich životní pozice zhruba odpovídala "otroctví západním slova smyslu." I tehdejší zaměstnavatelé trpívali spánkovým deficitem či komplexy, jakož i tendencí vylévat si je na slabších. Na druhou stranu zemědělci v dnešním třetím světě stále zpravidla stále hospodaří ve vlastní režii. Jenže ne každý tu půdu má.

Globalizace není jednoduchá věc. Stejně jako jí nebyl nástup kapitalismu. Nicméně třeba britské ohrazování bylo spíše výjimkou. Například v kontinentální Evropě to nebylo zapotřebí. Stačilo nabídnout práci chudákům, jejichž existenci Karel Dolejší ignoruje. Je dobře, že si všímá historických detailů. Ale tohle je podle mého názoru víc, než jen detail.

V dnešním třetím světě existují místa, která jsou natolik strategicky nebo surovinově důležitá, že je pro jejich obyvatele těžké zůstat mimo. Ale tendenci vrátit se ke starým dobrým časům nepozorujeme ani tam, kde nikdo příliš intervenovat netouží, protože to nestojí za to. V dnešním světě existují pár nesporných výjimek: Afghánistán, kde válka za tradiční svobody proti interventům všech barev je mimo diskusi. Nověji možná Somálsko. Plus některé okrajové oblasti, například v Jemenu.

O íránském premiéru Mosaddekovi a okolnostech převratu, který jej zbavil moci toho mnoho nevím. Salvador Allende je smutným příkladem politika, který říkal, co dělá, a snažil se dělat, co říká, aniž by si uvědomil, že ideologie je věc jedna a realita druhá. Takže například znárodnil majetek amerických investorů ve prospěch své země a jejího lidu, čímž je odřízl od amerického trhu a půjček, a pak se strašně divil, že země i lid nebohatnou, ale chudnou. Tragický konec jeho vlády i následná diktatura by neměly zakrývat skutečnost, že jeho vláda fakticky zbankrotovala. Ekonomicky i politicky. Poslední měsíce před převratem nebral prezidenta už téměř nikdo vážně. Kromě středních vrstev proti němu demonstrovali i dělníci, kteří byli ochotni pro revoluci hlasovat a možná za ni i bojovat, rozhodně ne na ni doplácet.

Ano, ono to opravdu nejde dělat jinak. Ale ani ne tak kvůli zahraničním intervencím -- byť i ony existují - jako spíš pro neochotu lidí chudnout ve jménu svobody.

Chceme-li dělat obecné závěry, pak nestačí argumentovat pouhou existencí nějakého jevu. Je nutné brát v úvahu i to, do jaké míry je pro danou věc typický. Ohrazování nepochybně patří k dějinám britského kapitalismu a patrně urychlilo jeho rozvoj. V rámci dějin kapitalismu jako celku jde ale o výjimečnou záležitost. S převraty organizovanými či alespoň vydatně podporovanými ze zahraničí se setkáváme častěji. Ale ne zas tak často, aby to stačilo k vysvětlení, proč si jiné kultury nemohou zvolit jinou cestu. Koneckonců Kaddáfího ani Násira nikdo nesvrhl. Existence bezzemků v zemědělských společnostech také není stoprocentním pravidlem, nicméně v komunitách schopných je uživit se s nimi obvykle setkáváme.

Přirovnáme-li západní civilizaci k člověku padajícímu z mrakodrapu, pak můj technooptimismus není útěchou ve stylu "ještě je to dobrý." Je to víra v křídla, která poslední století víceméně fungovala, a která dokázala vyřešit nejeden problém považovaný původně mnoha teoretiky za neřešitelný. To ovšem nemusí znamenat, že zafungují i tentokrát. Alternativu obhajovanou Karlem Dolejším považuji v tomto smyslu za atrapu, která má vzbudit iluzi záchrany. I v tom se mohu mýlit. V tom případě bychom měli už teď přemýšlet, jak ta křídla používat a s čím se při svém letu můžeme setkat. Jinak se rozplácneme pod mrakodrapem bez ohledu na kvalitu létacího aparátu.

Pokud mají samosprávné komunity skutečně fungovat, pak musí ostře rozlišovat mezi vlastními lidmi, kteří mají právo do toho mluvit a mezi cizími, kteří jsou v nejlepším případě hosty, jež lze kdykoli vyhodit. A kteří samozřejmě nemají v dané komunitě do čeho mluvit, pokud o to místní nemají zájem. Jinak řečeno, musí zde existovat nějaké domovské právo, či občanství, na které nově příchozí nemají automaticky nárok. To platí bez ohledu na to, zda se tyto komunity budou vracet k životu předků nebo budou něčím novým.

Obecným principům rozumíme, ale jejich domýšlení do praxe je, jak vidno, pouze účelová demagogie. Může být, že v teorii budeme prosazovat samosprávu, zatímco v praxi se budeme kvůli věcem, které považujeme za důležité, odvolávat až do Bruselu. Aniž bychom na tom viděli něco špatného. Až se civilizace zhroutí, zmizí i ten Brusel. Ba možná i centra na místní úrovni. Otázka je, jak si s tím poradí samosprávné komunity, které ve skutečnosti zas až tak moc samosprávné nebyly.

Vytisknout