Zdravý duch páchne kapitálkami

16. 4. 2010 / Karel Dolejší

Pavel Urban svými kapitálkami velice zdůrazňuje věci, na nichž jednoduše trvá, ačkoliv je nedokáže vyargumentovat jinak, než že je stále opakuje a pak jim věří - jelikož jim prostě nemůže nevěřit. Je tedy nakonec úplně jedno, co mu kdo v diskusi namítne. Ve jménu svého přesvědčení semele argumenty oponenta do homogenity výkalu a tímto způsobem uniká před jejich důsledky stále znovu a znovu. V posledním textu například opět relativizuje kolonialistické zotročování jiných částí světa Západem s poukazem na to, že společnosti, jež jsou dnes dodavateli pracovní síly na světový trh, byly už v předkoloniální době stratifikované. Možná, že se někdo domnívá, že stratifikovaná společnost rovná se otroctví, nebo přinejmenším ekonomicky závislému postavení dnešních námezdních zaměstnanců, a možná mezi takové lidi patří i Pavel Urban. V tom případě by otroctví nejspíše nastoupilo už s vynálezem zemědělství, protože zhruba od té doby se společnosti začaly výrazněji funkčně specializovat, tedy stratifikovat. Každopádně ale například v Číně se za celou dobu její historie nikdy nerozšířilo otroctví, tak jak ho známe ze Západu v době antické a raně kapitalistické, rolníci tu hospodařili ve vlastní režii - a ačkoliv se netěšili svobodě v (západním) politickém smyslu slova, osobně svobodní, tj. nezávislí, skutečně byli. Záviseli primárně na výsledku vlastní práce, vlastního zápasu s přírodou, nikoliv na tom, jak se právě vyspal nadřízený manažer, který je může na hodinu vyhodit. Japonští kapitalisté provádějící prvotní akumulaci, kteří nemohli zemědelcům ukrást půdu tak jednoduše jako anglická buržoazie během tzv. ohrazování, se něco navymýšleli, aby vůbec dostali venkovské obyvatelstvo z polí (kde mohlo pracovat podle vlastního časového rozvrhu) do továren fungujících na principu nesmrtelně ztvárněném v Chaplinově Moderní době; zkoušeli všechno možné, včetně promítání filmů po práci. Podobně svobodní jako asijští zemědělci byli například i středověcí řemeslníci v Evropě. Urbana ovšem takové historické detaily patrně nezajímají, jakožto apriorní technologický optimista toto vše označuje šmahem za snění o světě, který údajně vůbec neexistoval. Ten, kdo si těchto detailů všímá, pak podle Urbana automaticky hlásá návrat k idealizovanému životu předků, a měl by tedy povinně propagovat například obnovu domovského práva. Podobná tvrzení jsou ovšem jen ukázkou naprosto účelové demagogie a nemám, co bych k nim dalšího dodal.

Proč se tedy jiné kultury nevrátí k tradičnímu životu?, ptá se Urban. Není vcelku nic jednoduššího než poukázat na to, že v globalizovaném světě tuto - ani jakoukoliv jinou - možnost volby fakticky nemají. Jak upozorňuje expert na arabský a islámský svět Gilles Kepel, dokonce i poněkud prozíravější islamisté už mnoho let pro jistotu neustále opakují, že vůbec nemají v úmyslu uzavřít své země nadnárodním korporacím, natož jim nedejbože něco znárodnit. Jména Mosaddek nebo Allende patřila lidem, kteří si takové věci nechtěli připustit. Jméno Urban pak patří člověku, kdo památku těchto lidí v nejlepším případě ignoruje, a kdo se tváří, že neví, co bylo obsaženo v dokumentu nazývaném stručnou anglickou zkratkou MAI.

Pavel Urban je technooptimista, neboť, jak říká, "podle mého názoru nemáme jinou možnost". To ovšem připomíná vousatý vtip o člověku padajícím z mrakodrapu a v každém patře tvrdošíjně opakujícím "Ještě je to dobrý". Tento pán už skutečně neměl jinou možnost než se poddat volnému pádu optimisticky a s ohledem na své subjektivní prožívání katastrofy si servírovat informaci o stavu světa výhradně s "pozitivním spinem". Přesně to - a ani o chlup více - dělá Pavel Urban.

Jenže tím už jednoduše nedokáže zakrýt, že fakty nepodložený technoptimismus je opium lidstva a "zdravý duch" páchne kapitálkami.

Vytisknout